Institucionální paměť je užitečná věc, až na případy, kdy není. Wall Street Journal přinesl zpravodajství o naší iniciativě s nákupem munice pro Ukrajinu ve třetích zemích. Titulek „Malý bývalý sovětský satelit na lovu zbraní pro Ukrajinu“ si na sociálních sítích vysloužil kritiku, a to nejen od, pardon, obyvatel bývalých sovětských satelitů. Zdála se tak jednoznačně namístě, že se k ní připojil například i americký velvyslanec v Česku. Takže deník nakonec titulek na webu změnil a místo sovětské minulosti zdůraznil středoevropskou polohu.

Ta kritika je trochu, i když opravdu jen trochu, nefér. V textu článku je totiž popsáno, že ta okolnost, že jsme bývalou zemí východního bloku, hrála při realizaci naší iniciativy svou roli.

Na světě je řada zemí, kde by se s Američany nebo s nějakou bývalou koloniální mocností o podobném návrhu vůbec nebavili. Strávili třeba část své historie taky na straně SSSR nebo v hnutí nezúčastněných zemí. A i když ty pojmy dávno přestaly dávat smysl a praktická politika se ubírá jinudy, v některých sférách přežívají. Jako zvyk, tradice, atavismus. Třeba v rétorické výbavě pracovníků státního aparátu, kde se může udržovat i personální kontinuita.

Ani v naší diplomacii se koneckonců nekonaly po pádu komunismu žádné krvavé čistky. A i mladší diplomat vycítí, kde má rozhovor začínat přednáškou o tom, že my „patříme k Západu“, a kde ne. V Izraeli si dodnes pamatují, že jsme jim v roce 1947 dodali zbraně, v Egyptě zas, že jim jsme je dodávali pak. Diplomat využije obojího.

Wall Street Journal je ale tradiční, velké médium, kde článek po napsání dostanou do ruky editoři a titulek zpravidla píše někdo jiný. A ten je specialista na titulky, ne na geopolitiku a senzitivity občanů různých zemí světa. A pokud zrovna není na lovu nějaké metafory z aktuálního filmu či virálního trendu, sáhne po klišé. To je ta přidaná hodnota tradičních médií. Wall Street Journal je navíc za paywallem, takže naprostá většina lidí četla jen ten titulek.

A železná opona, jejíž spuštění ohlásil Winston Churchill 5. března před 78 lety, je klišé s nesmírně tuhým kořínkem. Protože lidé se se stereotypy neradi loučí. Málo platné, bondovky po pádu železné opony nejsou to, co bývaly.

Skupina podnikatelů si u STEMu zadala a zveřejnila průzkum zaměřený na zklamané voliče stran vládní koalice. Dobrý nápad, myslím, nedopadl moc dobře. Výzkum zůstal u obecností, jež lidé o politice říkávají, a nesnažil se šťourat do rozporů, jež se v nich skrývají (příklad: nadpoloviční podpora pro co nejrychlejší dosažení uhlíkové neutrality versus velká starost o vývoj cen energií). Taky nechal stranou ty voliče z roku 2021, které už vládní strany ztratily – a to by přece bylo poučné vědět proč.

Vládní politici asi mají podobná data, z nichž si bohužel odnesli to, že jejich voliči jsou protibabišovští a protiruští. Na to teď hřeší a nevěnují se pomalu ničemu jinému. Ale svolání mimořádné schůze sněmovny kvůli tomu, že Babiš je „bezpečnostní riziko“, jim opravdu voliče nepřitáhne. Zároveň výzkumníci píšou, že vláda má „ukázat sílu, rozhodnost a zároveň ujistit veřejnost, že je v bezpečí“, ale to je v datech vidět jen nevýrazně. Působí to spíš jako program zaměstnanosti pro mediální poradce.

Zajímavější poznatek z průzkumů prozradil naší bývalé kolegyni Lence Zlámalové analytik firmy Kantar Pavel Ranocha: Babiš si získal nový voličský segment – mladé nevzdělané (dosavadní) nevoliče. Lidé jeho typu si uvědomují důležitou vlastnost demokracie – hlasy vzdělaných i nevzdělaných voličů platí stejně.

Ovšem když vytvoříte koalici vzdělaných, snadno podlehnete iluzi, že jste někdo fajnovější. Hned několik analytiků si teď všimlo, jak se americkým demokratům problematizuje, že se v poslední dekádě rozhodli orientovat se na vysoce vzdělané voliče. Mysleli si, že jim rasové menšiny, ne tak vzdělané a levicové, budou z historických důvodů věrné navždy. Jenže dnes už dostatečně dlouhá časová řada ukazuje, že zejména mladší Hispánci i černoši demokratům utíkají. Ne sice v desítkách procent, ale k prohře to může stačit.