Stát Izrael byl vždy vnímán jako úspěšný experiment, jemuž nebezpečí hrozilo nanejvýš zvenčí. Teď se zdá, že největší nebezpečí číhalo uvnitř.

Mnozí překvapeni nejsou, existuje dlouhá tradice vypočítávání vnitřních slabin židovského státu, ať vyslovovaná s obavami, nebo zadostiučiněním. Izraelsko-arabský nebo palestinský konflikt, zpětné dopady okupace, vztah státu a náboženství nebo růst ultraortodoxní komunity. Jenže to vše překryl zcela jiný spor, který má dva kořeny. Etnické napětí uvnitř židovského společenství a odlišnou představu o tom, co je demokracie. Netanjahuova korupce nebo přítomnost extremistů ve vládě jsou jen doprovodné jevy tohoto sváru.

Kdo je tady demokrat?

Západní zpravodajství o izraelské krizi je obvykle rámováno jako střet dobra a zla: „demokraté“ proti „autoritářům“ – rasistům, populistům a ničitelům nezávislé justice. Jenže v izraelském střetu se obě strany domnívají, že bojují za demokracii (a národ). Stanovisko těch „hodných“ je v Evropě známo – bojují za nezávislost Nejvyššího soudu, který v izraelském kontextu slouží jako nejvyšší odvolací soud i jako soud ústavní. V situaci, kdy Izrael nemá Senát ani skutečnou ústavu, postrádá federální dělbu moci a jeho volební systém s nízkým prahem produkuje nestabilní vlády, je nezávislý soud velmi důležitý. Izraelský soudní systém, budovaný podle německého a anglosaského vzoru, je navíc velmi robustní.

Ale co ti druzí, kterým média tolik nepřejí? Ti se domnívají, že Nejvyšší soud je extrémně nedemokratická instituce, která opakovaně maří rozhodnutí vlád založených na demokratické většině. Opírají se o podobnou logiku – a rétoriku – jako řada jiných populistických hnutí dnešního světa, tedy antagonismus „lidu“, kterému je třeba vrátit jeho hlas, a nevolených elit, nebo spíš „elitářů“, kteří si uzurpují něco, co jim nepatří.

Obě strany mohou mít v něčem pravdu, přinejmenším v případě Izraele, kde moc soudu byla skutečně velká a v poslední generaci narostla. Hlasy volající po revizi stávajícího stavu se ozývaly už nějakou dobu, ale nikdy se nepodařilo systém včas revidovat. Obvykle se pak v těchto předržených problémech věci ujímají ti nejméně vhodní lidé. Spor o Nejvyšší soud se stal součástí izraelské kulturní války, nezvládnutých emocí, a – jak ještě uvidíme – specificky izraelského společenského sporu.

Soud nad soudem

Nevyváženost izraelské situace spočívala v tom, že Nejvyšší soud měl a stále má velký vliv na své vlastní složení. Současně je pro něj velmi snadné anulovat téměř jakékoli vládní rozhodnutí, a to navíc na základě relativně vágně definovaného principu „vhodnosti“. Ten byl převzat z anglosaského právního systému, ale hypertrofoval v poslední generaci do stavu, kdy soud mohl – jak tvrdí kritici – dělat svou vlastní politiku proti vládě. Dělo se tak například v otázkách práv menšin, možná i v pozitivním směru, ale s drtivým dopadem na důvěryhodnost soudu v očích velké části veřejnosti. Naopak samy vlády byly proti soudu bezmocné – s tím rozdílem, že do kolize se s ním dostávaly hlavně ty pravicové, protože vyznávaly jiný obraz světa.

Vládní podoba reformy napravovala některé problematické rysy dosavadního stavu, ale byla možná příliš dalekosáhlá. Zatím se – těsně před začátkem parlamentních prázdnin – vládě podařilo protlačit jen malou část z ní, totiž omezení principu vhodnosti, a to ještě jen v určitých otázkách, totiž jmenování volených politiků do funkcí. Soud nedávno zablokoval nástup do ministerského křesla politika řádně zvoleného, ale odsouzeného za finanční prohřešky. Nejvyšší soud návrh odmítl právě na základě „nevhodnosti“. Příště by soud měl rozhodovat o zrušení tohoto principu, tedy sebeomezení svých pravomocí!

Zahraniční zpravodajství o izraelské krizi se často soustřeďuje na ultraortodoxní strany a na extremistický volební blok Náboženský sionismus, s nevysloveným předpokladem, že tyto „nesympatické síly“ stojí za nesympatickým oslabením soudního systému. Jenže tyto dva politické proudy sice reformu podporují, ale s výhradami. Tím, kdo kontroverzní reformu žene vpřed, je ministr spravedlnosti Jariv Levin z „liberální“ strany Likud. Nebojuje za náboženskou diktaturu, ale, jak se sám domnívá, lepší demokracii. A za zhojení traumatu, které stále hýbe izraelským životem.

Uražení a ponížení

Izrael tak, jak ho známe, existuje nikoli 75, ale spíš už víc než 100 let. V době britského mandátu, ještě před druhou světovou válkou, vznikl v Palestině protostát se všemi institucemi, od „vlády“ a „parlamentu“ přes odbory či univerzitu až po symfonický orchestr. Tyto instituce zakládali podle evropského vzoru „bílí“ aškenázští Židé z Evropy, často sekulární a levicoví. Týká se to částečně i armády a soudního systému.

