„Je legenda“ – řekla o Salmanu Rushdiem jeho afroamerická kolegyně Toni Morrisonová a nemýlila se v tom, že málokterý autor se svým životem a dílem stal symbolem svobody slova tak jako on. Zopakujme jen, že na něj byla krátce poté, co vyšla jeho próza Satanské verše, vyhlášena fatwa. A že loni v létě po útoku ve státě New York přišel o oko, a proto vydání zatím posledního románu Victory City nepodporoval osobně. A že jako umělec narozený roku 1947 v Indii, leč dlouhodobě pobývající ve Velké Británii, odkud před třiadvaceti lety přesídlil do USA, představuje jakýsi civilizační most mezi Východem a Západem, i když mladá generace si ho patrně víc pamatuje díky miniroličce v kultovním filmu Deník Bridget Jonesové. Případně jako spisovatele, který v dílech z poslední doby – viz například rozsáhlý titul Quijote – trousí jednu popkulturní narážku za druhou, aniž však dosahuje stejně sžíravého vhledu do ubíjejícího bytí v podmínkách postmoderního konzumu jako Thomas Pynchon či Don DeLillo.

To vše je dobré mít na paměti, než člověk sáhne po svazku Jazyky pravdy, obsahujícím esejistickou tvorbu z let 2003 až 2020.

Konec konsenzu

Nepřekvapí, že většina článků se nějak točí okolo literatury – a pokud mají něco společného, pak otázku imaginace. Ve shodě s již ustáleným chápáním literárního vývoje autor konstatuje, že konsenzus 19. století (pravda, výrazně omezený přívlastky bílý a středostavovský) je pryč – a spolu s ním velký věk realistického románu. Z čehož plyne, že rozpadly-li se staré dohody ohledně reality, ani konvenční realismus není schopen uchopit nekonečné variace současného relativismu a odcizení. Rushdie tudíž volá po metodě „realističtější než realismus“, jež by odpovídala „nerealismu světa“ (což je výrok patrně podvědomě, jelikož nepřiznaně inspirovaný slavným pojednáním dramatika Edwarda Albeeho o absurdním divadle coby adekvátním zachycení dneška) – a nepřekvapivě ji nachází v magickém realismu. Tedy v technice psaní, jak uvádí v eseji familiárně nazvaném Já a Gabo a pojednávajícím o Gabrielu Garcíovi Márquezovi, pro kterou neplatí „méně je více“.

Netřeba zdůrazňovat, že je to poznávací znamení též jeho vlastní tvorby; znamení, které lze vystopovat až k ústní lidové slovesnosti nebo třeba k povídkám I. B. Singera, v nichž se to přímo hemží dybbuky a podobnými tvory. Nechová tudíž v oblibě spisovatele, kteří nevěří představivosti, a nemá rád imperativ kurzů tvůrčího psaní „piš o tom, co znáš“. Čili nijak nefandí nyní tolik protežované autofikci, kterou podle překladatelky Martiny Neradové, citované v tiskové zprávě nakladatelství Paseka, podrobuje velkorysé kritice. Zrovna tak to ale lze chápat jako sebeobranu; neodpovídá ona autofikce náhodou drasticky jiným způsobem na stejný konec konsenzu, jenž stojí v pomyslném centru obdobně zaměřených filozofujících úvah?

Nejoblíbenější spisovatelé? Přátelé

Píše-li Rushdie o jiných konkrétních spisovatelích, zdá se, že vychází ze své odhalující odpovědi z tzv. proustovského dotazníku v časopise Vanity Fair, kde – doufejme, že s nadsázkou – prohlásil, že ti nejoblíbenější jsou jeho přátelé. Je tedy logické, že když se k nim vyjadřuje, nečiní tak jako kritik, nýbrž hezky bezzubě. Philipa Rotha si cení proto, že ho naučil psát vtipně o sexu (a navíc s ním sdílí jednu zásadní zkušenost: tabu jsou od toho, aby se prolamovala, a občas holt následuje malér), zatímco u Kurta Vonneguta a Josepha Hellera vyzdvihuje vtipný protiválečný román. Samuela Becketta obdivuje, jelikož „vyřčení obtížné věci má svou důležitost“, a to zejména „v dnešní zhýčkané době“, kdy jsme se „zamilovali do lehkosti“. A často se vrací k Shakespearovi, u něhož opakovaně podtrhuje – ve světle vlastní uvadající kariéry drobátko paradoxně –, že sám naznal, kdy je čas přestat.

