K hlavním, byť nedoceňovaným pravomocím českého prezidenta patří jmenování soudců. Především nominace k Ústavnímu soudu a výběr jeho předsedy jsou politikum nejvyššího stupně. Miloš Zeman to připomenul, když před Vánocemi vyvolal spekulace, že příštího předsedu ÚS by mohl jmenovat ještě před vypršením termínu předsedy dosavadního. Tím je Pavel Rychetský, který ovšem bude končit letos v srpnu, tedy skoro půl roku po Zemanovi. I kdyby se dosluhující prezident naznačeného kroku odvážil, nový prezident bude muset ještě letos navrhnout šest nových soudců z celkových patnácti. S Pavlem Rychetským diskutujeme o tom, jak se během jeho mandátu proměnil svět ústavního práva a vůbec svět kolem něho, i o tom, jaká rozhodnutí rád přenechá soudcům, kteří přijdou po něm a jeho kolezích.

Na úvod bych vás chtěl přimět k troše sebechvály. Na co jste za těch dvacet let nejvíc hrdý? Je to uchování silné nezávislosti Ústavního soudu na vládě?

Víte, že Ústavní soud je velmi specifickou ústavní institucí. Zatímco vrcholné orgány zákonodárné i výkonné moci jsou vytvářeny politickou cestou, Ústavní soud má sice podobný původ, protože těžko vymyslet způsob, jak jej ustavit, a přitom se vyhnout podílu politických institucí na jeho vzniku. Současně je ale institucí, která ty druhé dvě moci ve státě kontroluje a hlídá. ÚS má dvě základní úlohy: jednak ochranu ústavního pořádku, jednak je poslední institucí, která chrání individuální práva a svobody občanů právě před zásahem veřejné moci. Jeho role je ohromně důležitá, i proto si od oněch druhých dvou mocí ve státě musí udržet jistý odstup. Zajímavým způsobem to řešili v Německu, když po válce přijímali základní zákon, ústavní soud umístili do co možná nejvzdálenějšího města od centra moci, do Karlsruhe. Evidentně za tím byla snaha o jistou izolaci a současně ochranu před příliš častým kontaktem s představiteli moci výkonné i zákonodárné.

Tak to by vás mohli přesunout až do Ostravy, ta je od Prahy ještě dál než Brno.

Umístění do Brna vzešlo z moudrého rozhodnutí ještě za federace, kdy po pádu komunistického režimu byl Ústavní soud umístěn jaksi na půl cesty mezi Prahou a Bratislavou.

A řekl byste tedy, že jste za těch dvacet let ubránil nezávislost ÚS před exekutivou? Bylo třeba nezávislost soudu bránit?

Musím konstatovat, že už federální Ústavní soud si vytvořil silnou imunitu vůči jakýmkoli vnějším vlivům a jeho český nástupce si ji udržel. Jsou známy případy, není jich naštěstí moc, kdy – hlavně v případu soudce Šimíčka (jde o dvě různé kauzy, staré sedm a pět let: služební zákon a stíhání šéfa Lesní obory Lány; v obou se u soudce Šimíčka pokoušel lobbovat kancléř Vratislav Mynář – pozn. red.) – byly z jistého ústavního orgánu činěny ani ne tlaky, ale snahy o kontakt. A byly jednoznačně odmítnuty. Já sám jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se kdokoli z výkonné nebo i zákonodárné moci jakýmkoli způsobem snažil ovlivňovat mě při rozhodování.

Je tu i názor, že vy jste svou nezávislost na politické moci dovedl až do druhého extrému. Někdy veřejně zaujímáte politická stanoviska, která jsou od předsedy ÚS nečekaná. Naposledy jste už v běžící prezidentské kampani prohlásil, že si nepřejete budoucí agrofertizaci Ústavního soudu. Tu si nepřeji ani já, jenže já nejsem předseda ÚS.

