Výsledky posledního kola mezinárodní srovnávací studie PISA potvrdily současnou pesimistickou náladu. Těžko se s nimi přít. Pro nás jsou ještě relativně povzbudivé v tom ohledu, že na tom v mezinárodním srovnání nejsme tak špatně, špatné je to všude a třeba v Německu je sestup horší než u nás (o důvod víc, abychom konečně přestali toužit dělat všechno jako Němci). Ale špatné je to skrz naskrz a komentátoři, kteří se snaží na tom špatném najít něco dobrého, to dokážou jen za cenu toho, že zároveň poukážou na to, co samo taky není moc dobré. Tak třeba Britové se mohou utěšovat tím, že výsledky v Anglii nejsou tak zlé, britská čísla táhne dolů Skotsko, kde nedávno uskutečnili progresivistické reformy učebních osnov. Američan, který připustí, že v jeho zemi panuje velká rasová nerovnost, pak může radostně poukázat na to, že Američané asijského původu jsou nejlepší na světě a běloši šestí, zatímco Hispánci i černoši jsou hluboko pod nimi.

Ovšem mezinárodní srovnání bylo tentokrát poznamenáno tím, že se testů nezúčastnila Čína – protože tam zrovna byly lockdowny (zúčastnil se Hongkong a Macao, které zřejmě mají vlastní vzdělávací systémy). Čína předchozím ročníkům testů, kterých se zúčastnila, kralovala.

První dojem z ní může pro leckoho být mírně nacistický. Můžeme trochu ubrat, ale jisté podobné „vibes“ s německým přednacistickým imperialismem můžeme cítit. Země, jejichž vývoj byl proti ostatním mocnostem v minulosti okolnostmi přibrzděn, o to více usilovaly o lepší místo na slunci a vyznačovaly se velkým rozmachem průmyslové kapacity.

To, co na nás působí u Wanga jako nacionalismus, taky bývalo či nepřiznaně mnohdy je normální. Je spíš nenormální, že v dnešní Americe mají technologičtí vizionáři nejčastěji globalistický pohled a zpravidla mluví o tom, co budou jejich vyvíjené technologie znamenat „pro lidstvo“. V mnoha jiných zemích tak diskuze nevypadá (a nevypadá tak ani hospodářská a technologická politika Bidenovy administrativy).

Wangův pohled by se dal shrnout takto: páteří soudobého čínského rozvoje jsou technologie a průmysl. Čína má všechny potřebné faktory, z nichž jiné země disponují nanejvýš jen některými. Amerika má kvalifikovanou pracovní sílu a technologie, ale nemá ten rozsah, aby zvládla kompletní výrobní řetězce na svém území (Wang připomíná, že ani špičkové americké zbraňové systémy se neobejdou bez zahraničních dodávek). Indie má rozsah, ale nemá kvalifikovanou pracovní sílu.

Wangův problém je ten, že „průmyslová strana“, lidé orientovaní technologicky, či aspoň doceňující význam technologií (jako on sám) nemají „diskurzivní sílu“, jakou by si zasloužili. Zatímco spory těch, jež ji mají – „sentimentální strany“ –, jsou podle něj irelevantní. Tamní politická „levice“ i „pravice“ se liší ve svých představách, jaké reformy Čína potřebuje a jestli má víc čerpat z vlastní komunistické ideologie, nebo z prvků západního společenskopolitického modelu. Ale společné mají to, že jsou fixovaní na historii a politickou ideologii a civilizační význam technologie a průmyslu nechápou. „Ve svých přednáškách o morálce a kultuře se soustředí na emoce. Mají omezenou schopnost používat logiku a vědecké pojmy a postrádají technické vzdělání. V otázce hodnot podceňují úspěchy průmyslu. V mnohém jsou jako literáti předprůmyslové, zemědělské éry.“

Je to podle něj industrializace, která je základem čínské světové role. Už tehdy poukazuje na čínský vliv v Africe, tam, kde Západ industrializaci nikdy nedokázal nebo nechtěl zavést. Ale industrializace pro něj není „pouhá“ hospodářská záležitost. „Kdo říká, že nám chybí univerzální hodnoty?“ ptá se bojovně. „Demokracie není jedinou univerzální hodnotou. Věda je univerzální hodnotou. Industrializace je univerzální hodnotou. Na rozdíl od obyvatel Západu chceme zajistit, aby z industrializace měli prospěch všichni. To je univerzální hodnota Číny, která je univerzální hodnotou v naší současné fázi vývoje.“

