Ačkoli město Temešvár leží docela daleko od břehů Dunaje, věnuje mu ve svém slavném cestopise italský spisovatel Claudio Magris celou jednu kapitolu. Takže na str. 310 odeonského vydání Dunaje (1992; snad poslední knížka v té skvělé edici GAMA) Magris cituje jakýsi starý cestopis, kde se píše, že prý to bylo město oplývající krčmami a častými horečkami, které se šířily s morovými výpary z bažin obývaných vranami, což mělo za následek velkou spotřebu dávidel. Dnešní Temešvár je naopak krásný a trochu melancholický, i když má spoustu zeleně, každý jeho kámen tam vypráví o staletých a spletitých dějinách, píše Magris.

Ty „kameny“ tu připomínají například Jana Hunyadiho, přemožitele Turků z 15. století, ale také dvě stě let muslimské nadvlády, stejně jako prince Evžena Savojského, který do bran města vstoupil 13. října 1716, čímž ona nadvláda Turků v poslední velké pevnosti v Uhrách skončila. Když byl velitel osmanských vojsk Ali Paša vyzván, aby se vzdal, vzkázal prý, že ví, že nemůže zvítězit, ale že bude vzdorovat, jak jen bude moci, aby přispěl k věhlasu prince Evžena a přichystal mu o to slavnější vítězství. To má něco do sebe.

Temešvár pak byl až do převzetí Rumunskem v roce 1919 součástí uherského dílu habsburské monarchie, byl hlavním městem Banátu, žili v něm hlavně Maďaři, v menší míře Srbové a Rumuni, patriciát tvořili banátští Němci, kterých ještě v osmdesátých letech, kdy Magris svou knihu psal, bylo v Banátu a v Sedmihradsku na 300 tisíc. Jenže právě tehdy se hromadně vystěhovávali do (západního) Německa, za což si Ceausescu nechával Německem platit. To už Magris, který se o komunistických diktaturách vyjadřoval velmi opatrně, nepíše.

A samozřejmě nepíše o tom, čím se do historie zapsal Temešvár o pár let později, v půlce prosince 1989, kdy tady, v tomto nejméně rumunském velkém městě Rumunska, vypukla poslední revoluce podzimu 1989, na rozdíl od naší sametové tady ovšem poznamenaná krví a násilím, kterým se režimní pochopové snažili zlomit první demonstrace. Ty podnítilo policejní vypovězení oblíbeného maďarského evangelického pastora Lászlóa Tökése z Temešváru, na což nejprve reagovali temešvárští Maďaři, ale přidali se i Rumuni, a temešvárské kameny se staly svědky dalšího historického pohybu. Pamatuju si dobře na ty vzrušené dny, kdy přicházely zprávy o tisících mrtvých a zmasakrovaných, jež se po čase ukázaly jako velmi nadsazené, ale tehdy tomu každý věřil, vždyť ani neměl důvod pochybovat. Zvlášť se do paměti zapsaly obrazy mrtvol se sešitými trupy, což měly být údajné oběti Securitate, ve skutečnosti šlo o „běžné“ mrtvé z temešvárské márnice. Temešvár, dalo by se říci, se stal startovacím městem nejen pádu rumunského komunistického režimu, ale také moderní formy mediálních „fake news“, velmi působivě šířených zaručených zpráv, jejichž síle nelze odolat, tím spíš, že mají posloužit „dobré věci“. A svrhnutí Ceausescova režimu takovou dobrou věcí nepochybně bylo.

V Temešváru jsem byl dvakrát: jednou při expediční cestě do českých vesnic v Banátu a podruhé o tři dny později, když jsme jeli zpátky. Vždy to měla být hodina, ale já si vyvzdoroval na řidiči Alešovi, který nad tím kroutil hlavou, hodiny dvě. V tom mě podporoval sociolog Klvač a taky skutečnost, že se zde narodil nejslavnější hollywoodský Tarzan, Johny Weissmüller, což mělo udělat dojem na přítomnou herečku Haváčovou. Tehdy, v roce 1904, se ovšem budoucí Tarzan jmenoval Johann nebo taky János. Hned po roce se ale s rodiči odstěhoval do Ameriky, takže se nedá ani říct, že by se tady naučil plavat: Weissmüller byl nejslavnější plavec před druhou světovou válkou. A také se asi o něm nedá říct, že by byl Rumun, jak by snad někdo mohl podle místa narození soudit. Anebo proč ne?