Podívejte se, mým základním motivem je obrana Ústavního soudu před jakýmikoli vnějšími vlivy. A to i preventivně. Současně nelze pominout ani skutečnost, že mám za sebou dlouhý čas působení v disentu. Tedy cítím jisté závazky k té době, kdy jsme se v disentu nějakým způsobem snažili čelit autoritativnímu, represivnímu režimu. A právě svoboda projevu byla tehdy základní hodnotou, kterou bylo třeba hájit. U mě tato osobní historie hraje značnou roli.

Takže jste byl víc prostořeký, než budou příští šéfové Ústavního soudu, kteří už budou mladší?

Nepochybně. Prostě já se nemohu odpoutat od své minulosti a od života v disentu. Nemohu se ani zbavit jisté nostalgie. Ze skupiny mých velikých celoživotních přátel, jako byli Jirka Dienstbier, Luboš Dobrovský, Ladislav Lis, Václav Havel, už jsou všichni po smrti. Zůstal jsem s Petrem Pithartem skoro jediný, kdo má toto vryto ve své osobnosti.

Tedy disidentů, kteří ještě žijí a po listopadu byli ve veřejném životě, je pořád hodně. Například kousek od vás tady v Brně žije Milan Uhde.

Budiž. Fakt ale je, že okruh mých přátel, se kterými jsem těch dvacet let v disentu prožíval, už tento svět víceméně opustil. A mě jejich památka zavazuje.

Když odhlédneme od své speciální minulosti, kudy by měla vést hranice toho, co může předseda ÚS veřejně říkat?

To je velice obtížná otázka, vždyť Ústavní soud sám je svrchovaně politický orgán. Je povolán k tomu, aby posuzoval výstupy z parlamentu a jejich ústavnost, aby hájil individuální práva a svobody před veřejnou mocí. Představa, že Ústavní soud může být zcela apolitickým orgánem, je hloupá. Ovšem musí být nestranný při svém rozhodování, i když má jeho rozhodování výrazně politické dopady.

Tak k nim pojďme. V posledních letech sledujeme na Západě trend: nejvyšší a ústavní soudy se zapojují do prosazování klimatické politiky. To se citelně projeví na cenách energií, je to útok na životní styl lidí. Zajímá mě, jestli si tu soudy neosobují rozhodnutí, která jsou čistě politická.

Tady bychom měli rozlišovat. Jedna věc je, že posouzení konkrétních rozhodnutí, ať už zákonodárné, nebo výkonné moci, kterým se realizují cíle ochrany budoucích generací před klimatickou hrozbou, se Ústavní soud samozřejmě nemůže vyhnout. Něco jiného je ovšem jistá vize dlouhé budoucnosti, kde podle mého je Ústavní soud svým způsobem bezbranný. On chrání ústavu a není schopen exaktního, vědecky podloženého názoru, který by vnutil těm ostatním mocím ve státě. Tady nezbývá než značná míra zdrženlivosti.

A doporučoval byste tuto zdrženlivost i jiným soudům? Městský soud v Praze loni v létě dal za pravdu klimatickým aktivistům, kteří s odvoláním na Pařížskou dohodu OSN žalovali českou vládu a nutili ji, aby rychleji snižovala emise. Mezitím případ doputoval k Nejvyššímu správnímu soudu.

U Ústavního soudu jsme tu až poslední instancí. Každý případ musí nejdřív projít obecným nebo správním soudnictvím, tam se provádí i dokazování. Samozřejmě že i ÚS je oprávněn takové dokazování vést, ale není to dobře, neboť v takovém případě už není další přezkum možný. Podle mého je dobře, když se důkazní břemeno převádí na soudy nižších stupňů.

A když odhlédneme od vaší funkce, jak se vám trend, kdy soudy vládám určují tempo při dekarbonizaci a tím dost určují vládní politiku, jeví jako člověku, který o vztahu práva a politiky dlouhodobě přemýšlí?

Musím připustit, že přece jen problematika klimatické hrozby, která před celou civilizovanou společností skutečně stojí, přesahuje moje osobní možnosti nějak věrohodně to posoudit. Můj osobní postoj je postaven na důvěře v dokazování a rozhodování soudů nižších stupňů.