Připomeňme, že je to psáno v roce 2011. V době, kdy vládnoucí představou na Západě bylo, že Čína se se svým rostoucím bohatstvím bude sbližovat se Západem a stane se aktivnějším článkem našeho mezinárodního řádu. Wang naopak už tehdy konstatuje, že Čína nepozorovaně dosáhla takového stupně technologického rozvoje, že doba, kdy by bylo zvnějšku možné její cestu ke globální průmyslové dominanci zastavit, už pominula. Uvažoval tedy způsobem, k němuž Západ dospěl s desetiletým zpožděním. A motivem jeho článku je první zkušební let nového čínského stíhacího letounu čtvrté generace J-20. Ovšem, jak napsal Samuel Huntington ve svém Střetu civilizací, „Západ nezvítězil nad světem nadřazeností svých myšlenek, hodnot nebo náboženství (k nimž konvertovalo jen málo příslušníků jiných civilizací), ale převahou v uplatňování organizovaného násilí,“ jejímž nezbytným faktorem byla technologická převaha. „Lidé ze Západu na tuto skutečnost často zapomínají, nezápadní lidé na ni nezapomínají nikdy.“

Za vysokou úroveň čínských vědců a inženýrů děkuje Wang čínským učitelům. A zároveň vidí další fáze technologického rozvoje jako nutné i z důvodů společenské stability. Protože ambiciózní vědci a inženýři, často „nepochybně lépe vzdělaní než jejich americké protějšky“, chtějí od života něco víc než jen „pracovat u linky ve Foxconnu“. Poukazuje na to, že v továrnách Foxconn, kde se montují iPhony, došlo k široce diskutovaným sebevraždám, přestože podmínky v nich nebyly na čínské poměry zdaleka nejhorší. A iPhonů si mimochodem neváží. U Steva Jobse rozlišuje mezi ranými počítači Apple, jež byly příkladem „high end“ technologie, a současnou spotřební elektronikou. „A vůbec,“ pokračuje, „co je obdivuhodného na americkém finančním sektoru, Hollywoodu, cenách Grammy nebo NBA? Měli bychom dál tavit své železo a nechat Američany, ať si zpívají a tancují.“

To neznamená, že by Wang neměl své představy o kultuře. A nemusí být nutně primitivně puritánské, jak by se mohlo zdát z předchozího citátu. „Naši filmaři by měli napodobit své americké kolegy a využívat futuristické prostředí,“ říká v zajímavé pasáži. „Měli by natáčet více vědeckofantastických filmů. Měli by natáčet filmy, které zkoumají, jak věda a technika ovlivní lidstvo. Někteří lidé tvrdí, že čínský filmový průmysl netočí vědeckofantastické filmy kvůli finančním omezením. Je to opravdu jen kvůli penězům? Já si to nemyslím. Je to kvůli znalostní struktuře našich filmařů. Průmysl, věda a technologie udělaly velký pokrok, ale kultura zaostává.“

To by asi u zdejších krasoduchů vzbudilo úšklebek. Ale připomeňme, že čínská trilogie Problém tří těles je dnes často uváděna jako nejvlivnější sci-fi literární dílo současnosti (vyšla, pravda, už před napsáním Wangova eseje; někteří taky tvrdí, že v dnešní Číně by její vydání už nebylo politicky průchodné). A to je kniha, na níž by se vskutku dalo demonstrovat, že věda je univerzální hodnotou. Není taky bez zajímavosti, že Christopher Nolan, patrně nejúspěšnější americký režisér současnosti, je mezi svými hollywoodskými kolegy stejného ranku ojedinělý v tom, jak se ve svých filmech opakovaně vrací k roli vědy a technologie.

Je to esej z roku 2011 a my se necítíme kompetentní posuzovat, jak předvídavá byla, co se týče čínského domácího vývoje. Ale zdá se, že pod tamním politickým vývojem a hospodářskou politikou včetně jejích kampaňovitých útoků na technologický sektor funguje oceňování průmyslu, technologie a vědy jako základ, který není třeba ani zmiňovat. A že naopak na Západě vede relativně nízký status a „diskurzivní síla“ tradiční technologické kultury k tomu, že se společnosti zmocňují nebezpečné pověry. Na prvním místě fanatická snaha o překopání celé energetiky, aniž by lidé a společenské vrstvy, jež rozhodují, chápali její technologickou a materiálovou náročnost.

Závěrem bychom možná ještě mohli zmínit, co říká Wang o Evropě: Nic.