Málokdo z tuzemských finančníků v sobě spojuje lokální s globálním tak jako on. Gabriel Eichler se narodil v Bratislavě, ekonomii vystudoval na slavné Chicagské univerzitě. Byl výkonným ředitelem největší americké banky Bank of America v Paříži, Vídni a Frankfurtu a jejím hlavním ekonomem v San Franciscu. Na americkou burzu uváděl společnost AVG a v roli finančního ředitele na kapitálové trhy elektrárenskou společnost ČEZ. Dnes je šéfem dozorčí rady Moneta Bank a řídí svoji investiční společnost Benson Oak z kanceláře v Praze. Z někdejší pracovny stavebního podnikatele Václava M. Havla, otce prvního českého prezidenta. S Gabrielem Eichlerem si povídáme o tom, co znamenají pády Silicon Valley Bank a Credit Suisse pro světovou ekonomiku a jaký vliv mohou mít na tu českou a domácí banky.

Co se to s bankami děje? Stojíme na počátku nějaké další finanční krize, podobné té z roku 2008? Nebo jsou to jen ojedinělé pády, žádný trend, který může spustit řetězovou reakci?

Doufám a věřím, že nejsme v ničem podobném, jako byl rok 2008. To byla v celém mém životě krize, které jsem se bál nejvíc. Protože tehdy hned několik velkých amerických bank investovalo do cenných papírů, které kryly velmi rizikové hypotéky. Když hodně velkých bank investuje do té samé hlouposti, tak to je vážný problém. V takové situaci teď nejsme. Z několika důvodů. Prvním je to, že zátěžové testy stability velkých, systémově důležitých amerických bank jsou velmi náročné a dělají se seriózně. Myslím, že jsou dokonce ještě náročnější než v Evropě. Vždycky ale po nějaké době relativního klidu nějaká zájmová skupina začne tlačit na to, aby se regulace uvolnila. Že je příliš přísná. Některé věci se pod tím tlakem uvolnily. Třeba právě pro banky, jako byla Silicon Valley Bank. Měkčí pravidla, která platila pro banky s aktivy do 50 miliard dolarů, se zvedla na 200 miliard dolarů. Začali si trochu hrát s uvolňováním podmínek. To ale nebyl důvod problémů Silicon Valley Bank.

Co se tam stalo?

Tato banka byla součástí ekosystému technologických firem, který žije svým vlastním stylem. Je úžasné, co všechno se v Silicon Valley vymýšlí a vyrábí. Mentalita technologického světa je ale trochu jiná než u seriózních, konzervativních bankovních institucí jako JP Morgan, Citibank nebo Bank of America. Tyto velké banky mají diverzifikované portfolio služeb, aktiv, investic a klientů. Silicon Valley Bank byla jiná. Byla součástí technologického světa. Stavěla si jméno na tom, že rozumí jeho potřebám, světu start-upů. Že je schopná je financovat, což většina normálních komerčních bank není. Jsou to velmi rizikové investice a musíte tomu světu technologií a jeho pravidlům rozumět. Druhým výrazným důvodem bylo, že Silicon Valley Bank podnikala v oblasti, kde výrazná většina lidí zbohatla za posledních patnáct dvacet let, a tito lidé měli zároveň účty a vklady u této banky. Zbohatli rychle a markantně. Založili si start-up v jednopokojovém bytě v paneláku a najednou jim na stole leželo 200 milionů dolarů. Takhle rychle bohatli nejen zakladatelé start-upů a investoři, kteří do nich vložili peníze, ale i zaměstnanci, kteří u toho založení byli. Ta mentalita, že jsem si to nevydělal za celý svůj život, ale za pár let, je jiná než u lidí, kteří se k bohatství dopracovávali dlouhé roky. Sumy jsou jiné, rychlost rozhodování a přístup k rizikům také. U lidí tak jako, zdá se, i u banky – SVB neměla CRO, hlavního manažera rizik – skoro celý rok před pádem.

