Pamatujeme v posledních třiceti letech tři velmi nadprůměrné deště, které vyústily v povodně: 1997, 2002, 2013. Ta posledně jmenovaná povodeň byla relativně menší, deště ženoucí se na nás ode dneška do konce tohoto týdne prý mají potenciál vyrovnat se těm prvním dvěma mohutným.

Nikdy dřív se náš stát, jeho vedení, instituce, masmédia, nepřipravoval na extrémy počasí s tak pochmurnou, až apokalyptickou sveřepostí jako teď. Dobře že předseda vlády svolá Ústřední krizový štáb. Ale všeho s mírou. Bannery, takové, jaké vytváří například Úřad vlády, občanům doporučují mít nabitý mobilní telefon, nejlépe i power banku, zásobit se pitnou vodou, pak speciálně obyvatelům záplavových oblastí mít sbalené evakuační zavazadlo, pak – už zase patrně všem obyvatelům republiky – „uschovat doklady a cennosti na bezpečné místo“.

Základní občanská práva nám před příchodem dešťů samozřejmě nikdo neomezuje, lidé se patrně dokonce budou smět i utopit. Ale atmosféra jakéhosi výjimečného stavu je s námi od covidových uzávěr, které volně přešly do stavu poloválečného, skoro pořád. Když jezdí pozdě vlaky, není to šlendrián, ale útoky ruských hackerů, vlna výhrůžek, jež na začátku roky vedly k evakuacím ve školách, nezpůsobil idiot nula a po něm parta opičících se idiotů, ale opět nepřátelská mocnost. Nic se nevyšetří, buď vůbec ne, nebo ne do konce; nikoho ani nenapadne ptát se, k jakým výsledkům vyšetřovatelé došli. Jsme vlastně už asi čtyři roky ve výjimečném stavu. Jeho vedlejší, ale naprosto zásadní výhodou je, že se méně ptáme na výsledky vlád v oblastech, kde politici reálně mohli něco udělat: výše daně, velikost veřejného sektoru, inflace, ceny energií.

I upřímný politik přizná, že boj s povodněmi vedený pro jistotu pár dní předtím, než vůbec začalo pršet, je před volbami, jaké budou příští víkend, dar z nebes. Pro ministry, a hlavně pro znovu kandidující hejtmany.