V záplavě informací o válce v Izraeli a mezinárodní reakci na ni by nemělo zapadnout to skutečně důležité – vlajky. Izraelské vlajky vyvěšené na domech. A hlavně světelné instalace v barvách izraelské vlajky, jimiž jsou osvětleny či září ikonické budovy. I Praha se připojila s modrobílou Petřínskou rozhlednou. Samo modrobílé nasvícení popravdě není tak výjimečné, a proto si zřejmě zvláštní uznání zaslouží berlínská Braniborská brána, na níž nesvítí pouhá kombinace modré a bílé, ale přímo izraelská šesticípá hvězda.

Zkušené experty však nejvíc fascinovala izraelská vlajka, jež, složena zřejmě z tisíců žároviček (doufejme, že LED, protože myslíme na uhlíkovou stopu), září na Berlaymontu, bruselském sídle Evropské komise. Tak například šéfce bruselské kanceláře Centre for European Reform, jednoho z nejvýznamnějších bruselských think-tanků, Camino Monterové se nad tím zatajil dech. A to se pozná zkušený insider – na síti X, dříve Twitter, připomněla, že blikající vlajka se tam poprvé objevila v době ruského vpádu na Ukrajinu, a svěřila se s tím, že do té doby netušila, že Berlaymont tuto technickou kapacitu vůbec má.

Ale to není všechno, co z toho dokážete vyčíst, pokud jste expert. Jiný insider k tomu podotkl, že to je osobní iniciativa předsedkyně Komise van der Leyenové – „pochybuju, že byl čas konzultovat to s členskými státy“. Insiderům totiž není třeba dovysvětlovat, že zahraniční politika dosud byla doménou Rady, ne Komise. Monterová v dalším tweetu pokračuje: „Svět se na vás řítí a nepočká. Bruselská Schumanova křižovatka (sídlo Komise) se stává centrem moci, ať už si to její obyvatelé přejí, nebo ne.“ Laik žasne nad těmi hloubkami unijní scholastiky a přemítá, zda by i jeho vláda, nechce-li být na mezinárodní scéně pátým kolem u vozu, neměla investovat do barevných LED žároviček.

Vlajky jsou jedním z vynálezů éry národních států, jež se v současné době, posedlé signalizováním svých názorů světu, nejvíc osvědčují. V posledním týdnu jsme se shodou okolností v textech dvou různých autorů zabývajících se charakteristikami různých druhů amerických sídel a měst setkali s téměř totožnou charakteristikou opečovávaného, bohatého amerického městečka – je to místo, kde by obyvatelé na domech nikdy nevyvěsili americkou vlajku, ale duhové vlajky LGBT a ukrajinské vlajky mají všude. Čtenář si tak nějak umí představit, jak se z Ukrajiny v Americe stala záležitost politické identity a jak se to některým lidem může zajídat.

Jak v USA, tak v Evropě ovšem při sledování zpráv nešlo pominout, že oficiálnímu modrobílému izraelskému nasvícení se co do počtu mohl směle rovnat výskyt palestinských vlajek. Ne světelných, ale fyzických, v rukou demonstrantů. Na Západě posledních desetiletí – před pádem Berlínské zdi i po něm – to není nic nového. Vždy tu byly nějaké verze těch „socialistických leseb pro Gazu“ neřešících, jak se skutečným lesbám v Gaze vede.

Nový je počet evropských občanů, kteří s teroristy Hamásu sdílejí region původu a víru. Může jít i o budoucí občany – záběry migrantů v uprchlickém táboře v Řecku jásajících nad zabíjením Izraelců obletěly zpravodajství.

Nové aktuálnosti tak nabývá výměna na Twitteru mezi premiérem Petrem Fialou a Andrejem Babišem z 3. října. Babiš Fialu obvinil z toho, že může za nárůst migrantů, protože v Bruselu schválil „zrádcovský migrační pakt“. Fiala mu odpověděl, že migrační pakt ještě nevstoupil v platnost. „Nedivím se, že Andrej Babiš v Evropě nikdy nic nevyjednal, absolutně totiž nerozumí tomu, co se v EU děje,“ triumfoval náš rozuměč dění v EU.

Na milovníky bruselské scholastiky to jistě udělá dojem. Nic to nemění na tom, že pozice naší vlády při jednání o migračním paktu byla ubohá a zbabělá. Na přerozdělování migrantů kývneme, protože se nás to zatím ještě netýká díky tomu, že tu máme Ukrajince, a po nás potopa – hlavně abychom byli ti hodní, kteří nenarušují konsenzus.

Je ještě prostor pro to, aby vláda, podobně jako se zákazem spalovacích motorů, změnila názor a tlačila na změny v migračním paktu. Naštěstí víme, že ještě nevstoupil v platnost.