Hředle je malá docela pěkná vesnice v Českém krasu, nedaleko Zdic a Žebráku, kousek od dálnice na Plzeň. Ve znaku mají hrušeň, která se tam dostala díky tomu, že při povodni zachránila devět místních občanů. Vylezli na ni a přečkali hodiny, během nichž se jejich obcí přehnala katastrofa, nad kterou člověk jen nevěřícně žasne.

Tam, kde ta hruška stála, je nyní obrázek s cedulí, která to popisuje takhle: „Dne 25. května 1872 ve dvě hodiny odpoledne se otevřela nebesa a během necelé hodiny napršelo téměř 250 litrů vody na metr čtvereční, což dosud představuje absolutní rekord v dějinách země.“ Pokud je to pravda, tak muselo jít o něco opravdu šíleného a naprosto abnormálního. Vždyť od povodňového čtvrtka do pondělí napršelo v ČR 136,2 litru na metr čtvereční, v Čechách to bylo 112,8, na Moravě 183,4 litru na metr čtvereční. Rekordní čísla padala na jesenické stanici Rejvíz, kde napršelo 516,7 litru vody, ale to bylo za čtyři dny! A v tom roce 1872 v Hředlích to bylo dva a půl metru za necelou hodinu!

V tehdejším Rakousku-Uhersku nebylo postiženější obce, po celé monarchii se vypisovaly sbírky, do kterých přispěl i císař František Josef a jeho choť. Možná i díky tomu se obec opět vystavěla a v roce 1900 byla provedena regulace Stroupnického potoka.

Hrušeň, která stála u bývalé kovárny, se těšila úctě celé obce, byl to strom zachránce. I když již seschnul, vešel do erbu. Vedle té cedule je to možná to jediné, co tu dávnou povodeň připomíná. Středem obce teče malý potůček v hlubokém korytu, je tam náves s rybníkem, kaple, docela pěkná stavení. Nebýt té cedule, už by o té dávné katastrofě nevěděli nejspíš ani místní, bůhví ostatně jestli vědí.

Každé neštěstí je ale jedinečné a nikdy se neopakuje stejně. Nikdy není možné vžít se zcela do lidí, kteří ho zažívají a kteří jím prošli. Každého bolí zvlášť a jinak. Jako v mnoha podobných případech je tím jediným, co se počítá a co má cenu, tichá a nezištná pomoc. A pak snad společná víra, že se vždy najde nějaká hruška zachránkyně, která někde trpělivě stojí. Ale to je jen taková metafora. I když možná ne úplně.

Chraňme své možné hrušky zachránkyně. Pečujme o ně jako o svůj domov, jenž je vlastně tím nejdůležitějším, co na světě máme. Ty hrušně jsou všude kolem nás.