Před několika dny zemřel Petr Kratochvíl neboli spisovatel Václav Kahuda. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech, pro leckoho – přinejmenším pro mě – asi nečekaně a především brzy. Kahuda patřil ke zjevům tuzemské literatury. Jednak stylem velmi bohatého a hutného jazyka a bezbřehé fantazie (jeho texty jsou mocný tok, jenž se valí nekompromisně vpřed, a přitom svedou zpomalit kolem malebných ostrůvků, při nichž si lze odpočinout), jednak nepřehlédnutelnou figurou: obrovský chlap, hřmotný, přitom většinou vesele naladěný smíšek, který rád rozesmál lidi kolem sebe.

Nekrology na něho vzpomínaly právě tak a působily dojmem, že se s ním každý znal a každý ho kdykoliv rád viděl. A že on každého kdykoliv rád viděl, byť se jednalo jenom o letmé setkání při vycházce se psem. Zkrátka povaha, jakou si každý s chutí nárokoval trochu pro sebe.

Diskuse tehdy dopadla katastrofálně, protože v Sobotce celý den intenzivně pršelo, a tak Pavel Řezníček (pět let už též nebožtík), jenž dorazil do města brzy dopoledne s ambicí prohlédnout si jeho malebné okolí, skončil v bistru nevalné úrovně, zato ambiciózního jména Dallas, kde slopal jedno dvacnátistupňové pivo za druhým a do večera se opil tak, že svými řečmi vadil už i místním štamgastům a hrozilo, že od nich dostane víc než pár facek. Řezníček, vitální penzista, totiž opakovaně vybízel nejen návštěvníky bistra, ale posléze i spisovatelské besedy, nechť se ho zeptají, „proč nosí Arnošt Lustig dvoje hodinky“. Zklamán z malého množství dotazů na požadované téma měl zároveň ambici vyříkat si s Milošem Urbanem vzájemný postoj k surrealismu, jehož byl první celoživotním vyznavačem, zatímco druhý jej v jakémsi televizním katalogu odmítl coby umění pro malé děti. Míra vypitého alkoholu ovšem způsobila, že potenciálně zajímavý spor o literaturu se proměnil v agresivní výpady méně známého autora na adresu slavnějšího kolegy.

Bylo to tuze trapné, ostatně každý účastník rozpravy na nastalou situaci reagoval jinak: Jiří Dědeček se na své židli nenápadně odsouval od stolu stranou, aby dal najevo distanc od probíhajícího večera. Roman Neruda si nechal rychle nosit jedno pivo za druhým, protože se rozhodl, že ideálním způsobem, jak pořad přečkat, bude rychle se dostat do stavu blízkého tomu, v jakém se nacházel Pavel Řezníček. Ten neustále kibicoval rozpačitého moderátora pokřikem: „Peňás, moderuj!“ No a Václav Kahuda varieté obohatil několika dlouhými nesouvislými monology o tom, kterak rád rybaří a vaří, jež nesměrovaly nikam, respektive jejichž myšlenkový tok se podobal autorovým románům, jenže se v nich na rozdíl od stránky knihy nedalo vracet, takže vyznívaly chaoticky a nesmyslně.

Nakonec se Pavel Řezníček pohádal s jednou posluchačkou, která se osmělila proti nízké kvalitě diskuse ozvat, a označil ji „zcela určitě za vedoucí místní pekárny“. Slavný bluesman Jiří Šlupka Svěrák se poté naštvaně zvedl a se slovy, že „na takovouhle kulturu nemá koule“, opustil sál, čímž k témuž strhl skoro celé již značně rozladěné obecenstvo. Z besedy se nakonec stala jakási mytická varovná vzpomínka, na festivalu dodnes živá, i když pro nové účastníky nesrozumitelná. Jiří Peňás o ní kdysi v časopisu Týden napsal pěkný a vtipný fejeton, jenž je dodnes ke čtení na zbytcích webu někdejšího českého rozhlasového vysílání BBC. (Kdyby měl někdo zájem poslechnout si záznam besedy, ani to není nemožné – na streamu Mixcloud na tamním profilu Šrámkovy Sobotky.)

Podruhé jsem Václava Kahudu potkal na podzim téhož roku 2005. Pracoval jako provozní v jedné z kaváren pasáže Lucerna na pražském Václavském náměstí. Přišel jsem tam tehdy s kamarádem, zrovna jsme slavili jeho úspěšné složení bakalářských státnic. Byly dvě odpoledne, byli jsme značně opilí a já kamarádovi slíbil představit slavného českého spisovatele (vždyť jsem jen reagoval na Kahudova slova, jimiž mě v Sobotce vybídl kdykoli za ním přijít do hospody na návštěvu). Nechal jsem si jej tedy zavolat a snažil se s ním pít ve třech. Kahuda nás sledoval zděšeně. Přečkal statečně naši návštěvu, ale rád se nás zbavil. S kamarádem jsme potom až do druhého rána vyváděli hrozné věci, jak už to tak rozjaření dvacátníci dělávají. Bohužel si je pamatuji, jenže nejvíce si pamatuji oči Václava Kahudy. A to, že jsem tenkrát asi poprvé intenzivně pochopil, jak moc velký blbec člověk sám může být a jak snadno se lze splést v odhadu druhého: Kahuda nebyl kumpán pro každého, což je představa vznikající z nekrologů. Byl to kumpán pro ty, které si vybral a kteří jeho zajímali. Já to nebyl, já ho zklamal. Už jsem ho pak nikdy neviděl, styděl jsem se před ním. Nicméně udělal pro mě svým odmítnutím víc než mnozí jiní, jsem mu za to pořád vděčný. A budu dál.