Tato skupina už v těchto institucích přirozeně nikdy neztratila vliv. Stranou zůstaly dvě skupiny. Zaprvé „revizionisté“, sionistická pravice, která prohrála svůj boj s levicí a až do prvního vítězství Likudu ve volbách v roce 1977 zůstávala odstavená od moci, výsluní i prebend. K těmto lidem patřila i rodina Benjamina Netanjahua, která se nikdy nezbavila pocitu příkoří. A to přesto, že pravice za poslední půlstoletí vládla déle než levice. V politice je pocit vždy víc než realita.

Tou druhou skupinou byly masy mizrachim, východních, „hnědých“ Židů, kteří přišli ze zemí severní Afriky a Blízkého východu zejména v 50. letech. Dnes představují víc než polovinu židovského osídlení Izraele. Dorazili ale později, kdy instituce už byly ustaveny a obsazeny. Navíc byli odesíláni do periferních oblastí Izraele, kde byly horší ekonomické i jiné příležitosti. V průměru byli mizrachim také hůř vzdělaní, a i když se v mnoha ohledech jejich postavení statisticky zlepšilo, i tento „druhý Izrael“ si doposud nese pocit hořkosti vůči tomu prvnímu.

Chuť krve

Tato dvě traumata, revizionistické a mizrachim, se spojila a stojí za opakovanými úspěchy strany Likud a nyní také v tažení proti Nejvyššímu soudu. (Neplatí to samozřejmě absolutně, protože řada mizrachim patří mezi „liberální“ odpůrce reformy.)

Nad touto hořkostí se klenou ještě starší vzpomínky z různých okamžiků, kdy se izraelská pravice cítila převálcovaná levicovým táborem, včetně drsného prosazení dohod z Osla z 90. let nebo násilného vyklízení Gazy. Tato část pravice má pocit, že nyní má právo vynutit si svou cestu, třeba i přes zásadní nesouhlas. Poukazuje na to, že policie proti jejím demonstracím zasahovala mnohem tvrději než nyní proti odpůrcům vlády.

Není pochyb, že část izraelské pravice „ucítila krev“, a pokud by mohla, udělala by řadu nezvratných změn, od financování veřejnoprávního zpravodajství přes obměnu míst policejních ředitelů až po zabezpečení premiéra Netanjahua před trestním stíháním, jež samozřejmě vnímá jako politicky motivované.

Tyto resentimenty se nyní spojily se zájmy ultraortodoxních stran, nástupem, možná dočasným, bloku Náboženského sionismu a některými dalšími fenomény. Jenže narazily na nečekaný odpor, přitom to, co bylo koncem července schváleno, je jen velmi malá část reformy. I ta však podle kritiků vlády může otevřít cestu k dalšímu ovládnutí důležitých pozic ve státě.

Anarchický gen

V Izraeli mají v oblibě literární i televizní žánr zániku státu, nebo přinejmenším demokracie. Podobně to nyní vidí izraelská i mnohá zahraniční média. Tento závěr je sporný. Žádná z reforem neměla za cíl nějak znemožnit výměnu garnitur u moci, tedy základní demokratický princip. Současná opozice, která pravděpodobně příště zvítězí, rovnou ohlásila, že již schválené zákony zruší. Málo se připomíná, že kontroverzní koalice nemusela vůbec vzniknout, pokud by středové strany byly ochotny uzavřít po volbách s Netanjahuem koalici, ale chtěly ho nechat vymáchat v tom, co si navařil. Pokud by se o demokracii bály, jak tvrdí, vstoupily by do vlády.

Izraelci si potvrdili, že jejich volební i politický systém je špatný, stejně jako je nedostatečná i jejich politická kultura. Řada stabilních západních demokracií například vůbec nemá Senát, ústavní soud nebo soudní přezkum vládních rozhodnutí, aniž to vyvolává destabilizační pnutí.

Neblahý je sklon nyní už obou stran sporu věc vyhrotit. Část vládní koalice byla před hlasováním po první části reformy ochotna jednat o ústupcích, ty ale obě opozice – ta parlamentní i ta na ulici – odmítly. Varovné je, že i protestující, zastupující „civilizovanou“ část společnosti, se často uchylují k problematickým činům, jako je blokování přístupu k parlamentu nebo celonoční obkličování soukromých domů členů vlády.

Komentátor Amoc Asa-el mluví v této souvislosti o anarchistickém sklonu židovské (tedy i izraelské) společnosti, nesmiřitelnosti a bezhlavosti, který ji už od starověku dovedl k opakovaným kataklyzmatům. Něco podobného bychom možná našli i u nás. Pokud izraelské demokracii hrozí nebezpečí, pak ne kvůli reformě, ale kvůli nezvládnuté národní debatě a poškození národní jednoty.

Naopak se ukázalo, že izraelská občanská společnost je mimořádně silná, bdělá a odhodlaná. Někteří izraelští analytici proto mluví o revoltě střední třídy, totiž kvalifikovaných obyvatel měst, lidí, kteří nesou na svých zádech financování i obranu země a nyní mají pocit, že to oni si musejí vzít zpátky, co jiní užívají, avšak oni vybudovali.

Z vládní strany je možné už teď zaznamenat signály ochoty ke kompromisu, do podzimu také některé hlavy vychladnou. Netanjahu se asi lekl zničení svého odkazu. Navíc vládní koalice není tak pevná, jak by se mohlo zdát, žádný konec Izraele nenastává.

Zásadní otázkou zůstane, co se vlastně doopravdy stalo – utrpěl Izrael zranění, které nepřestane krvácet? Anebo prožívá dětskou chorobu, po níž získá lepší rezistenci? Není to první krize, tou první prošel už v roce 1948, kdy mu hrozila občanská válka.

Jisté je jen jedno, zatím měli Izraelci velkou schopnost si problémy vytvářet i je řešit.