Green Deal se ocitá pod palbou. K nelibosti zelených, neziskových organizací a i Evropské komise samotné. Národní političtí lídři v Paříži či Bruselu si začínají uvědomovat jeho obrovské náklady. A dopady, které budou mít na rozhodování jejich voličů.

Navíc třeba v Německu je šokem, jak Volkswagen ztrácí pozice v Číně a jak naopak čínské elektromobily začínají dobývat Německo. Stovky tisíc pracovních míst jsou v ohrožení, celoevropsky jde o miliony.

Přitom už nyní se podstatná část zelené agendy EU platí na dluh, takže předluženost EU je stále větším problémem. A to vlastně Green Deal v plné síle ještě ani nezačal účinkovat.

Trhy zkrátka Francii – a nejen jí – vzkazují, že nejsou už ochotny půjčovat za příhodný úrok. Jenže při stávajícím daňovém zatížení Francie, které už moc zvedat nelze, nemá-li země skončit v plamenech celá, jiný zdroj k financování Green Dealu, než je dluh, není.

Macron tak naráží na zeď ekonomické reality, pročež si chce dát od dalšího prosazování zelené agendy a Green Dealu „pauzu“. Diplomaticky řečeno.

Zhoršení ratingu Francie ze strany agentury Fitch, k němuž došlo zhruba před měsícem, navíc podtrhuje, jak výrazně se eurozóna ekonomicky proměnila od roku 2004, kdy Česko vstupovalo do EU, a zavazovalo se tak v budoucnu přijmout euro.

Zatímco totiž 1. května 2004, kdy Česko do EU vstupovalo, mělo dle Fitche celkem 100 procent členských zemí eurozóny, včetně Řecka, lepší rating, po zmíněném dubnovém zhoršení ratingu Francie už je to jen 25 procent. Už jen čtvrtina zemí eurozóny má lepší rating než Česká republika. Jedná se o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko.

Německo, Nizozemsko a Lucembursko pak představují jediné tři země eurozóny, jimž se rating dle Fitche od 1. května 2004 nezhoršil. Zůstává v jejich případě stejný, totiž nejlepší možný, vyjádřený známkou „AAA“. Všem ostatním členským zemím eurozóny se ale od té doby rating zhoršil. Což odráží zejména jejich postupně narůstající veřejné zadlužení, které není kompenzováno dostatečným ekonomickým růstem. Green Deal přitom znamená další obrovskou nálož dluhu.

Vyvstává tak ovšem legitimní otázka, zda se euro na tomto nepříznivém vývoji nepodílí a zda zvláště v kombinaci s extrémně nákladnými programy typu Green Dealu nepřispívá k fatálnímu propadu evropské konkurenceschopnosti ve světě.

Podle řady kritiků totiž euro prospívá hlavně Německu, jedné z mála zemí, jíž se rating nezhoršil, zatímco drtivé většině ostatních zemí eurozóny škodí. Vysoce produktivní německá ekonomika, předně její vývozci, má totiž těžit z toho, že je euro o něco slabší, než by byla marka, což činí německý export ve světě konkurenceschopnějším. Nicméně ani euro nedokáže už německým automobilkám zajistit dostatečnou konkurenceschopnost na klíčovém čínském trhu. Takže vida, Francie povážlivě ztrácí na konkurenceschopnosti dokonce i při obřím zadlužování, které už ratingové agentury trestají zhoršováním ratingu či ratingového výhledu. A Německo zase ztrácí na konkurenceschopnosti dokonce i přesto, že disponuje „dopingem“ v podobě slabší měny, eura, než jakou by byla marka. A do toho mají teď přijít závratné náklady spjaté s Green Dealem. Není divu, že Paříž i Berlín začínají přetékat pochybnostmi o jeho uskutečnitelnosti dle stávajícího harmonogramu.

Uvažme, že zatímco totiž rating Česka se stále postupně zlepšuje, rating eurozóny jako celku jde citelně dolů. Demonstruje to opět případ Francie, druhé největší ekonomiky eurozóny. Po dubnovém zhoršení ratingu v podání Fitche má nyní Francie poprvé v historii stejný rating jako Česko. Jinými slovy, Česko poprvé v historii Francii svým ratingem „dohnalo“. Obě země jsou nyní „dvojkaři“. Jenže Francie byla dlouho neochvějně „jedničkářem“. „Jedničkářem s hvězdičkou.“ Zato Česko „čtyřkařem“.

Vzhledem k tomu, jakým tempem se Francii v posledních zhruba dvaceti letech rating zhoršuje, a vzhledem k tomu, že se Česku v téže době o něco zlepšil, nelze vyloučit, že ji Česko už celkem brzy bude svým ratingem překonávat. Z Francie může být i „trojkař“.

Češi by se proto neměli nechat strašit tím, že spějeme k bankrotu, když si to z expertů ve světě vlastně nikdo nemyslí. Na druhou stranu, je třeba postupně dávat veřejné finance do pořádku, abychom o své stále se relativně lepšící globální postavení nepřišli. Green Deal EU je pro české veřejné finance – a celounijní taktéž – daleko větší hrozbou než zadlužování covidových let a roku loňského.