Mohl by to být takový vánoční dárek, i když v tomto případě tedy spíš dárek chanukový: zajít si do kina jako za starých časů na film, který ty staré časy kinematografie připomíná.

Ten film je totiž hezky staromódně pomalý, ba příjemně rozvláčný, suverénně a srozumitelně odvyprávěný, jemný a nenásilný, přitom i slzy do očí vhánějící, v každém případě takový, jaký člověk dejme tomu usedlejšího, ale vytříbeného vkusu rád po celý život vídal. Objevuje se už pár týdnů ve zbylých kinech – a promítá se prý před skoro prázdnými sály… Možná to bude tím, že ti lidé (tedy lidé s vkusem) už současným filmům nevěří. Tak to tady berte jako doporučení.

Jmenuje se Fabelmanovi, ale všichni v kině víme, že to jsou Spielbergovi. Je to totiž „pravdivý“ snímek o dětství, chlapectví a jinošství malého Stevena Spielberga, samozřejmě s podílem „básnění“ – onoho posunu k imaginaci –, jež je, byť to zní banálně, podstatou filmového média. Dalo by se říct, že patriarcha hollywoodského „průmyslu na sny“ si tady rekonstruoval svůj „zapadlý svět“, ze kterého se na konci filmu, zhruba ve věku šestnácti let, vynořil jako mladý dravec, připravený zacvaknout čelistmi… No a nyní jako stárnoucí klasik následuje tím své velké předchůdce, Federica Felliniho s Amarcordem a Ingmara Bergmana s Fanny a Alexandrem, osobními filmy, ve kterých se tihle veteráni vracejí do časů zrodu své umělecké duše. Hledají a nacházejí v nich kořeny své citlivosti a představivosti – a přitom také jaksi vracejí do děje své nejbližší, tedy svou rodinu. To dělají s láskou, a přitom i bolestivě, s vědomím, že když někoho člověk miluje, může mluvit i o těžkých a traumatizujících věcech. Takže je to film o rodině i o jejím rozpadu, o tom, že iluze o její dokonalosti byla z větší části jen snem dítěte, které vše chtělo vidět krásné a ideální. Což zároveň neznamená, že to takové nebylo. Skutečnost je vrstevnatá a city jsou nevyzpytatelné. Bez nich to nejde, a přitom zraňují.

Ti Fabelmanovi jsou židovská rodina s kořeny ve východní Evropě, odtamtud byli také Spielbergovi předci. První generace, to byli ještě chudí, někdy i docela svérázní lidé, kteří do Ameriky přinesli svou energii a odvahu. Jejich děti už jsou účastníci a tvůrci amerického „snu“, toho zázraku, který umožnil milionům chudých lidí z Evropy život, na který je pak tak nostalgicky pěkný pohled v těch filmech – vzpomínkách. Známe to ze vzpomínkových filmů Woodyho Allena (třeba Zlaté časy rádia): ta věčně rozhádaná, ale navzájem se milující a potřebující společnost příbuzných, židovská mišpoche, sbírka originálů, cvoků a potenciálních géniů. Jeden z nich do sebe právě vsakuje její svéráz a emoční sílu, kterou jeho tvořivý intelekt brzy promění v ty báječné obrazy, které si zamiluje půlka světa. Spielberg se od Allena liší, je méně anekdotický a více analytický, víc věří obrazu, rozvíjení situací a celkové atmosféře velkého vyprávění: také ten film trvá skoro tři hodiny, což by Allen nikdy neudělal… Ale kdo má Allena rád, ten se s ním v tomhle Spielbergovi potká.

Je to zkrátka jeden z těch filmů, které jednou za čas pořád ještě vznikají, navzdory představě, že film je už „někde jinde“. Jsou založeny na osobním prožitku, úctě k řemeslu a řekněme humanistickém přesvědčení, že existuje kontinuita generací, ke kterým je možné přes všechno, co o nich víme, vzhlížet s úctou a láskou. Oni něco vytvořili a na nás je v tom pokračovat. Víc navazovat než bořit, víc smiřovat než rozdělovat. Film je výborným prostředkem k tomuto poselství. Samozřejmě jen některý a jen někdy, nejspíš už výjimečně. Ale ti Spielbergovi Fabelmanovi takoví jsou. Nenechte si je ujít. V kině, nejlépe.

Hezké Vánoce a veselou chanuku.