„Wagnerovci“, ruští žoldnéři z tzv. Wagnerovy soukromé vojenské společnosti, se již zařadili do seznamu běžných témat zpráv (nejen) z Ukrajiny. Jejich šéf Jevgenij Prigožin často vydává úderná prohlášení, jež evidentně zapadají do mocenského „přetlačování“ v ruském vedení, ale o jeho skutečných motivech se pouze spekuluje. „Wagnerovci“ navíc nejsou zdaleka první ani jedinou „soukromou armádou“ v Rusku. Počet těchto subjektů roste alarmujícím tempem, což může pro Kreml věštit vskutku temnou budoucnost.

Praxe žoldnéřství, jak se obvykle označuje najímání profesionálů za účelem vedení válečného konfliktu, je pochopitelně velice stará. S trochou nadsázky lze asi říci, že je takřka stejně stará jako samotné válčení. Družiny vojáků se nechávaly najímat různými stranami už ve starověku (jak hovoří mj. proslulé dílo Anabáze od Xenofona) a účastnily se rovněž středověkých válek. Svého času k nim patřil i jistý Jan Žižka z Trocnova.

Některé války (například třicetiletá v 17. století) se vedly převážně prostřednictvím žoldnéřů, respektive jednotek, které fakticky vlastnili „váleční podnikatelé“ jako stále velmi kontroverzní Albrecht z Valdštejna. Námořní obdobu tohoto specifického byznysu představovali korzáři, vlastně jacísi „ochočení piráti“, jež si velmoci najímaly, aby tak poškozovaly námořní obchody svých protivníků v neustálých válkách (nebo i mimo ně).

Vzestup masových armád národních států v 19. století přinesl úpadek žoldnéřství, byť některé země se nikdy nevzdaly praxe najímání cizinců, o čemž svědčí mj. stále existující francouzská cizinecká legie. Konflikty ve třetím světě (zejména v rovníkové Africe) během studené války znamenaly „renesanci“ žoldnéřů, kteří v některých zemích sehráli vysoce důležitou roli a stali se populárními i u široké veřejnosti. Tento fenomén výborně ilustruje kultovní román Žoldáci (anglicky Dogs of War) od Fredericka Forsytha.

Žoldnéři této éry zpravidla působili v malých oddílech, nezřídka jen jako jednotlivci, ačkoli se vyskytovaly též případy větších nájemných jednotek tohoto druhu. Situace se začala výrazněji měnit až po studené válce, protože 90. léta přinesla velké armádní škrty, kvůli nimž se spousta někdejších vojáků rozhodla přejít do soukromého sektoru. Zájem o jejich služby rostl, protože v mnoha (nejen afrických) státech se rozhořely válečné konflikty, které vyspělé země nechtěly nebo nemohly řešit. Žoldnéřství vstoupilo do nové éry.

Private Military Corporation

Začal se používat termín PMC (Private Military Corporation, soukromá vojenská společnost), který označuje entity, jež sice působí ve stejném oboru jako „tradiční“ žoldnéři, ale zároveň se od nich liší. Působení žoldnéřů za studené války bylo právně spíše sporné, kdežto PMC mívají naprosto legální formu, často bývají propojeny i s politickými a ekonomickými elitami a mezi jejich klienty běžně patří i armády vyspělých států.

První PMC jako Executive Outcomes či Sandline International si vybudovaly prestiž zejména díky zvládnutí konfliktů v rovníkové Africe v 90. letech, největší vzestup tohoto byznysu však nastal až s americkým angažmá v Afghánistánu a ještě více v Iráku. Díky těmto konfliktům se do povědomí veřejnosti dostaly firmy jako Blackwater, Aegis nebo DynCorp, a to nezřídka ve spojitosti s četnými skandály. Ty vedly k intenzivním a stále trvajícím debatám o tom, nakolik je tento fenomén „privatizace války“ skutečně žádoucí.

Zastánci moderních žoldnéřů (případně, jak se občas politicky korektně říká, „kontraktorů“) o nich hovoří jako o vojensky i finančně efektivním nástroji, který se dá použít tam, kde tradiční státní armády z různých důvodů nelze nasadit. Oponenti však tvrdí, že se tím vytváří závislost na soukromých subjektech, které mohou sledovat vlastní zájmy, jimž jde primárně o zisk a jež lze v případě problémů těžko volat k zodpovědnosti.

Americký prezident Barack Obama zjevně zastával vůči PMC spíš rezervovaný postoj, což spolu s odchodem USA z Iráku vedlo ke zřetelnému útlumu činnosti amerických kontraktorů. To už se ale k tomuto trendu začaly připojovat další velmoci, především Rusko, které dlouho tvrdilo, ne vždy neprávem, že mnohé americké PMC ve skutečnosti fungují jako prodloužená ruka Washingtonu, pro který tak mohou dělat „špinavou práci“.

Zřejmě od roku 2008 se proto soukromé vojenské společnosti (rusky ČVK, častnyje vojennyje kompanii) začaly formovat i v Rusku, jehož vedení nejspíše dospělo k závěru, že místo kritiky americké praxe bude lepší ji napodobit. Fakt, že činnost takových subjektů je v Rusku striktně technicky ilegální, zjevně nevadil. Ruští žoldnéři se objevili na Donbase a zapojili se i do intervence v Sýrii. Vedle dnes již méně známých značek jako RSB-Group, Slavjanskij Korpus či Anti-Terror šlo rovněž o tzv. Wagnerovu skupinu.

Její vojenský velitel Dmitrij Utkin totiž údajně obdivuje skladatele Richarda Wagnera (a třetí říši), avšak zakladatelem a skutečným šéfem je podnikatel Jevgenij Prigožin. Zbohatl zejména díky dodávkám potravin pro ruskou armádu a státní úřady (takže se mu mnohdy říká Putinův kuchař), ale angažuje se též v řadě dalších specifických sektorů. Například vyšlo najevo, že právě on patrně řídil ruské zásahy do voleb v západních zemích.

