Před několika lety se tomuto časopisu přihodila drobná nepříjemnost. Facebook suspendoval jeho účet. Příčinou byla fotografie rakouské zpěvačky Conchity Wurst, na níž byly vidět bradavky této nebinární umělkyně. Což bylo v rozporu s uživatelskými podmínkami Facebooku. A zároveň trochu bizarní, že se to přihodí právě u textu informujícího o progresivistické ikoně.

Nyní se nezávislá dozorčí rada společnosti Meta, mateřské firmy Facebooku, rozhodla vnést do problému jasno. Doporučila, aby na Facebooku a Instagramu bylo možné zobrazovat bradavky – ale jen u někoho. „Totéž zobrazení bradavek prezentujících se jako ženské by bylo zakázáno, pokud by ho zveřejnila cisgender žena, ale povoleno, pokud by ho postoval jedinec identifikující se jako nebinární,“ zní doslova v rozhodnutí. Takže konečně pravidlo, které každý pochopí. A vyviňuje Echo, pravda, trochu pozdě.

Poslední události u nás přivolávají vzpomínku na událost ještě dávnější – v roce 1959 ve Francii. V říjnu toho roku politik jménem François Mitterrand jen o vlásek unikl atentátu. Opoziční, socialistický senátor Mitterrand již byl docela známý, byl jedenáctkrát ministr v nějaké z předchozích vlád (když dnes mluvíme o politické nestabilitě, je vidět, jak dokonale je zapomenutá francouzská čtvrtá republika). Večer se v Paříži vracel domů svým peugeotem, když na něj u Lucemburských zahrad neznámý útočník zahájil palbu. Mitterrand si zachránil život tak, že zastavil, rychle přeskočil metrový živý plot do zahrady a schoval se tam. Byla z toho velká událost, Mitterrand před zraky užaslých novinářů a vyšetřujícího soudce předvedl s pomocí židle, jak si svým skokem zachránil život.

Jenže za čtyři dny se soudci přihlásil pravicový politik Robert Pesquet s tím, že on byl útočník a celá věc byla s Mitterrandem předem dohodnuta. A předložil o tom důkazy – dopisy, které prokazatelně napsal ještě před atentátem. Mitterrandův pokus ukázat, jak se situace v zemi díky de Gaullovi a pravici nebezpečně radikalizuje, skončil trapasem.

Celá věc se pak vlekla soudy ještě léta, Mitterrand byl obviněn z pohrdání soudem, ale žaloba nikdy nebyla projednána. Pesquet byl odsouzen do vězení za něco jiného, ale uprchl do Portugalska, odkud se po letech vrátil s falešnými doklady a živil se jako tesař. Mitterranda přežil a ještě v roce 2003 se vynořil jako lokální funkcionář francouzských republikánů.

Takže vidíme, že když politikova manželka obdrží ve čtvrtek výhrůžný dopis s nábojnicí, v pátek se fotografuje s lidmi v kampani a v sobotu dopis manžel ohlásí policii, není to nic nového pod sluncem.

Zatímco my jsme si prošli záležitostí odškodňování za minulost již počátkem devadesátých let a o současných polských reparačních požadavcích vůči Německu se soudí, že je to nevkusný anachronismus, v USA teprve začínají. Městská vláda v San Franciscu má svou pracovní skupinu pro reparace, jež nyní předložila svůj návrh. Každému černochovi staršímu osmnácti let, který se do města přistěhoval mezi léty 1940 a 1996 a od té doby tam aspoň třináct let žil, by město mělo vyplatit pět milionů dolarů. Dalším černošským rodinám splňujícím určité podmínky by měly být odpuštěny všechny dluhy. A chudším rodinám byl měl být dorovnáván příjem na úroveň městského mediánu, a to po dobu 250 let. Náklady jsou odhadovány na 50 miliard dolarů. Jistota, že San Francisco bude za 250 let existovat, je jistě tou nejoptimističtější z mnoha pozoruhodných myšlenek tohoto návrhu.

Lze předvídat téměř s jistotou, že tato myšlenka se na rozdíl od jiných amerických importů, jako je transgenderismus, v Evropě neujme. Lze si s trochou fantazie představit její aplikaci na Romy, ale jednou vypuštěnou myšlenku je těžké udržet u jediného případu. Historie křivd v Evropě je dlouhá a zpravidla mezistátní. A u nás i v evropském měřítku převládl názor, že za takovými požadavky je třeba udělat tečku.

Ale stejně by se někdo mohl na kritéria sanfranciského návrhu podívat a zkusit od oka spočítat, kolik by nám to od Němců a od Rusů mohlo hodit.