Masivní protesty německých sedláků mají potenciál psát historii. Zatím je to jen potenciál. Předseda Spolkového svazu sedláků Joachim Rukwied v pondělí na závěrečném shromáždění, jímž týden ostrých protestů vyvrcholil, sice vyzval ke změně politiky tak, aby se starala především o „potřeby našeho obyvatelstva, středního stavu, firem a zemědělců“ – a to je víc než nějaké partikulární požadavky sedláků, jimiž se celá protestní vlna spustila. To je volání po celkovém politickém obratu. Žádný takový obrat se bezprostředně konat nebude. Ale pokud by se ve střednědobém rámci konal, je zřejmé, že masivní blokády dálničních nájezdů traktoristy, zpomalování dopravy, k tomu demonstrace napříč celým Německem budou chápány jako katalyzátor té změny.

Psali jsme tu už minulý týden, že a) ani bezprostředně sedlákům nešlo o jakési „krácení subvencí“, ale chtěli zabránit vyššímu zdanění nafty na úroveň řidičů nezemědělců, a b) že vláda ty protesty podnítila řadou kroků. Jenom za poslední dobu: pro nákladní auta se v Německu zavádí takzvané uhlíkové mýtné (200 eur za jednu emitovanou tunu CO₂), čímž se dosavadní mýtné téměř zdvojnásobí; povinnost platit mýtné nově mají i menší náklaďáky a dodávky; všichni řidiči, kteří tankovali benzin či naftu, dosud odváděli za tunu CO₂ jako speciální uhlíkovou daň 30 eur, od nového roku odvádějí 45, od příštího roku mají odvádět 55 eur. A poněvadž i z této uhlíkové daně se platí DPH, uhlíková daň u pohonných hmot, ale i zemního plynu nebo topného oleje se zvedá fakticky o 50 procent.

To je jeden důvod, proč se zemědělci těšili podpoře i z jiných oborů německé ekonomiky. Ale vláda také vrací DPH v gastronomii z 9 zpátky na 17 procent, čímž pochopitelně podraží posezení v restauraci. Dražší budou stavební práce, v platnost konečně vstoupil slavný zákon o vytápění budov. Slavný proto, že se při jeho přijímání loni liberální FDP ve vládě vzpouzela a chvíli se zdálo, že nebude přijat. Ale byl a v něm povinnost, že vytápění v domech musí být aspoň ze dvou třetin pokryto z „obnovitelných“ zdrojů. A to vše se děje na pozadí inflace, která je sice hluboko pod českou, ale s 3,7 procenta výrazně nad průměrnou inflací v eurozóně a nad tím, čemu jsou Němci uvyklí.

Není tedy divu, že celý ten týden nepokojů se vymykal z představ, jaké jsme si za ta léta udělali o demonstracích zhýčkaných zemědělců, především ve Francii. Tentokrát se přidávali řidiči a speditéři, Spolkový svaz hospodářského středního stavu, tedy malé a střední firmy, živnostníci, řemeslníci. Na mnoha místech zemědělce, kteří se sunuli k dálnicím, aby tam svou těžkou technickou zablokovali nebo zpomalili dopravu a tím ostatním otravovali život, ti ostatní, nebo aspoň nezanedbatelná část z nich, z chodníků mávali.

Narážejí tu na sebe dva mimoběžné světy. Ten vládnoucí považuje zemědělství, výrobu masa, ale také třeba dopravu latentně za jaksi podezřelou činnost podezřelých lidových vrstev. Zemědělský sektor sice vyrábí potraviny a umožňuje nám tak přežít, ale dokonale bezuhlíkovou potravou bude až hmyz. Sedláci teď výslovně protestovali proti unijní politice známé jako Farm to Fork neboli Z vidlí na vidličku. Ta vedle zákazu některých pesticidů a hnojiv například chce vyčlenit čtvrtinu zemědělské půdy na biozemědělství. Hmyzem a mořskými řasami se podle Farm to Fork má krmit i dobytek. Farm to Fork je samozřejmě nedílnou součástí unijního Green New Dealu.

Tři vládní strany, kromě Zelených sociální demokraté a liberálové, dohromady dosahují jen lehce nad 30 procent preferencí. Özdemirovi Zelení spadli na 14 procent. Zelení v Německu mají hegemonii – a za těch asi dvacet let se nad tou hegemonií ještě nikdy neobjevil takový odevšad viditelný otazník jako teď. Odumření zelené hegemonie v Německu a posléze i v dalších členských zemích by pro Evropu bylo událostí epochálního významu. Toho si je vědom i stávající establishment, i on cítí, že je hodně v sázce. Robert Habeck, vicepremiér, ministr hospodářství a další zelený, varoval před extremistickými skupinami, které prý sedlácké nespokojenosti chtějí využít pro své nacionalistické plány, fantazírují o převratu, odbržďují se a rozšiřují hranici přijatelného.

Možná to skutečně bude jen náhoda, nicméně jako na potvoru uprostřed Týdne protestů přebila snažení sedláků zpráva v médiích o jednom soukromém setkání reakcionářů a neonacistů o šest týdnů dřív v Postupimi. Na setkání asi dvaceti lidí, mezi nimi čtyř členů Alternativy pro Německo (AfD) a dvou členů Křesťanskodemokratické unie (CDU) se prý diskutovalo o plánu, jak z Německa deportovat miliony občanů neněmeckého původu. Jeden z řečníků na této sešlosti, Martin Sellner, hlava rakouského Identitářského hnutí, údajně propagoval nucenou deportaci lidí s německým občanstvím a neněmeckým původem, kteří se neasimilovali. Spolkový kancléř Olaf Scholz vzápětí přispěchal s prohlášením, že demokratický stát nic takového nebude tolerovat, a pohrozil kontrarozvědkou. Skutečně, člověka s platným občanstvím deportovat nelze, to je protiústavní myšlenka jak vyšitá. Až na to, že Sellner i další účastníci jakékoli vývody o masových deportacích popírají. Sellner nosí v hlavě představu „remigrace“, čímž myslí tlak na asimilaci příslušníků paralelních společností (typicky islamistů), důsledný postih členů velkých klanů při střetu se zákonem, odbourání lákadel pro masové přistěhovalectví do budoucna. Deportovat chce kriminálníky s dvojím občanstvím nebo žadatele o azyl, jimž byla žádost zamítnuta.

Web Correctiv, který zprávu o tajném setkání v hotelu – vzdáleném pouhých devět kilometrů od vily ve Wannsee (1942!) – přinesl, dostává subvence i od německého státu. Musí být každý, koho napadne, že načasování textu se vládě mimořádně hodilo, chorobně podezřívavý?

Correctiv, Habeck, veřejnoprávní média, celé toto prostředí vlastně lidem podsouvá, že kritika zelené transformace je možná jen z fašistického hlediska, že tedy nemají na výběr. Je to argumentační zoufalství.