Jeho „wagnerovci“ dnes působí i v několika afrických státech, kde kromě šíření vlivu Kremlu zajišťují také mj. ochranu prezidentů, boj s povstalci a zejména těžbu zlata a dalších vzácných kovů. Zisky zákonitě směřují především do kapes Jevgenije Prigožina, který si takto postupně vybudoval vlivné a spoustou krycích firem chráněné impérium. Další velký vzestup jeho moci pak znamenala ruská „speciální vojenská operace“.

Plány Kremlu počítaly s účastí „wagnerovců“ v pomocné roli, jako tomu ostatně bylo i před lety na Donbasu a v Sýrii, jenže věci nešly příliš podle plánů. Výborná ukrajinská obrana zastavila ruský postup, způsobila vážné ztráty a škody a odhalila fatální slabiny ruské armády. Prigožinova skupina, jejíž jádro tvoří veteráni ruských speciálních jednotek, se ovšem ukázala jako jedna z mála (relativně) efektivních složek ruské vojenské mašinerie, čehož dokázal její majitel velmi účinně využít pro své zájmy.

Dřív „wagnerovci“ působili spíš skrytě (Prigožin dokonce popíral spojitost s nimi), kdežto současná situace připomíná budování oslavného kultu. Společnost Wagner zcela veřejně láká rekruty, školí mládež a prezentuje zárodky jakési podoby nacionalistické ideologie. Proto už se spekuluje, že i sám majitel má politické ambice, neboť by mohl založit politickou stranu s cílem oslovit radikály z řad ruských nacionalistů.

Prigožina podporují rovněž některé významné osobnosti z ruského establishmentu, avšak jeho vzestup budí (nikoli nečekaně) i odpor. Staví se proti němu mj. velká část vedení ministerstva obrany a generality, která ho vnímá jako nežádoucí konkurenci a má (patrně právem) pocit, že jí ambiciózní cateringový magnát jaksi „přerostl přes hlavu“. Obavy budí ostatně již sám fakt, že se tito žoldnéři postupně proměnili v plnohodnotnou „soukromou armádu“, která provozuje mj. vlastní tanky, dělostřelectvo nebo bojové letouny.

Přesto, nebo možná spíš právě proto ale počet podobných entit v Rusku začal rychle vzrůstat. Ačkoli dosud žádná z nich nedosahuje moci a popularity „wagnerovců“, některé již projevují jasný vzestupný trend. Často se mluví například o skupině Patriot, kterou údajně přes prostředníky ovládá ministr obrany Sergej Šojgu, nebo o firmě Konvoj, za níž stojí Sergej Aksjonov, ruský správce okupovaného Krymu. Vlastní „soukromé armády“ už si založilo také několik ruských oligarchů či surovinové korporace Gazprom a Transněfť.

Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že budování takovýchto entit pramení přímo ze samotné oligarchické povahy ruského systému a z krizové situace, do níž se Rusko kvůli válce dostalo. Na scéně se vytvářejí či přeskupují různí mocenští aktéři, kteří si uvědomují, že pro ochranu a prosazení svých zájmů již možná nevystačí s „tradičními“ prostředky typu úplatků či vydírání, a tudíž chtějí mít připravené i „ostřejší“ nástroje.

Konec monopolu?

Proto už se také otevřeně hovoří o „warlordizaci“ Ruska, protože stále více mocenských hráčů začíná připomínat „warlordy“, respektive „válečné podnikatele“. Možná se přibližuje i situace, před kterou opakovaně varují (nejen) kritici fenoménu PMC. Nejde zde už „jen“ o to, že by stát byl závislý na „soukromých armádách“, nýbrž o to, že se tyto entity promění v přímou hrozbu pro jeho fungování a existenci. Ruský stát totiž tímto vlastně ztrácí jeden z nejdůležitějších znaků, totiž monopol na kontrolu legitimního užívání násilí.

Prohlášení a kroky Jevgenije Prigožina skutečně vzbuzují mnoho otázek ohledně jeho záměrů. Nepochybně jde o vysoce schopného, bezohledného a ambiciózního muže, jenž usiluje o moc, avšak to ještě nutně neznamená, že jí chce dosáhnout ve volbách. Totéž platí rovněž o dalších postavách, mezi které patří mimo jiné čečenský vůdce Ramzan Kadyrov, jenž může počítat s pevnou loajalitou čečenských příslušníků Národní gardy.

Pokud by se tudíž uskutečnily „divoké“ scénáře kolapsu ruského režimu a faktického rozpadu země, rozhodně by nepanovala nouze o ozbrojené aktéry, kteří by chtěli uchvátit moc v Rusku nebo v nějaké jeho části. Někteří odborníci tedy už naprosto vážně varují, že právě „warlordi“ jako Prigožin a Kadyrov by tak mohli získat pod kontrolu vlastní „království“, která by mohla v nejhorším případě disponovat i jadernými zbraněmi.

Mediální přestřelky mezi Prigožinem a jeho odpůrci by mohly naznačovat, že ti druzí si tato rizika uvědomují. Konečnou pravomoc ale samozřejmě třímá v rukou Vladimir Putin a zdá se, že soupeření různých frakcí mu (zatím) vyhovuje, neboť tak žádná z nich nemůže ohrozit jeho vlastní pozici. Vnucuje se ovšem otázka, zda tato situace setrvá i po dalších neúspěších Ruska na Ukrajině, neboť někteří z ruských „warlordů“ by mohli dospět k závěru, že se jejich vlastní mocenské zájmy a zájmy Kremlu definitivně rozešly.