Nejnebezpečnější státník v Evropě, hned po Vladimiru Putinovi, je francouzský prezident Emmanuel Macron. Tomu nestačilo, že jeho podlézání Kremlu skončilo fiaskem, a vydal se do Pekingu pohovořit s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem. Padala slova o „strategické autonomii“ a o tom, že EU by se měla stát „třetí supervelmocí“. Evropa by prý neměla slepě následovat USA. Pokaždé když francouzští představitelé začnou takto mluvit, je potřeba v našem koutě Evropy zbystřit. Znamená to, že Paříž se nás chystá hodit přes palubu.

Macron v Číně vystupoval ne jako zástupce Francie, ale jako celé Evropy. V rozhovorech, které poskytl, mluví výhradně o Evropanech, nikoliv o Francouzích. Vzal s sebou i předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, aby zdůraznil evropskou jednotu. Serveru Politico se pak chlubil, že již „vyhrál ideologickou bitvu o strategickou autonomii“ Evropy.

Paradoxem je, že Evropa prostě nemá na to, být „třetí velmocí“ a usilovat o „strategickou autonomii“. Evropské armády se maximálně zmůžou na policejní akce v zemích třetího světa. Evropa nemá žádné technologické giganty, euro nemá šanci nahradit dolar v jeho výsadním postavení. Jakýkoliv pokus o inovace celkem zdárně zadusí evropská byrokracie.

Zdá se, že Macron si to uvědomuje. Společně s Politikem dal rozhovor i francouzskému deníku Les Echos, který jeho odpovědi oproti Politiku značně rozvádí. Vítězstvím ohledně „strategické autonomie“ má Macron prý na mysli takové úspěchy jako otázku komponent do telekomunikací, kdy prý podíl neevropských výrobců klesl, zavedení společných covidových dluhopisů a snahu o nastartování evropského obranného průmyslu.

Celkové vyznění tohoto rozhovoru je ale podobné tomu v Politiku, Evropa by měla být více nezávislá na USA. Macron přiznává, že pokud toho chce dosáhnout, musí na sobě zapracovat.

Francouzské snění o „strategické autonomii“ a vytváření „třetího pólu“ není nic nového. Datuje se minimálně od Charlese de Gaulla, který vyvedl Francii z vojenských struktur NATO (Nicolas Sarkozy ji tam zase zavedl) a snažil se o vlastní politiku vůči Sovětskému svazu. Jeho následovníci v úřadě rádi dávali najevo, že se Američanům nepodřizují. Například François Mitterrand nedovolil průlet americkým letounům, když v roce 1986 z Británie bombardovaly Libyi v odvetě za teroristický útok. Jacques Chirac se zase odmítl zapojit do irácké války.

Do francouzského odchodu NATO sídlilo v Paříži. Když ho de Gaulle vyhnal a společně s ním americké vojáky rozmístěné ve Francii, tehdejší americký ministr zahraničí Dean Rusk se údajně de Gaulla ptal, zda si mají odvézt i ty pohřbené, kteří zemřeli při osvobozování Francie.

V této poznámce tkví hlavní problém americko-francouzských vztahů. Snahy o „strategickou autonomii“ nejsou ani tak vedeny nějakým realistickým kalkulem, jako jsou spíš pokusem zachránit francouzskou čest.

Francie byla do roku 1870 nezpochybnitelnou hlavní silou evropského kontinentu. To se změnilo se sjednocením Německa. S ním Francie prohrála dvě války a jednu vyhrála pouze těsně. Rok 1940 je tak obřím traumatem. Francouzská armáda byla považována za nejlepší v Evropě, němečtí generálové se více obávali útoku na Francii než na SSSR. Francouzský kolaps během pár týdnů byl naprosto neočekávanou katastrofou. Co hůře, Francii pak osvobozovali opovrhovaní Anglosasové, proradní Britové a hlavně pokleslí Američané. Dokonce jim vděčí za status „vítězné mocnosti“ a právo veta v Radě bezpečnosti OSN. To jim zařídil Winston Churchill, který se bál, že Američané se po válce znovu stáhnou z Evropy, a potřeboval tedy silnou Francii jako spojence proti hrozbám z Východu.

Proto Francouzi neustále potřebují dokazovat, že se bez Anglosasů obejdou a že jsou stále světovou velmocí. V tom hraje nezastupitelnou roli EU, která dovoluje Paříži tvářit se, že stojí v jejím čele, a tím pádem je pánem kontinentu zhruba jako za Napoleona (jen kdyby se nemuseli o toto postavení dělit s Němci). A velmoci se baví jen s ostatními velmocemi, na menší státy neberou ohled.

Francii to ale kazí střední a východní Evropa. Jednak chce mít v EU také nějaké slovo a za druhé důvěřuje Američanům více než Francouzům. Cítí, že posílení francouzského vlivu znamená oslabení toho amerického. Proto Macronovy řeči o tom, že ohledně Číny by Evropa měla mít vlastní politiku, jsou tak nebezpečné.

Samozřejmě že není v zájmu Evropy, aby se zapojila do případného americko-čínského konfliktu ohledně Tchaj-wanu. To po ní ale ani nikdo nežádá. USA budují v Asii vlastní protičínskou alianci, jejíž součástí je Austrálie, Japonsko, Indie a další země. Od Evropy se ale očekává součinnost při diplomatickém tlaku a že nebude sabotovat americké sankce třeba tím, že bude s říší středu vesele obchodovat.

Již nyní se mnoho Američanů ptá, proč USA vlastně platí ochranný deštník nad Evropou a jestli by Evropané nemohli přispívat více. Když k tomu všemu půjdou proti nim v otázce Číny, mohli by se také sebrat a z Evropy se stáhnout.

Proto je potřeba všechny francouzské snahy o bezpečnostní „strategickou autonomii“ zarazit hned v zárodku.