Dají se snést argumenty pro tvrzení, že z klimatické politiky se stala nová ideologie. V naší Listině základních práv a svobod se píše, že stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. Co vy na to jako strážce ústavního pořádku?

Tady narážíme na širší problém sporu mezi odborností a demokracií. Skloubit ten protiklad, na jedné straně potřebu, aby rozhodovali odborníci, a na druhé nutnost, aby rozhodování bylo podrobeno demokratickému procesu, není jednoduché. Ale myslím si, že zatím se v civilizovaném, demokratickém, právním světě daří tyto dva protiklady uvádět do nějakého souladu. Jsem si samozřejmě vědom toho, že ke střetu těchto dvou požadavků dochází často.

No a nevrací se nám s emisními cíli zpátky státní ideologie?

Já se skutečně necítím být schopen posoudit, do jaké míry je ta klimatická hrozba reálná, a taky jsem si vědom, že tato otázka se dotýká generací, které teprve přicházejí nebo přijdou. Mé generace už se klimatická změna nedotkne. I proto se snažím být zdrženlivý, prostě nejsem schopen to posuzovat a myslím si, že to skutečně bude věc příštích soudců.

Zmiňujete neustálý spor mezi pohledem odborníků a demokracií. Fakt je, že v české ústavě se o odbornících nepíše nic, ale píše se v ní o demokracii. Máte vůbec coby strážce ústavy jinou možnost než se v tomto věčném sporu přidávat na stranu demokracie?

Musíme si uvědomit, že rozhodování nikdy není jen rozhodováním z hlediska jakéhosi citu pro spravedlnost, že je to vždycky i rozhodování odkázané na stanovisko jistých povolaných odborníků. Proto součástí každého soudního řízení bývají i znalecké posudky. To, že soud je odkázán na stanovisko odborníků, je každodenní situace. Ani soudci nejsou všeználkové. Často jsou odkázáni na to, co jim řekne odborník, na takzvané znalecké posudky.

Ovšem s tím, že oni si ty odborníky sami vybírají, takže vyznění znaleckého posudku mohou dopředu ovlivnit.

Ale jistě. Krásně to je vidět u Evropského soudního dvoru, kdy jednotlivé soudy členských států EU mají při uplatňování komunitárního práva Unie právo a v jistých příkladech dokonce povinnost pokládat Evropskému soudnímu dvoru takzvané předběžné otázky. A když se podíváme, jaké otázky a jakým způsobem jsou kladeny, často zjišťujeme, že už v položení otázky se skrývá snaha o získání jisté odpovědi. Už dávno jsem při jednom z každoročních shromáždění předsedů ústavních a nejvyšších soudů u Evropského soudního dvora otevřel otázku, zda se tímto způsobem soudy nižších stupňů uvnitř národní soustavy náhodou nesnaží obejít vyšší soudní instituce doma a nesnaží se dostat odpověď, kterou potřebují pro své rozhodnutí, přímo z Lucemburku.

Měl jste na mysli konkrétní případ z České republiky?

Nemohu hovořit o konkrétních případech. Ale když se podíváte na všechny předběžné otázky, které národní soudy posílají do Lucemburku, tak v řadě případů je snaha vyhnout se povinnosti respektovat právní názor vyslovený jejich národním vyšším soudem touto oklikou zřetelná.

Včetně vás letos skončí na ÚS skoro polovina soudců – sedm z patnácti. Příští prezident bude jmenovat soudce v podstatě už z jiné generace. Myslíte, že se tím promění duch Ústavního soudu, jeho pohled na svět? Třeba tak, jako v posledních letech zezelenal váš oblíbený ústavní soud v Německu?

Ona výrazná personální obměna ÚS je ještě výraznější, pokud neberete v potaz jenom letošní rok, ale příští tři roky. Za tři roky ze stávajících soudců kromě dvou skončí mandát všem. Najít nové soudce bude velice náročný úkol pro příští hlavu státu. Nebude to mít jednoduché. Bude totiž stát před úkolem namíchat příští Ústavní soud tak, aby přitom zůstala zachována jistá kontinuita hodnotového směřování a současně aby nedošlo k jakémusi zakonzervování a ustrnutí v těch dosavadních bariérách, které si náš ÚS sám stanovil.