Chovají se k penězům jinak? Víc riskují?

V Silicon Valley Bank se soustředily peníze hodně takových lidí. To je rozdíl proti běžným komerčním bankám, které mají hodně různorodé klienty. Pak se tam ale stala ještě další zásadní věc. Ještě nedávno, když jste si chtěla nejen tady, ale i v Americe vybrat z banky větší částku v milionech, tak jste o to musela požádat minimálně 48 hodin předem. Dnes si můžete okamžitě miliardu dolarů přesunout přes svoji bankovní aplikaci. Hned, bez čehokoli dalšího. To je úplně jiný svět.

Run na banku, který dřív znamenal fronty před pobočkami, se najednou může odehrát během pár vteřin přesuny přes mobilní bankovnictví. A nikdo zvenčí si toho nevšimne.

Za hodinu může banka přijít o desítky miliard dolarů ze svých účtů. Dovím se nějakou zprávu, hned ji přepošlu své firmě a svým známým, aby si dali pozor. Obavy ze Silicon Valley Bank se rychle šířily. Mezi devátou a dvanáctou hodinou ztratila 40 miliard dolarů. To se nesmí stát. Tohle nikdo nemůže ustát. Každou instituci včetně JP Morgan zničí, když se v tak krátké době vyberou všechny peníze. To se nedá zvládnout. A přímo to nesouvisí s tím, jak na tom ta banka je.

Silicon Valley Bank se stala obětí bleskového digitálního runu?

Ano. A aby toho nebylo dost, tak do toho ještě vstupuje dvojí tvář amerického finančního systému. Na jedné straně se tam vymýšlejí špičkové technologie. Googly, Apply, Netflixy, Tesly. To je jedna tvář. Velká část federálního systému ale funguje úplně jinak. Před třiceti lety jsem hovořil při předávání diplomů čerstvým absolventům v kalifornském Berkeley. Říkal jsem jim: Amerika je hrozně různorodá. Na jedné straně Kalifornie, která je technologická špička. Na druhé straně jsou místa, v té samé Kalifornii, kde se stále elektrické vedení tahá po tyčích na ulicích. Jako někde ve třetím světě. A federální systém supervize a ochrany bank asi v mnoha věcech nestíhá tempo technologického pokroku, například v depozitech – Silicon Valley Bank se dala zachránit. Oni neměli úvěrový problém. Jejich aktiva byla z velké části velmi bezpečná: americké státní dluhopisy. Ty mají nejvyšší rating AAA. Měli ale problém s tím, že hodnota dluhopisů s nízkými úroky po zvýšení úrokových sazeb výrazně klesla. Když je potřebovali prodávat, měli z nich ztráty.

K příběhu poklesu hodnoty dluhopisů se ještě vrátíme. To je zásadní problém.

Problém vznikl, když banka nebyla připravena a schopna dostat se k likviditě tak rychle, jak mizela její depozita. Funguje například systém repurchase agreements neboli repos, hlavně mezi centrálními bankami a bankami: dáte do zástavy vládní nebo hypotékami podložené dluhopisy a okamžitě máte likviditu na účtu. Nic neprodáváte. Až likviditu vrátíte, dostanete zpět své dluhopisy. Silicon Valley Bank měla co dát jako zástavu. Neměla problém se špatnými nebo nesplácenými úvěry. Potřebovali si půjčit přes repo operaci. Tak banky fungují. Systém půjček měl fungovat stejně rychle jako výběry ze Silicon Valley Bank přes aplikaci.

Jenže nefungoval?

