Ve středu 31. května schválili senátoři návrhy prezidenta Petra Pavla, aby se novými ústavními soudci stali Daniela Zemanová, Jan Wintr a bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Mnozí považovali za samozřejmé, že jestli někdo nemůže neskončit na Ústavním soudě, či rovnou v křesle jeho předsedy, je to Josef Baxa. Na tu roli se po Pavlu Rychetském nikdo nerýsoval jako přirozenější kandidát. Baxa na to měl povahu, příběh i vizáž.

Když ho ale prezident navrhl, k překvapení mnohých narazil hned v ústavně-právním výboru. V Senátu byl chaos, vládní koalice vůbec nevěděla, koho do Ústavního soudu chce, a nebyla sladěná. Což se dva měsíce nato naplno projevilo při hlasování o Robertu Fremrovi. Hlasování v senátním výboru ukázalo, že přinejmenším část koalice Josefa Baxu do Ústavního soudu nechce.

Neměla k němu profesionální výhrady. Připadalo jí jen, že má příliš mocenské instinkty tygra. Bylo jí jasné, že když Baxu do nejmocnější instituce pustí, stává se v té chvíli rovnou předsedou, protože Petr Pavel si ho vybere. Obávali se, že nebude zdrženlivý a z Ústavního soudu udělá mocenské centrum, třetí komoru parlamentu, podobně jako jeho předchůdce Pavel Rychetský. Pak Josef Baxa slíbil premiéru Petru Fialovi osobně, že bude zdrženlivý. A Senát ho v poslední květnový den schválil.

Ten večer Baxa s advokátem a někdejším novinářem Tomášem Němečkem v Knihovně Václava Havla pokřtili knižní rozhovor Hledání rovnováhy aneb Život soudce. Datum bylo vybrané dlouho předtím, než bylo zřejmé, kdy a jak bude hlasovat Senát. Symbolicky potvrdilo, že Josef Baxa má v životě štěstí a ze složitých situací často proklouzne za minutu dvanáct. Kdyby kniha přitáhla veřejnou pozornost dřív, výrazně by zvýšila obavy politiků, že Baxa je silný hráč a zdrženlivost není jeho zrovna charakteristickou vlastností.

Tomáš Němeček mluví s člověkem, kterého dobře zná. Sledoval ho zblízka po celou svou kariéru velmi bystrého novináře specializovaného na právo. Kdo chce předsedu Ústavního soudu poznat, tady má příležitost. Josef Baxa je komunikační talent a dává si pozor, aby byl dost otevřený u všech svých slabých míst. Ví, že strategie útěku dopředu tím, že na sebe všechno řeknu a řídím si to sám, je lepší, než když to na mě někdo vytáhne. Vidíme Baxu jako člověka, který právě na svém případě ukáže, že po něm je už potřeba pravidla změnit, aby se to už neopakovalo. To je případ, kdy ve dvojroli soudce a náměstka ministra spravedlnosti Otakara Motejla řídí velké zásahy do justice a málem za to skončí před kárným senátem. Přiznává, že už tehdy v sobě viděl předvoj soudcovské rady, samosprávy justice. Toho, čemu politici říkají soudcokracie a velmi se toho obávají. Josef Baxa na více místech knihy předvádí, že na rozdíl od Roberta Fremra měl v roli komunistického trestního soudce „červené linie“. Zároveň je zřejmé, že před vstupem do KSČ ho v roli kandidáta členství zachránil listopad 1989. Bylo to zase za pět minut dvanáct. Stejně jako teď, kdy se nejspíš na dlouhou dobu stal posledním „komunistou“ v Ústavním soudu. Prezidentovi poradci tvrdí, že po Fremrovi už žádného dalšího nenavrhnou.

Tomáš Němeček zvědavými a poučenými otázkami ilustruje, proč je Josef Baxa asi nejsilnější figurou polistopadové justice. Silnější než Otakar Motejl nebo Pavel Rychetský. Je to hráč, který potřebuje tvořit. Stavět nové instituce, posouvat věci dál. Takhle se vrhl do rehabilitací. Takhle stavěl na zelené louce novou právnickou fakultu v Plzni, kde musel ve finále sledovat její tvrdý pád. Takhle postavil Nejvyšší správní soud jako intelektuálně nejsilnější soudní instituci v zemi, která to, že je připravena chránit lidi před státem, naplno předvedla za covidových lockdownů. Bývalý hokejista a fotbalista Baxa se nebojí rizika a chodí v něm až na hranu. Zároveň si dává při hledání rovnováhy obrovský pozor na svůj veřejný obraz důvěryhodnosti. Teď ho čeká velký test zdrženlivosti. Na místě, které on sám označuje za finále kariéry.

Josef Baxa, Tomáš Němeček: Hledání rovnováhy aneb Život soudce. Vyšehrad, 216 str.