Jaké hodnoty konkrétně máte na mysli?

Proměna světa a společnosti kolem nás pochopitelně přináší i změny hodnotového uspořádání. Jsem si toho plně vědom. Budoucí Ústavní soud by měl být schopen vnímat změny vnějšího světa, třeba právě v tématu těch klimatických otázek. Ale současně si přeji, aby neztratil základní hodnotové ukotvení, tedy skutečnou ochranu lidských práv a svobod. Nebude to mít jednoduché, ústavní soudy jsou už zkrátka takové. Zatímco v obecném soudnictví to může vypadat, jako že jde o střet pravdy a nepravdy, dobra a zla, u Ústavního soudu jsme svědky střetu dvou ústavou chráněných hodnot, které obě zaslouží ochranu. A my v každém konkrétním příkladě můžeme dát přednost jenom jedné z nich. Klasický příklad: svoboda projevu kontra ochrana lidské důstojnosti. Tady si ze svých dvaceti let u ÚS připomínám dvě kauzy: v té první kritik charakterizoval slavnou zpěvačku (Jan Rejžek Helenu Vondráčkovou – pozn. red.) a přitom ji spojil s minulým režimem. V té druhé jeden časopis zobrazil jednoho politika v karikatuře ve značně choulostivé situaci (v časopise Reflex; šlo o Jiřího Paroubka a jeho manželku – pozn. red.). ÚS tyto dvě srovnatelné kauzy posoudil každou jinak. V prvním případě vyslovil dosti důležitý precedentní judikát, že veřejně činná osoba musí unést mnohem vyšší míru kritiky než ostatní občané. V druhé kauze k tomu ovšem dodal, že i kritika má jisté meze. Totiž že nemá zasahovat do intimní sféry člověka.

Tím jste sám otevřel další stěžejní téma naší doby – svobodu projevu. Nevzniká tu konflikt mezi ústavou a některými nápady z lůna naší vlády? Ministerstvo vnitra píše zákon, který vládě dá možnost omezit šíření jistých informací. Oni jim tedy říkají dezinformace a jde o ty, co mohou kromě svrchovanosti a podobně ohrozit i vnitřní pořádek ve státě.

Tady mám jistou výhodu, že k legislativnímu názoru se nejen nechci, ale ani nemohu vyjadřovat. Dřív nebo později ta norma může být předmětem našeho rozhodování. Na druhé straně nelze pominout specifický fenomén dneška, jímž jsou sociální sítě. Najít hranice, kdy veřejná moc má nejen právo, ale i povinnost zasáhnout a překročení hranice svobody projevu nějak sankcionovat, to je nesmírně obtížný úkol. A je to úkol, před kterým prostě stojíme.

Jak to?

Nějaká mez je nutná. Jakmile se na sociálních sítích šíří nenávist, podněcuje se k trestné činnosti, rasové nesnášenlivosti, je povinností státu zasáhnout, protože tady už jsme opustili svobodu projevu a vstoupili do trestněprávní oblasti. Dvě země v našem kulturním okruhu nás v tomto ohledu předhonily, Německo a Francie. Zajímavé je, že tam na sociálních sítích nepostihují přímo autory, kteří překročili tu trestněprávní mez. Rozhodly se – asi v zájmu ochrany svobody projevu – trestat provozovatele. Od nich vyžadovat jakousi formu autocenzury. To je cesta, kterou by bylo moudré nechat se inspirovat i u nás.

Není to přece jen šikmá plocha? Definice nenávisti dnes dospěla už tak daleko, že můžete být nenávistník, už když trváte na tom, že pohlaví jsou jen dvě.

My jsme tu podobnou kauzu taky měli a velice moudře jsme se vyhnuli rozhodování, zda má být třetí či jaké pohlaví. Jednoznačně jsme konstatovali, že rozhodovat tady není úlohou Ústavního soudu, ale zákonodárného sboru.