Jak se zdá, Silicon Valley nebyla připravena, dostala se do problémů s likviditou a potřebovala si půjčit okamžitě to konkrétní ráno. Chlapci ze Silicon Valley Bank se hned poté, co zjistili, že jim odešlo 40 miliard dolarů během těch tří hodin mezi devátou a dvanáctou, obrátili na Federal Home Loan Bank, což je instituce, která tam má hypotéky a podobná aktiva, proti kterým dává rychlé půjčky. Jenže jim ten proces trval ne hodiny, ale dny. Hned nato zavolali do Bank of New York Mellon, kde měli dluhopisy uložené. V Kalifornii byla jedna odpoledne. Jenže v New Yorku byly čtyři hodiny a už měli padla. I když je přesvědčili otevřít, bylo pozdě pro Fed. Když se nad tím člověk zamyslí, tak si přirozeně řekne: Tohle je skutečně obojí náš bankovní systém?

Narazily na sebe ty dvě Ameriky? Superrychlá digitální bez limitů a tradiční, kde mají ve čtyři bankéři padla?

Takhle přesně to Silicon Valley Bank prezentovala. Po rychlém odlivu vkladů se snažila půjčit si proti aktivům peníze. Ale už to nestihli. Fed je mezitím znárodnil.

Ten nesoulad rychlé a pomalé Ameriky ale může být rizikem pro další banky. Hrozí to?

Ten problém je řešitelný. Je ale potřeba se začít připravovat dopředu, když banky vědí, že klesá kvůli růstu úrokových sazeb hodnota dluhopisů. Na to se mohly připravit. V osmdesátých letech zkrachovalo mnoho spořitelen v Americe z podobného důvodu. Musely vědět, že budou potřebovat likviditu a že dluhopisy, které mohou dát jako zástavu, klesají na hodnotě. Dluhopisy nejsou problém, když vím, že je nepotřebuji prodat a budu je držet až do jejich splatnosti. Pak o nic nepřicházím. Problém je, když jako Silicon Valley Bank najednou přijdu o 40 miliard dolarů vkladů během tří hodin.

Proto nevidíte v bankách systémové ohrožení jako v roce 2008?

Ukázal se ale ten problém s rychlou reakcí a časem. Dodávání likvidity by v dnešní digitální ekonomice nemělo trvat dva dny, ale hodiny. A klíčová instituce v New Yorku, která má řešit likviditu pro banky, by asi neměla zavírat ve čtyři. Tam musí být nějaká pohotovost pro takovéto případy. Stejně jako drží pohotovost lékaři a nemocnice. Ta finanční pohotovost hned ví, co je to za banku. Ví, že má dluhopisy, které může dát do zástavy, a nemusí padnout.

Co se stalo v Credit Suisse?

Tato banka měla problémy dlouhou dobu. Celé bankovnictví je založené na důvěře. Stejně jako celá lidská společnost. To, jak se říká, že diamanty jsou navždy a zlato je jistou investicí, jen odráží důvěru lidí v ty diamanty a zlato. Důvěru, že v nich mají uložené peníze. A když je budou potřebovat, za to zlato a diamanty je vždycky dostanou. Když věříme v Boha, tak je to také věc víry. Když lidé přestanou věřit ve finanční systém, tak je zle. Žádný systém, a tím ani finanční, nemůže vydržet, když mu najednou všichni přestanou věřit a budou chtít vybrat své peníze. Credit Suisse měla velký problém v tom, že to byla propojená investiční a komerční banka. Ale zdá se mi, že jejich problémy byly řešitelné. Vždyť i UBS měla v minulosti své problémy.

To propojení už v Americe od roku 2008 nesmí být.

Tam se dlouhodobě pracovalo na oddělení komerční a investiční části. Začalo to po velké depresi v roce 1933, kdy byl přijat Glass–Steagal Act striktně oddělující komerční a investiční bankovnictví a zavádějící federální pojištění vkladů. Postupně se ten zákon uvolňoval, systém regulace bankovnictví pokročil a koncem století se úplně zrušil. Vždycky když se objevil nějaký problém, tak se ten systém zpřísnil. Ve Švýcarsku to bylo jinak. Credit Suisse ale měla dlouhodobě problémy s řízením svých rizik. Byla to tradiční, 167 let stará instituce, která by takové problémy mít neměla. Teď ji přebírá druhá velká švýcarská banka UBS. Není úplně dobré, že ve Švýcarsku vznikne tímto spojením tak obrovský kolos. Úplně nerozumím tomu, že Saúdská Arábie a švýcarské autority nebyly schopny společně nalézt řešení problému navýšením kapitálu nad 9,9 procenta.

