Uvedení očekávaného seriálu Problém tří těles postavilo diváky před mnoho otázek. Je možné spokojit se s těmi, které produkt streamovací platformy Netflix (respektive producentů a scenáristů Davida Benioffa a D. B. Weisse, kteří „se udělali“ na jiné literární adaptaci, fantasy sérii podle stejnojmenného románu George R. R. Martina Hra o trůny) formuluje přímo: jak funguje moderní fyzika, co zvládá kvantová fyzika a co teorie relativity, co řeší teorie chaosu, k jakým poznáním nás přivedly urychlovače částic či zda je zodpovědné pokoušet se cíleně komunikovat s jinými obyvateli nám známého vesmíru.

To jsou jen některé příklady toho, nač by se očividně bylo možné ptát. Vzhledem k velkým rozdílům mezi seriálem a jeho literárním předobrazem jsou ale také další dotazy, k nimž vyprávění vybízí a které zprvu nemusejí být tak zřejmé. Například jaký má být vztah mezi dílem původním a adaptovaným, co všechno mají tvůrci odvozeniny respektovat a kde se naopak mohou vzdálit, aniž záměry původního díla naruší. Jiným nepodstatným problémem, o němž adaptace svádí dumat víc než román čínského spisovatele Liou Cch’-sina, je vztah vědy, víry, umění a filozofie. Jsou to ostatně základní obory lidského chápání, jejichž společným úkolem, třebaže různorodě naplňovaným, je popis vztahu člověka a jeho okolí. Seriál tuto linku zvýraznil paradoxně tím, co se v něm nepovedlo. Leč popořádku.

Stejnojmenný román, je to úvodní díl trilogie nazvané spíš pesimisticky Vzpomínka na Zemi, bývá hodnocen jako jeden z nejzdařilejších počinů současné sci-fi. Přitom, jak už to tak bývá, žánru využívá především k tomu, aby zkoumal lidstvo teď a tady. Kniha napsaná v roce 2007 – tedy v půli období, kdy Číně jako prezident a předseda stranického ústředního výboru vládl předchůdce současného konzervativního vedení země, liberální Chu Ťin-tchao – se totiž vrací k průběhu tragické kulturní revoluce, která v polovině šedesátých let rozvrátila zemi a zanechala za sebou miliony mrtvých. Liou ukazuje, že role jedince i jeho život byly zanedbatelné, sám o nich nerozhodoval, vše bylo řízeno kýmsi shora, aniž bylo jasné, kým přesně. A zároveň se dělo živelně, nepředvídatelně, jako výsledek energie (šílenství a zpovykané víry), jež se nezadržitelně dala do pohybu. Vždyť jen revolučních gard bylo nepřeberně, jmenovaly se podobně, bojovaly mezi sebou – a výsledkem byl chaos místo řádu. Následky tehdejšího dění jsou patrné ještě dnes: proto román skáče mezi včerejškem a dneškem a proto se odehrává v současné Číně (respektive v té čtrnáct let staré). Autor se snaží ukázat, že principy, jimiž se zabývá fyzika, jsou patrné i na společnosti jako celku. Zřejmě by takové podobenství nemohl stvořit tvůrce z jiné než centrálně řízené společnosti, neboť v ní stále platí nerovnice mezi osudem jedince a celku: jednotka je nesamostatná, je vedena silou a energií mnohem většího tělesa, jež se však z jejího pohledu jeví nepřehledné, ergo chaotické.

Příčiny existenciálních úzkostí

Rozhodujícím momentem příběhu – a je to prozrazení pouze dílčí pointy, bohužel se bez něj neobejdeme – je okamžik, kdy se na radarové stanici ve Vnitřním Mongolsku, zbudované ve snaze vyrovnat se Američanům a Sovětům v pokusu kontaktovat mimozemšťany, toto jedné mladé fyzičce opravdu podaří. Dívka smýkaná trýznivým osudem (její otec, významný vědec, byl režimem zavražděn jako opozičník, matka se režimu podvolila a zešílela, sestra se dala k revolucionářům a byla zabita rovněž) vnímá svět jako nezdravé místo a lidstvo jako příliš omezené, než aby bylo schopno pomoci si samo – a tak když se kontaktuje s mimozemšťany, odmítne někoho podobného, jako je ona, jenž ji z druhé strany varuje: Nemluvte s námi, schovejte se, jinak přijdeme a zničíme vás. Naopak cizí rasu pozve, protože od ní očekává, že přinese lepší život, než jaký zná sama. Této chvíli předchází ještě několik dalších náhod, daných pohybem těles/lidí a jejich rozhodnutími, zároveň je zřejmá otázka, jež z dívčina činu plyne: má jedinec právo na takové rozhodnutí, jež ovlivní celý svět a jehož následky začnou být patrné třeba až po jeho smrti? Znovu podtrhněme, že v řízené, vertikálně organizované společnosti je to stále platný, ryze existenciální dotaz.

