Existuje dost příznaků toho, že tzv. kultura rušení je v západních, především anglosaských zemích na ústupu, za zenitem. Ne že by se na síti přestaly tvořit příležitostné klaky, aby se sesypaly na nějakého nešťastníka, protože se dopustil (nejlépe před mnoha lety) nějakého „neodpustitelného“ prohřešku proti pokrokářskému bontonu. Ale výrazně ubylo případů, kdy to pro něj má ještě jiné a vážnější následky (např. vyhazov z práce). Dá se to interpretovat pesimisticky – sféry, v nichž „cancel culture“ řádila nejsilněji (média, akademická sféra a podobně), jsou již „vyčištěné“. Jsou ale důvody věřit spíš, že se kultura rušení v té své pokrokářské verzi už vyčerpala. Přišla o část své mocenské základny, ukázalo se, že z politického hlediska je dost toxická, protože radikální aktivisté velkou část veřejnosti odpuzují. Také vyšlo najevo, že vůbec nemusejí představovat hlas budoucnosti a že přizpůsobovat se jejich představám nemusí přinést úspěch – obchodní, politický, umělecký. Je pravděpodobné, že pokrokářský aktivismus v podobě z roku 2020 se svou verzí „cancel culture“ bude dál přežívat v různých „rezervacích“, ale jako významná celospolečenská síla spíš ustupuje.

Ondřej Štindl