Credit Suisse je průlomový příběh v tom, že při spojení s UBS tam přišli poprvé o peníze soukromí investoři, kteří vlastnili její dluhopisy. Co to může znamenat pro důvěru k dluhopisům dalších bank?

Celé evropské bankovnictví prochází regulací, která zvyšuje požadavky na kapitál. Tyto druhy dluhopisů CoCos (contingent convertible bonds) jsou součástí kapitálu bank, protože jsou podřízené jiným dluhům a v případě problému je možné je změnit do ekvity – kapitálu banky. A když se spojením s jinou bankou podíly ředily a znehodnocovaly, investoři přišli o peníze v těchto dluhopisech. Bylo ale zřejmé, že tyto dluhopisy jsou rizikové. Oni věděli, že při vypořádávání v případě potíží jsou až poslední na řadě. Tomu riziku odpovídal úrok z těchto dluhopisů. Když něco vypadá až moc dobré na to, aby to byla pravda, tak je potřeba být ostražitý. Když mi někdo za něco dává vyšší úrok, tak musím dobře přemýšlet, jaké to riziko je. Ten úrok mi nedává jen tak. Není rozumné dávat do takových věcí peníze, které jsou důležité či nezbytné pro vaše živobytí. Můžete do toho ale investovat ty peníze, kde vás to nijak existenčně nezasáhne, když o ně přijdete. Celkově se bankovnictví posouvá k tomu, že se zvyšují nároky na kapitál. To je správné. V jednotlivých bankách to může předcházet problémům. Když ale mají ve stejné chvíli všechny banky podobný problém, už se rozjíždí řetězová reakce. To už je psychologie, na niž kapitálová síla sama nestačí, jen v kombinaci s likviditou. Před panikou neexistuje jednoduchá prevence. A protože banky si vzájemně půjčují jedna druhé a dělají mnohé vzájemné operace, tak pád jedné ovlivní jiné.

Tím se v případě paniky šíří nedůvěra.

Bank of America, pro kterou jsem pracoval, byla největší bankou s nejvíce vklady. Sami jsme je neuměli využít, tak si je od nás další banky půjčovaly. Celý trh si k nám chodil pro likviditu. Když v šest ráno naše výborná dealerka celé Americe oznámila: Jsem tady a otevřela půjčování těch obrovských depozit (na východním pobřeží už bylo devět hodin ráno), bylo to známo jako Big Mamma is on. Velká máma otevřela, což byla krásná metafora Bank of America jako největší banky, té velké mámy ostatních bank. Dáma, která ta depozita půjčovala, to výstižně symbolizovala, byla to taková silnější černoška, velice známá a respektovaná mezi dealery, hlavně bílými muži, i když – to byla sedmdesátá léta – tehdy nebyla videa.

Pojďme k dluhopisům. Centrální banky ve většině zemí zvedají úrokové sazby. Tím klesá hodnota dluhopisů, které byly v době nízkých sazeb vydané s nízkým úrokem. Končí doba levných peněz?

Už skončila. Máme za sebou roky negativních reálných úroků, kdy inflace byla vyšší než úrokové sazby. V eurech byly nominální úroky negativní. Když jsem si půjčil, tak mi za to ještě zaplatili. Normální ekonomika by takhle fungovat neměla.

Takže my jsme v dost nenormální situaci, když máme inflaci 16,7 procenta a Česká národní banka drží sazby na sedmi procentech a už od května je nezvyšuje.