V Listině základních práv a svobod se píše, že právo na svobodné vyhledávání informací je zaručeno. Ministerstvo vnitra argumentuje tím, že ztížit někomu přístup k obsahu není cenzura. Jak na tohle zareaguje bývalý disident, do kterého se boj za svobodu projevu vryl?

Máme zvláštní situaci v tom smyslu, že jsme poprvé od roku 1945 v Evropě svědky dobyvačné války. A na sociálních sítích se objevují hlasy, které podporují tento Putinův barbarský útok. Nechci předjímat, jak by se k tomu postavil Ústavní soud, ale myslím si, že tady existuje jistý prostor pro stát, aby šíření informací podporujících tu hroznou agresi, tu válku, kterou Putinovo Rusko rozpoutalo, zamezil, případně to i sankcionoval. Svoboda projevu nepochybně má jisté meze.

Teď nevím, jestli to, co jste právě řekl – že stát může šíření informací, které možná podporují a možná nepodporují agresi, zamezit – je v souladu s ústavním pořádkem. Podle Listiny stát šíření informací bránit nesmí.

Jedna hranice je jistá. A to je podněcování k trestné činnosti a schvalování trestné činnosti. Jinak se opět mohu zdržet odpovědi, protože nelze vyloučit, že dřív nebo později u nás na Ústavním soudě skončí jak přezkum takové normy, tak i konkrétních případů trestního stíhání.

Souhlasíte s častým povzdechem, že jak u nás po roce 1989 svobody dramaticky přibylo, poslední dobou jí začíná ubývat? Nebo se to přehání?

Teď se omezím na situaci v České republice: Ne, vůbec nemám pocit, že by svoboda slova byla nějakým způsobem omezována. U nás je svoboda slova široká natolik, že tyto obavy prostě nemohu sdílet. Samozřejmě že pokud bude regulována cestou právních předpisů, ocitneme se patrně v situaci, kdy každou kauzu například nenávistných projevů budeme muset posuzovat individuálně. Nebude možné jednou provždy stanovit, co je ještě svoboda projevu a co už přestupek. Ta hranice bude podle mého soudu muset být znovu a znovu hledána.

Na závěr bych se chtěl dotknout jedné věci z ústavy. Ta České národní bance předpisuje dbát o cenovou stabilitu. Může někdo, kdo dojde k názoru, že při šestnáctiprocentní inflaci ČNB nedělá pro cenovou stabilitu dost, banku žalovat, třeba až u Ústavního soudu?

K nám se může dostat jakákoli kauza, jen musí předtím projít celou soustavou obecného a správního soudnictví. Tady se opět cítím laikem, pro mě je otázka inflace, měnové politiky, příliš odborná, než abych byl schopen říci jakýkoli kategorický soud. Ale přivítal bych, kdyby Česká republika přijala euro, a mrzí mě, že se tak dosud nestalo. Udržování české měny v separaci od evropského společenství mi přijde svým způsobem neprozíravé a hloupé. Mám takový pocit, že naše cedulová banka se bojí ztráty svého výsostného postavení, a proto se snaží udržet nás mimo eurozónu.

Tak to snad dělá každá instituce, že si hlídá své kompetence. Sám jste si před chvílí stěžoval na nižší soudy, které se snaží obejít vás a jdou rovnou do Lucemburku.

To je pravda, ale současně si myslím, že patříme do civilizovaného světa a že ten český izolacionismus chráněním české koruny neprospívá ani naší ekonomice, ani našemu poslání být součástí evropského národa. Já se cítím především občanem Evropské unie, víc než občanem malé České republiky.

To byste možná jako předseda Ústavního soudu České republiky měl mít obráceně.

Nemám to obráceně.

Víte už, co budete dělat, až v srpnu u soudu skončíte?

Bude mi už osmdesát let. Mám dluh vůči rodině. To, co jsem za dvacet let dojíždění do Brna zanedbal u dětí, snad trochu nahradím u vnoučat. A pak na mě čeká několik metrů knih, které jsem si koupil a nestihl přečíst.

Budete se vyjadřovat k veřejným záležitostem?

Patrně bude těžké se tomu ubránit.