Vláda uvažuje o tom, že by opět vyslala na zastupitelský úřad do Moskvy velvyslance. Není na tom nic zvláštního, velvyslance jsme tam měli i po downgradu diplomatických vztahů po Vrběticích a ještě dlouho po začátku ruské agrese vůči Ukrajině.

Jenže záměr vyvolal kritiku. A to, jak je u nás obvyklé, ze symbolických důvodů. Že bychom ruský režim neměli takto odměňovat. Vždyť by se velvyslanec při předávání pověřovacích listin musel setkat s Putinem! Tato námitka, již vyslovil bývalý ministr Petříček, se stala zvláště populární na sociálních sítích.

Jak upozornil Karel Schwarzenberg v komentáři pro web Novinky, diplomatické vztahy nejsou „morální uznání, není to ani žádná odměna za slušné chování, ale je to uznání faktu, že dotyčná vláda ovládá celou svou zemi“. Přerušují se jen kvůli opravdu mimořádným překážkám. Například USA nemají diplomatické vztahy s Íránem od roku 1979, kdy tamní revolucionáři vzali útokem velvyslanectví a víc než rok drželi padesát diplomatů a zaměstnanců úřadu jako rukojmí. Nic podobného Rusové zatím neudělali.

Zkusili si ti kritici někdy představit, s kým vším se naši diplomati po světě baví a komu předávají pověřovací listiny? Třeba prezidentovi, který v roce 2013 jako vrchní velitel ozbrojených sil vedl zásah proti neozbrojeným demonstrantům, při němž zahynulo během jediného dne nejméně šest set, ale spíš tisíc lidí. Není třeba jmenovat, strážci morální čistoty diplomacie jistě vědí, o koho jde.

Pokud vzniká pochybnost, tak nad tím, zda velvyslanec bude moci v Moskvě něco efektivně vykonat. Tedy sbírat informace, udržovat kontakty, či dokonce ovlivňovat dění.

Rusko nás designovalo jako nepřátelskou zemi. Jaký Rus byť jen okrajově patřící do kruhů, jež mají vliv či informace, bude ochoten se s ním bavit? I kdyby to považoval za užitečné, bude riskovat setkání s diplomatem, který může být na každém kroku sledován? A bude tento kontakt sám vzor morálky? Nelze ani vyloučit, že Rusové budou velvyslanci znepříjemňovat život či ho vystaví provokacím, jak už to v minulosti západním diplomatům dělali. Každopádně by to nebyla práce pro salonního diplomata. Pokud má dotyčný děti, asi by si je neměl brát s sebou.

To jsou reálné problémy, které by vláda měla vzít v úvahu. Nikoli námitky diplomatické školy, jež hodlá porazit Rusko přejmenováváním ulic. V Deníku Referendum vytkl Radek Kubala českým médiím, že debatu o klimatické krizi „sráží umírněnost a zmatenost mnoha zdejších klimatologů, stejně jako snaha novinářů najít na oteplování planety něco pozitivního“. Situaci prý zachraňuje přebírání zahraničních zpráv. „Zatímco Guardian si na první stranu dal článek s výmluvným titulkem o tom, že podle vědeckých kapacit z celého světa je spojitost mezi silou požárů ve Středozemí, na Blízkém východě a v Severní Americe nezpochybnitelná, hlava zdejších klimatologů Radim Tolasz zřejmě bez znalosti relevantních výzkumů hlásá, že takové tvrzení není o co opřít,“ kontrastuje.

K té roli zahraničních médií minulý týden přinesl zajímavé svědectví klimatolog Patrick T. Brown. Na webu The Free Press popsal, co všechno vynechal ze studie o vlivu globálního oteplování na riziko lesních požárů v Kalifornii, kterou spolu se sedmi spoluautory publikoval ve vědeckém časopise Nature. Například lesnické metody nebo lidský faktor žhářů. „Bylo mi jasné, že se nemám pokoušet kvantifikovat jiné aspekty než změnu klimatu, protože to by rozředilo story, jakou prestižní časopisy jako Nature a jeho rival Science chtějí vyprávět,“ přiznává. Být publikován v těchto časopisech je pro vědce kariérně důležité. „A redaktoři těchto časopisů dávají velmi výmluvně najevo tím, co publikují, i tím, co odmítají, že chtějí studie o klimatu, jež podporují jisté předem schválené narativy – i když tyto narativy připravují společnost o širší poznání.“ Zejména jsou nežádoucí informace o možných adaptačních opatřeních.

Takto vzniká to, že jak vyzdvihuje Kubala, „politici, novináři a vědci ve světově relevantních médiích bijí na poplach v reakci na znepokojivé zprávy o současném stavu klimatu“.