Já bych Českou národní banku pochválil, že úrokové sazby začala včas zvyšovat jako první. Před americkým Fedem i Evropskou centrální bankou. Nechci se vyjadřovat k aktuálnímu rozhodování ČNB o sazbách, nemám dost dat o inflaci. Bavil jsem se ale s bývalými guvernéry o tom, že mám dlouhodobě problém s tím, jak se inflace počítá.

Myslíte, že je inflace vyšší, než se uvádí ve statistikách?

Když vidím, že se za poslední roky hodnota tohoto bytu ztrojnásobila. Když vidím, že hodnota akcií na burzách stoupla na trojnásobek a přitom jsme měli nulovou inflaci, tak mi to nejde dohromady. Je tam disproporce, která nemůže dlouho vydržet. Koukal jsem na guvernéra Fedu Powela, když prohlašoval, že tato inflace je krátkodobá záležitost. Tohle za pár měsíců neskončí. Normálnímu člověku, který vlastní svůj byt a vidí, že jeho hodnota stoupla na trojnásobek, a potraviny či oděvy se celou tu dobu skoro nezdražovaly, to nejde dohromady. Vidí, že díky stoupající ceně své nemovitosti třikrát zbohatl. Ví to, i když se ten byt ani náhodou nechystá prodávat. Ten byt, který jste předtím koupila za třetinu ceny, ale můžete použít jako zástavu na hypotéku. Ta byla za úrok dvě procenta. A najednou jste za levný úrok měla půjčené peníze, které jste mohla využít na nákup téměř čehokoli. Mám najednou na účtu miliony, které jsem nikdy předtím neměl. Jen proto, že mi stoupla hodnota nemovitosti.

Jste přesvědčen, že inflace byla a je výrazně vyšší?

V našich mozcích určitě. Všichni jsme ekonomičtí hráči, a když vidíme, že nám byty násobně stouply na ceně, tak se náš pocit zvětšeného bohatství musí někde ukázat. Nemohlo to ani být jinak. V roce 2008 se do ekonomiky nalily obrovské peníze. S tím souhlasím. Tehdy to nešlo jinak. Pak přišel v roce 2020 covid a nalily se tam další peníze. Ty peníze se mezitím nikdy nestáhly zpátky.

Teď ale stoupla inflace i úrokové sazby a úměrně tomu klesá cena dluhopisů. Český stát jich jen v covidových letech prodal za 900 miliard korun. Velkou část koupily české banky. Jak velkým rizikem je pád hodnoty dluhopisů?

Nemusí to být velké riziko. Pamatuji si dobu, kdy v Americe byly úroky 18 procent. Pro mě je úplně novým trendem ta éra nízkých úroků. Nemyslím, že pro banky by byl problém pokles ceny dluhopisů, kdyby se u nás úroky ještě zvedly. Když ty dluhopisy plánují držet, a ne prodávat, tak jim pád jejich aktuální hodnoty nemusí udělat existenční problém. Nemyslím, že tady máme nějakou krizi. Když jsem koukal na prezidentské předvolební debaty, kde se pořád mluvilo o krizi, tak jsem na to zíral. Jakou krizi tady máme? Vždyť máme nezaměstnanost 3,5 procenta. Krize je, když máme nezaměstnanost 20 procent. Když je polovina mladých absolventů bez práce, jako byla po roce 2008 v Řecku nebo ve Španělsku, tak to je krize. Není tady mentální ani morální krize, že by lidé měli strach, že nebudou mít večer co jíst. Nemáme krizi. Dopady pádu menších amerických nebo jednotlivých švýcarských či německých bank by se tady neměly nijak zásadně projevit. Pokud se k nám nedostane nějaká mentální krize. Reálně není důvod. Máme tady klasické komerční, dost diverzifikované banky. To se s Credit Suisse vůbec nedá srovnávat. Jediné riziko je psychologie, nákaza panikou. Potřebujeme mnohem víc optimismu. Ne se pořád strašit. To, co se děje, je řešitelné a dá se to zvládnout.