Návštěva Volodymyra Zelenského je u nás pojímána jako tour světové hvězdy a skutečnost, že přespal v Praze, si prý máme vykládat jako hmatatelný důkaz toho, jakou důvěru k nám Zelenskyj pociťuje – aspoň podle ministra pro Evropu Martina Dvořáka. Proti takovému výkladu není protiargumentem, „jen“ ho zásadně doplňuje, že návštěva byla součástí diplomatické ofenzivy Kyjeva před summitem Severoatlantické aliance v Litvě, startujícím příští úterý. Kyjev bojuje o to, aby dostal formulace, které se co nejvíc blíží příslibu přijetí do NATO.

Viděno takto, poskytli čeští hostitelé, od premiéra po prezidenta, svému hostu to, co chtěl. Členství Ukrajiny v NATO prý je přímo v zájmu České republiky, pravil Petr Pavel.

Různí představitelé české exekutivy jezdí na rady ministrů EU a přijímají tam dalekosáhlá rozhodnutí, u nichž si ani vysocí politici jiné vládní strany nejsou jistí, jestli k nim od vlády měli, nebo neměli mandát a jestli nejednali na vlastní pěst. To se týkalo před rokem souhlasného stanoviska ministryně životního prostředí se zákazem spalovacích motorů od roku 2035, to se týká i čerstvého souhlasu ministra vnitra s azylovou reformou. To se týká podpory snahy Kyjeva o přijetí do Severoatlantické aliance. Morální stanovisko zaplnilo veškerý prostor, kterého by dospělí jedinci byli využili i pro geopolitiku.

Podívejme se pro ilustraci na stránky magazínu Foreign Affairs, které včera otevíral text Justina Logana a Joshuy Shifrinsona z libertariánského think-tanku Cato. Článek je úpěnlivou výzvou, aby se Ukrajině na summitu dveře explicitně zavřely.

Uvádíme několik stěžejních bodů textu: Rusko svým nekompetentním a přitom vysoce nákladným vedením války dokázalo, že není žádným ohrožením pro Evropu (i těm, kdo se hypotetickou ruskou hrozbou neustále stresovali). Na rozdíl od všech dosud přijatých členů z východní Evropy má Ukrajina územní spory s Ruskem, při zvýšeném nacionalismu ruské i ukrajinské strany by členství Ukrajiny v NATO, a tedy silná podpora v zádech znamenaly zúžení prostoru pro diplomacii. Z toho plyne vysoké riziko pro členské země Aliance, že budou zataženy do války s nepřítelem – majitelem jaderného arzenálu –, tedy do války, která může kdykoliv přejít ve válku jadernou.

Jenže, pokračují Logan se Shifrinsonem, Bidenova vláda, nemluvě o Donaldu Trumpovi z opozice, dávala celý poslední rok najevo, že spor Ukrajiny s Ruskem Americe za přímou válečnou účast nestojí. Z toho plyne, že přijetím Ukrajiny do Aliance by Joe Biden uvalil na své nástupce povinnost dělat politiku, kterou sám prokazatelně v tuto chvíli dělat nechce. Anebo že závazek vzájemné pomoci členských států obsažený v článku 5 smlouvy NATO se rozšířením o Ukrajinu promění v chiméru a NATO se nakonec stane papírovým tygrem.

I „jestřábí“ křídlo Aliance, kam patří Česká republika, přitom upřesňuje, že Ukrajina má být přijata teprve po válce. Pokud šlo Rusko do války hlavně proto, aby zabránilo přijetí Ukrajiny do NATO, není tato údajně zásadová politika garancí, že Kreml bude ve válce proti čtyřikrát méně početné Ukrajině pokračovat a pokračovat?

Je tragédií svého druhu, že máme prezidenta, který by se svým vojensko-bezpečnostním backgroundem měl být tím, kdo klade určitý typ dospělých otázek, a přesto je zatím jeho přínos v tomto ohledu čistá nula. Václavové Havel a Klaus k otevírání důležitých témat prezidentský úřad používali, Miloš Zeman méně, Petr Pavel zatím vůbec.