Je velmi pravděpodobné, že před sto padesáti lety by Woody Allen byl potulným chasidem a vypravěčem vtipů na jarmarcích někde ve východní Evropě a občas by ho ztloukli antisemité. Pak by emigroval do Ameriky a před sto lety by vedl nějaké židovské divadlo v Brooklynu a psal pro ně lidové hry v jidiš, ale už by asi zkoušel prorazit s anglickými na Broadwayi. Díky relativnímu pokroku (a židovskému spiknutí, které ovládlo showbyznys) se před padesáti lety stal tím, kým je, tedy klasikem kinematografie, režisérem desítek filmů s nejvtipnějšími dialogy, nejvynalézavějšími zápletkami, nejinteligentnějšími herečkami a nejsmutnějším vyzněním.

Ta poslední kvalita, tedy ten smutek, není tak všeobecně známá a doceňovaná, ale kdo Allenovy filmy opravdu zná a komu se dostaly pod kůži, ten ví, o čem je řeč. Že to jsou nesmírně vtipné elegie nad rozpínajícím se chladným a temným vesmírem, jímž putuje lidský tvor, který si navíc zapomněl vzít mapu. Ten vesmír je pravděpodobně bez Boha, i toho židovského, nemá žádné druhé jednání, a tudíž lze i pochybovat, má-li vůbec smysl, když je tak nahodilý a nelogický. Vztahy, zvlášť ty milostné, se pořád nějak pletou a každou chvíli je někdo s někým jiným a ani neví proč, když přitom touží být s tím jedním a pravým. Je to celé bláznivé a marné, přesto se lidé musejí snažit vším tím smutkem nějak protlouct a vést slušný a dobrý život.

Úžasná věc, která tuto ponurou sluj, jíž je život, prosvětluje, je humor, což vědecky zdůvodnil Freud a věděl i Shakespeare, ba i Dostojevskij a Kafka, ale my právě od Allena víme, že nejlepší humor je vždy ten, kdy si řekneme pane jo, takový vtip, taková úžasná legrace, a přitom – stejně jednou umřeme a vesmír vybuchne, shoří a pak se smrskne, že v něm nebude žádné místo na procházky po Central Parku, nejlépe když trochu prší.

Jako v povídce Dospívání na Manhattanu, která končí rozchodem jedné velmi nadějné, ale nerovné dvojice, jež právě narazila na nepřekonatelnou překážku, kterou tu nebudu prozrazovat… Je jasné, že láska končí, ale v New Yorku právě začíná podzim, kdy je to město asi nejkrásnější, protože se koupe ve zlatisté záři žloutnoucího listí. Tím rozchodem končí pátá kniha Allenových povídek, které nedávno pod názvem Stav beztíže (Zero Gravity) vyšly v českém překladu Michaela Žantovského. Je v nich osmnáct kratších textů, těch typických „allenovek“, které sice už nedosahují brizance velkolepých kousků, jako byla třeba Obrana Allenova, Postava Kugelmasse, Děvky z menzy nebo Metterlingovy seznamy, vše ze slavného výběru Vedlejší příznaky, pořízeného Žantovským a vydaným poprvé v Odeonu v roce 1985, ale špatné nejsou ani tyhle, třeba dvě, možná tři jsou výborné. Jedna povídka je řekněme i odvážně „antiwoke“, inspirovaná zpěvačkou Miley Cyrusovou, z čehož je patrné, že ani Allen neignoruje dobu – a tu zpěvačku určitě Allen obdivuje. No, většina těch textů je takovou vzpomínkou starého pána, jak byl kdysi strašně vtipný. Ale možná k dobrému vyznění vtipu a vytvoření nápadu je nutná nějaká nevinnost a vstřícné naladění společnosti a veřejnosti: to samé platí pro Monty Python… Prostě do světa imunizovaného sociálními sítěmi a ideologickými kampaněmi se vtipné věci ani moc pouštět nedají. A pak, vždycky to bylo těžké: ostatně zkuste si napsat humornou povídku, nebo aspoň fejeton, aby někoho rozesmál. Nebo zkuste vymyslet aspoň jeden vtip denně… Allen, jak známo, dělá vtipy, jako když dýchá, dělal to už jako dítě, od dvaceti se tím živí, nikdo pravděpodobně nevymyslel tolik vtipů jako on… a zároveň za to dostal slušně zaplaceno.

