Hraný film o izraelské ministerské předsedkyni Goldě Meirové (1898–1978), který se nyní promítá i ve zbylých českých kinech, by stál za pozornost i bez nečekané – a šílené – aktualizace. Jak už ví i ten, kterému se všechny ty izraelské války poněkud pletly, tak ta, o kterou v tom filmu jde, tedy ta jomkipurská, začala právě v sobotu před padesáti lety. A sobotní útok muslimských teroristů z Hamásu byl pravděpodobně k tomuto jubileu naplánován a izraelský stát jím byl zaskočen právě jako onoho 6. října 1973. Tehdy, na Den smíření, největší židovský svátek, napadly armády Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí a ovšem také Sovětského svazu židovský stát, který se tím ocitl asi v největším reálném ohrožení za svou existenci.

Film Golda (u nás promítaný s poněkud nejapným dovětkem „železná lady Izraele“) měl být zajisté komorní historický film z izraelských dějin, sice nedávných, ale přece jenom z minulosti; dokumentárně-psychologická inscenace z klíčových okamžiků dějin, jak se takové filmy točí. Měl zobrazit vnitřní drama staré a silné ženy (těžké kuřačky) v epicentru hrozící katastrofy, tedy ve chvíli, kdy si nemůže být jista, že jí řízený stát v příštích dnech bude ještě existovat.

Často se říká, že na blízkovýchodním „konfliktu“ (dosti nepřesné slovo) mají svůj podíl obě strany. Samozřejmě, na každém soupeření mají obvykle podíl obě strany. Ale ten podíl není v tomto případě vůbec rovnovážný! Izrael je nepochybně technicky, vojensky, intelektuálně etc. nejsilnější hráč v tom krvavém hřišti. Ale na druhé straně je zároveň mnohem ohroženější a dalo by se říct slabší než jeho protivníci. I nyní je ta zdánlivá „bezmocnost“ a „frustrace“ krvavých bestií z Hamásu, jak se do nich vciťují jejich „chápači“, jen zdánlivá.

Všechny války, které kdy Izrael vedl, byly naprosto asymetrické a nestřetly se v nich rovnocenné strany. Ne ve smyslu poměru sil, ale v poměru možností a šancí na existenci. Nepřátelé Izraele, tehdy to byly arabské země, nyní palestinští teroristé (a jejich chápači), si mohli dovolit prohrát nekonečně válek, a nic se de facto na situaci nezměnilo. Jen se buď stáhli, uzavřeli nějaké příměří, které někdy mysleli i vážně (Egypt), nebo to byl jen odklad pro další válku. Izrael naproti tomu nesměl prohrát žádnou válku! Prohraná válka by znamenala pro Izrael nejspíš definitivní konec, katastrofu, možná něco jako druhý holocaust. Izrael byl čtyřikrát během své existence napaden okolními státy a čtyřikrát vyhrál. Nikdy to ale neznamenalo, že by mohl myslet na mír. Nikdy žádné vítězství Izraele nemohlo zajistit trvalý mír. Vždy je to jen odklad pro další konflikt. Jeho nepřátelé jsou věčně znovu a znovu poráženi, Izrael se po každé vnucené a pak vítězné válce rozrostl o další území, což ale znamenalo jen záminku k další válce. Pro jeho nepřátele je každá porážka jen motivací k dalšímu pokusu se jednou provždy s tímto vředem (tak o něm uvažují) vypořádat. Ano, existují výjimky, právě uzavřená mírová smlouva s Egyptem po skončení jomkipurské války je takovým příkladem. Egyptského prezidenta Anvara Sadata to stálo za pár let život.

Tahle vnucená a vynucená nezbytnost stále znovu a znovu porážet své nepřátele je pravé prokletí toho statečného státu. Prokletí a zároveň velikost. Jak v roce 1973 za Goldy Meirové, tak i po padesáti letech.