Prostor však věnuje i neslovesným umělcům: výtvarné umělkyni Amritě Šer-Gilové, jež mu byla inspirací pro Maurův poslední vzdech, Bhupenu Khakharovi, který namaloval jeho portrét, či herečce a kamarádce Carrii Fisherové. (Přičemž zdůraznění, že pouze kamarádce, zní v atmosféře toho, co spolu s Christopherem Hitchensem nazývá novodobou kulturou urážlivosti, buď preventivně, nebo naopak sexisticky.) A dnešní rozjitřené společenské klima analyzuje coby odraz oné nové doby dezinformací a fake news, přičemž poukazuje na význam faktů a slov, jimiž se události uvádějí do souvislostí: abychom se přidrželi příkladu z historie, indická armádní revolta z roku 1857 může být zároveň vzpourou i povstáním, to podle zvoleného úhlu pohledu. Nedávná – a potažmo dnešní – rozpolcenost, kdy na jedné straně stál fenomén Trump, zatímco na straně druhé se srotili převážně mladí lidé a jejich „jemnocit“, nás ovšem podle něho dovedla k cenzorskému věku – a k tomu, že znepokojivě roste shoda na tom, že „cenzuru lze ospravedlnit, jestliže určité zájmové skupiny, gendery nebo náboženská vyznání prohlásí, že je umělecké dílo uráží“. (Zde nutno podotknout, že na rozdíl od kovaných religionistů se Rushdie ke škodě svých argumentů cíleně zaměřuje pouze na dehumanizující aspekty víry.) Jak se však výpadům zprava i zleva konstruktivně bránit, neříká; jen jsme nabádáni, že jako malé dítě v Císařových nových šatech musíme umět zakřičet: „Ale vždyť je nahý!“

Orientalistický Orient

Kdykoli se Rushdie vrací ke svému dětství v Bombaji, těžko se ubránit dojmu, že podléhá tomu, co Edward Saíd nazval orientalismem. Doslova se rozplývá nad krásou města a tolerancí prostředí, které se podle jeho soudu v dnešní Indii v ostrém kontrastu pohříchu nedostává – aniž však jedinkrát zmíní (patrně vzhledem k vlastním privilegiím) okolní chudobu. Byla-li by tedy měřítkem objektivity takzvaná intersekční analýza, tj. metoda kladoucí stejný důraz na rasu, gender a společenskou vrstvu, beznadějně by propadl, třebaže – patrně jako úlitbu multikulturním bohům – v Položenském Bohu obsáhle rozebírá (s čistě západními odkazy na Syna cirkusu Johna Irvinga) „třetí gender Indie“ neboli hidžry. A podobně barvitě – až by se slušelo říct exoticky – líčí i svou dráhu reklamního textaře v Londýně, kdy psal o podílových fondech, krmivu pro psy, brambůrcích atd. Samozřejmě předtím, než se stal spisovatelem. Kterým se ostatně (což je přínosný postřeh ke genezi textu) stal dne, kdy nechal v Dětech půlnoci vyprávět přímo Salíma.

Mladý rebel se však postupně přerodil – viz jím popisovaný paradox Beatles, držitelů Řádu britského impéria – v postaršího pána, který za nedávné pandemie onemocněl covidem. A zničehonic bez jakékoli sebestřednosti zjistil, že jako tolik lidí znovu sahá po Moru a Deníku morového roku. Je-li právě tento hodně osobní a vlastně přízemní esej z celého svazku nejlepší, jak kousavě zaznělo v jednom anglofonním komentáři, toť věc názoru; rozhodně slouží jako skvělá tečka.

Povinné řeči a editoři

V pořadí třetí soubor esejů Salmana Rushdieho obsahuje jak úvody ke knihám, antologiím, katalogům k výstavám, články určené původně pro periodický tisk a univerzitní přednášky, tak projevy při promoci na univerzitách nebo pro PEN klub čili tzv. povinné řeči – a je tedy poměrně jasné, že úroveň jednotlivých kousků kolísá. Rozdílná jsou však i hodnocení zahraničních recenzentů, přičemž nelze než souhlasit s těmi, kdo poukazují na mizernou editorskou práci: nikdo neví, proč jsou texty rozděleny právě do čtyř částí označených pouze řadovou číslovkou, u všech chybějí datace a tu se v nich omílají obecně známé pravdy, onde zas autor opakuje sám sebe. Navíc zde Rushdie převzal jeden trapný rothovský omyl, který svého času šířila Wikipedie, dokud se vůči ní ostře neohradil sám spisovatel: postavu Colemana Silka z Lidské skvrny zkrátka a dobře nezaložil na už zesnulém literárním kritikovi listu New York Times Anatolu Broyardovi, nýbrž – laskavý čtenáři, dej si tu práci a najdi si to – na jistém akademikovi a blízkém příteli v jedné osobě. Že si to neověřil Rushdie, je věc jedna, jak to mohlo uniknout editorovi, je věc druhá.

Zároveň je ale fakt, že Salman Rushdie je se světovým písemnictvím (a nejen s ním) obeznámen důvěrně a pořád umí dobře psát. Tudíž záleží na tom, kdo po Jazycích pravdy sáhne. Pro autorovy fanoušky to bezpochyby bude příjemné a zajímavé počtení, pro odborníky a fajnšmekry, kteří se mimo jiné řídí vkusem někdejšího Rushdieho dvorního překladatele Pavla Dominika, jenž v určitém bodě na spisovatelovu další tvorbu prostě rezignoval, možná i tak trochu očekávané zklamání.

Salman Rushdie: Jazyky pravdy. Eseje 2003–2020. Přeložila Martina Neradová, Paseka, 512 str.