Důležité přitom je uvědomit si, že nejlepší humoristé a nejvtipnější lidé vůbec nebývají sami o sobě veselí, ba dalo by se asi říct, že humor je s veselostí v protikladu, neboť humor je založen na paradoxu existence: ta je tragická a zároveň absurdní, tím je směšná, a tedy vtipná. Moc veselý člověk nebyl ostatně ani Hašek, ani Poláček, ani Hrabal. Allen sám se pokládá za antihédonika, člověka, který se nemůže nikdy docela cítit šťastně a radostně, což vůbec neznamená, že by takový člověk byl beznadějný mrzout, ba naopak. A že by ho život netěšil, jen jeho hodnoty hledá jinde než na místech kolektivního veselí a zábavy. Ostatně, zopakujme si s Allenem důvody, pro co žít i v této době, jak si je na gauči jeho alter ego definovalo na konci filmu Manhattan z roku 1977. „Tak Groucho Marx, abych někde začal... a, uf, Willie Mays (což byl slavný baseballista – Allen nikdy nepohrdal sportem) a, ehm... druhá věta Mozartovy symfonie Jupiter... ehmmm... nahrávka Potato Blues Louise Armstronga... švédské filmy samozřejmě... Flaubertova Citová výchova... Marlon Brando, Frank Sinatra... ehmmm a ty neuvěřitelný jablka a hrušky od Cézanna... a krabi u Sama Woa... a pak Tracy, Tracyina tvář...“ Allen si vzpomene na dívku, kterou před časem lehkomyslně opustil. A vyskočí z gauče, rozběhne se a běží Manhattanem, aby ji zastihl dřív, než odletí do Paříže... Hrála ji Mariel Hemingwayová a kvůli ní bych vyskočil hned taky. A přitom i tato Mariel si přisadila, když se Allen ocitl v tom nechutném inkvizičním tažení. Existují už rozbory Allenových filmů, které dokazují, že je sexista a jeho vztah k ženám je dobyvačný, neboť je jeho postavy svádějí a ty ženy se svádět nechají. I Mariel si nyní vzpomněla, že s ní Allen flirtoval a jednou ji snad při záběru objal víc, než, jak si po letech uvědomila, by ji obejmout měl. Dokonce s ní chtěl odletět do Paříže, čímž končí i ten film, jenže ona správně odmítla. Ano, bylo jí šestnáct, Allen se možná do ní zamiloval, nic se nestalo, ale stát se mohlo. To je dnes podstatnější.

Je to smutné, ale v něčem je to snad i logické. Velké umění celé té strašné moderní éry, kdy ho tvořila velká umělecká monstra, odchází a zaniká. Na člověka se toho sice valí dál obrovské množství a nikdy nebylo na světě (tom západním) tolik umělců, nebo spíš lidí, kteří se o umění snaží nebo předstírají, že se o něj snaží. Ale přitom nikdy v moderní době nebylo umění zároveň tak marné a zbytečné, tak efemérní a pomíjivé. Jako by se tu kampaněmi též typu MeToo něco ve společnosti mstilo opravdové tvůrčí velikosti a genialitě, která je nějakým způsobem občas i amorální, jde si bez skrupulí za svým a je v podstatě egoistická a sebestředná. Těžko říct, jestli to opravdu také platí pro Allena, který sice jeví všechny znaky génia, ale nikoli tak podivného člověka: v životopise Mimochodem, mimochodem skvěle napsaném (a Žantovským skvěle přeloženém), o sobě mluví jako o středostavovském člověku. Ale to je jedno, do mlýnku, která dělá z výjimečnosti jednotnou fašírku, se docela dobře hodí.

Ale ještě k té delší povídce Dospívání na Manhattanu, kvůli níž opravdu stojí za to si Stav beztíže pořídit. Má zjevný autobiografický ráz, z filmů se nejvíc podobá hořké a nedoceněné komedii z roku 2008 Anything Else (česky se taky překládá jako Cokoli). Jde v ní o „citové zrání“ začínajícího autora divadelních her a skečů Jerryho Sachse, který se poněkud zbrkle oženil se svou spolužačkou, ale není to ono, tak chodí po Manhattanu, vysedává na lavičce v Central Parku – a pak tam jednoho dne sedí… ona. „Zamiloval se do ní tak, jak se lze zamilovat do někoho cizího, než promluví a všechno zkazí.“ Krásná dívka Lulu s fialkovýma očima, ve kterých se odrážela „obeznámenost s městem“, ta přednost, které si Allenovi hrdinové nikdy nepřestanou cenit. Je to přesně to děvče, které toužil potkat, Sachs se osmělí, jde do akce s vtipem a ke svému úžasu vidí, že to zabírá, že má šanci. Lulu studuje herectví, je inteligentní, sečtělá a je z úžasně cool rodiny, obývá s rodiči nejlepší možnou adresu, v jednom z těch terasovitých domů přímo s výhledem do Parku. A ti rodiče jsou taky skvělí: moderní, tolerantní, liberální – a hlavně mají styl. Sachs je proti nim parvenu, nadějný, ale parvenu, v jazyce svých rodičů šlemíl. Ale snaží se. A má štěstí. Lulu ho naučí chodit do nejlepších restaurací, umět si objednávat a vybírat dobrá jídla, ukáže mu nejlepší obchody, kde nakupovat věci do bytu, kde mají nejlepší nábytek, do jakého se vyplatí zajít starožitnictví, kde kupovat vína, kde jsou nejlepší antikvariáty. Je to přesně takový úvod do světa newyorského krásného života, jaký se objevil v mnoha Allenových filmech, v Annie Hallové, v Manhattanu, v Haně a jejích sestrách. Je to vrstva kulturního bohatství a umění dobrého stylu, který tvoří bohaté pozadí Allanova „biotopu“, té syté krásy života ve městě, jako je právě New York, který Allen vždy líčí jako největší možný dar: vzpomeňme na úvodní sekvenci v Manhattanu. Tady se vrací: „Miloval na Manhattanu všechna roční období, sněhové bouře v zimě, ptactvo v dubnu i zářivě rudé a žluté listí na podzim. A tak spolu chodí a zdá se, že je to krásné a bude to pořád…“

Woody Allen: Stav beztíže. Z anglického originálu Zero Gravity, vydaného nakladatelstvím Arcade Publishing v New Yorku roku 2022, přeložil Michael Žantovský. Argo, 150 str.