Takže při první zastávce jsem šel jedním směrem, při druhé opačným. Nejprve jsem kroužil po prostorném, jak naše Karlovo náměstí rozsáhlém Piața Unirii, což lehce přeložíme jako náměstí Jednoty, podruhé jsem šel směrem k Piața Victoriei čili náměstí Vítězství. Ten první směr je středoevropský a vídeňský, ten druhý spíš balkánský a bukurešťský. Mezi tím jsou městské sady, kde dřív byly pevnostní hradby, neboť Temeschburg, jak tomu říkali ve Vídni, byla v 18. století, po zmíněném osvobození od Turků, jedna velká festung čili pevnost. No a na náměstí Jednoty, jež se tak jmenuje ovšem až roku 1919, se konaly trhy a vojenské přehlídky a katolická procesí. V čele stojí barokní katedrála svatého Jiří, která by mohla stát v jakémkoli jiném městě v naší části Evropy. Když jsem do ní vešel, jako by tam na mě čekala řádová sestra s německy vybledlou tváří. Pozdravil jsem ji německy a ona mi nabídla krátkou prohlídku: řekl jsem jí, že jsem také Jiří, a tudíž mohu kostel brát za svůj. Nezdálo se mi, že by to na ni učinilo větší dojem, jen se tak katolicky shovívavě pousmívala. Když jsem se jí ptal, kolik je ve městě katolíků, řekla, že už málo, ale nemám si dělat starosti, Pánbůh je vděčný za každého. Tím možná myslela mě.

Stavitelem chrámu byl rakouský architekt Joseph Emanuel Fischer z Erlachu, syn slavného Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, architekta barokní Vídně, a nejen té. Prostě jako by člověk stál někde mezi Brnem a Peští. Nemůže tam chybět mariánský sloup, kašna ani další typické domy tereziánského symetrického slohu. Náměstí je též symetrické, opravdu dá zabrat, když ho chcete poctivě obejít a laskavě pohlédnout na všechny domy, které střídají baroko s eklektickým stylem uherským a nakonec jaksi rumunsko-fantaskním. Ozvláštňujícím prvkem je stará tramvaj uprostřed náměstí, jež má symbolizovat, že Temešvár bylo první město v Uhrách, kde jezdily tramvaje. Také tam měli první veřejné osvětlení: to snad dokonce v rámci monarchie, už půlce 18. století. Ale to, řekl bych, mohlo souviset s tím, že to bylo město pro vojáky. A ti rádi svítí.

Tyto výzkumy provázel vzmáhající se pocit hlasu a s tím související rozhodnutí někde si dát cosi banátského k snědku. Jenže všude byly jen pizzerie nebo něco na ten způsob, všude vyhrával globální akustický drek a ani jedna z těch hospod nevypadala, jak bych si představoval, že by měla v takovém městě na přechodu mezi Mitteleuropou a Orientem vypadat. Ale tak už je to všude. Nakonec jsem našel v jedné menší uličce cosi jako hipsterskou palačinkárnu s cizrnovými plackami, o nichž jsem si vsugeroval, že by mohly odpovídat stravovacím návykům původního obyvatelstva. Tam jsem se také dal do řeči s mladou matkou, jež k mému nadšení mluvila na své malé dítě německy, v čemž jsem chtěl slyšet původní banátskou švábštinu. Řekla, že ona bydlí v Mnichově, ale její rodiče tu žijí a ona k nim jezdí na prázdniny. S těmito demografickými poznatky jsem spěchal za sociologem Klvačem, který z nich usoudil, že tentýž fenomén platí pro banátské Čechy, byť ti žijí na venkově: mladí odcházejí nebo už dávno odešli, zůstalo pár starců na dožití.

O tři dny později jsem šel opačným směrem k náměstí Vítězství, Piața Victoriei: jméno má na počest onoho převratu v roce 1989. Byla neděle dopoledne, mírně červnově mžilo, bulvár byl skoro prázdný, lidé měli své důvody vyspávat. Spíš než náměstí je to korzo se secesními a artdecovými paláci, které evidentně odkazují na Paříž, kam chtělo předválečné Rumunsko patřit. Na začátku stojí zvláštní budova opery postavená ve stylu, který by se v Itálii jednoznačně dal nazvat mussoliniovský, což také mělo svou logiku. Někde v polovině tam je replika známé sochy římských dvojčat Romula a Romea s matkou vlčicí, dar Říma z dvacátých let. O kus dál je abstraktně vyvedený pomník obětí prosince 1989, vše končí rumunskou ortodoxní katedrálou ve stylu karpatské moderny. Z ní vycházel mumlavý zpěv rumunské liturgie, jíž se co do akustického projevu máloco vyrovná. Chvíli jsem se do ní ponořil, ale při pohledu na hodinky jsem zjistil, že můj čas v Temešváru se neúprosně naplňuje.

fotoblog (jiripenas.cz)