Který však přestane fungovat, přemístíme-li příběh do společnosti jiné, demokratické a pluralitní, horizontální, jako to udělal televizní seriál. Úzkost z rámování vyprávění ve Velké Británii mizí. Možná proto jeho tvůrci dali přednost před hlavním hrdinou, na němž stojí román, hrdinské skupině, v níž každý má nějaký svůj úkol, a když ho splní, je pro děj dál nepotřebný. Čili tam, kde román v komunistickém režimu staví jedince proti kolektivu, staví seriál v demokracii kolektiv proti… nikomu. Britská moc neohrožuje, její přezíravost neplyne z nadutosti absolutismu, nýbrž z pýchy lhostejnosti. A tak zatímco román vypráví existenciální úzkost a ptá se, jak je možné, že jedinec smí mít nesmírnou (ba dokonce vesmírnou) moc a všechny ovládat, v seriálu toto zamyšlení chybí, není nahrazeno ani jindy obvyklou náhražkou a výmluvou: totiž mocí korporací. Dokonce by se dalo konstatovat, že namísto zkoumání vztahu řádu a chaosu a pohybu částic mezi nimi, jako to činí román, který využívá možností literatury, aby kvůli zdánlivě malichernému nápadu vyprávění zpomalil, odbočil z něj či jej úplně zastavil, a vymezil si tak prostor pro esejistické uvažování o problémech a teoriích, jež fyzika řeší, seriál neboli vyprávění akční, ženoucí se neustále vpřed, zkoumá – zjevně aniž to byl jeho primární cíl – vztah mezi něčím a ničím. Nahlížen takto je vlastně pojatý filozofičtěji než kniha. Ale nemylme se: většina dlouhých rozhovorů mezi postavami výslovně řeší jejich vztahy: takže romance, kdepak metafyzika.

Seriál, aby byl prodejnější a vyhověl nárokům dobové morálky, samozřejmě předvádí hrdiny různých ras i obou pohlaví. Přestože tuto pestrost lze jednoduše vykládat tím, že každá částice – různě velká a různě barevná – má své vlastnosti a schopnosti, jimiž přispívá celku a obohacuje jej, je to přece jenom zřetelná úlitba předpokládaným zájmům a tužbám diváctva. Vynikne o to víc, že jednak funguje na principu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, takže v souladu s románem jsou skupinovými pilíři přece jen Asiaté, aťsi britsky domestikovaní, a jednak jsou to vlastně starosti liché, vždyť pamatujeme na celosvětový úspěch jihokorejské, tři roky staré série Hra na oliheň. Je-li příběh strhující, je přece jedno, kdo jej ztvárňuje. Tady ale jako by producenti věděli a přiznávali se, že nesvedou stvořit adaptaci vyhovující, jakou byl v poměru k románu údajně naopak velmi doslovný nedávný čínský seriál.

Nároky současných vyprávění

Seriál západní produkce nekončí s první knihou, překračuje ji a ukrajuje ze zápletek dalších částí románové trilogie. Je to opět přiznání tvůrčí nejistoty, s níž inscenátoři k látce přistupují – neboť jestliže úvodní román završuje osud ženy, jež mimozemskou civilizaci pozvala, takže je osobní a velmi niterný, seriál se tomuto sice nevyhýbá, pozornost však přesouvá k návrhům řešení, jak s přicházejícím nebezpečím naložit. Lidstvo totiž ví o příchodu nepřítele a má čtyři století času se na něj připravit, což romanopisce opět vede ke zkoumání chodu a chování společnosti, dokonce řekněme rasy, zatímco televizní produkci totéž znovu svádí především k atrakcím poutajícím oko a k zesílení emocionálních vazeb mezi zbývajícími figurami. Výsledkem je dramatický chaos, děravé vyprávění a diváci ozývající se na různých internetových fórech s požadavkem, aby prezentovaný příběh byl napříště, v dalších chystaných řadách, aspoň bazálně logický.

To je však nakonec největší pocta záměrům, jež možná původně měl na mysli Liou Cch’-sin. Co žádáme od příběhů? Jak si dnes vyprávíme o svých zkušenostech a navzájem se poučujeme? Mýty, pohádky či biblická podobenství byly a jsou plné neuvěřitelných divů, zázraků, po jejichž původu nepátráme, nýbrž je přijímáme tak, jak jsou. Nevadí nám, věříme jim. Přitom na současná vyprávění, obzvlášť na ta s přívěskem vědecko-fantastická, úzkoprse aplikujeme spíš první část onoho slovního spojení. Koříme se vědě, faktům, to je víra našich časů. Liou (v českém překladu Aleše Drobka snadno přístupný, zábavný a čtivý) proto připomíná, že kterákoli víra, jakkoli neochvějná, může zničehonic odhalit své hliněné končetiny a začít se hroutit. Nu a tvůrci seriálu, o němž je tu celou dobu řeč, tím, co vytvořili a jaké reakce jejich dílo v publiku vyvolává, stvrdili omezenost naší víry. Aneb sledujeme úvahu o tom, zda se oddanost logice nestala limitem našich představ, odvahy, vstřícnosti. Kdo by to byl u prvního dílu seriálu čekal.