Nový román Ondřeje Štindla Tolik popela hned od začátku čtenáře konfrontuje s nečekaně apokalyptickou až morbidní obrazností. Hlavní hrdina knihy Kryštof Mráz sleduje na displeji mobilního telefonu výjev z ulice v íránském městě Kom, kde umírá neznámý muž, chrchlající tak, že si obličej dře o beton. Už čekáme jen na to, až pro umírajícího přijede záchranka v ochranných oblecích a odveze ho do jednoho z masových hrobů za městem. Když muž naposledy vydechne, Mráz odvrátí svůj zrak od monitoru. Jsme v Praze na začátku roku 2020 v době počínající pandemie. V čase, kdy se, řečeno s autorem, „historie znovu probudila“ a měl se začít psát další velký příběh, ve kterém se i z té nejvšednější procházky mohla stát divoká kovbojka. Už z úvodních stran je jasné, že Štindlovo vyprávění míří tam, kam se současným tuzemským prozaikům ještě před pár lety moc nechtělo: do reflexe té nejaktuálnější doby.

Ta neviditelná síť pandemie obepnula celou planetu a byla v zásadě až sadisticky demokratická, protože zasahovala do všech společenských vrstev. Z oné zkušenosti zůstává nejasný pocit jako ze snu, který si vlastně ani nepamatujeme a který se každým dalším připomenutím stává vybledlejším a zmatenějším. Sune se někam do našeho podvědomí, jak o tom například referoval filozof Palo Fabuš ve svém článku Zem je láva: O prožitku z pandemie. Může za to asi prostý fakt, že jednoduše rádi zapomínáme to špatné. Ale také skutečnost, že celosvětová pandemie svou neuvěřitelností přesahuje hranice naší představivosti. To, co bylo tak intenzivně všeobklopující, se postupně přetavilo do mlhavých vzpomínek, v nichž už si stěží dokážeme vybavit, že jsme celou věčnost těkali virtuálním prostředím, fetišisticky sledujíce statistiky vývoje nákazy. Že jsme byli jakýmisi vetřelci ve znehybnělém světě. Nebo že jsme podlehli pozlátku „koronakýče“, když jsme se na malou chvíli mohli všichni v proběhlém kolektivním dramatu, jehož hlavní roli hrál tupě se množící virus, stát hrdiny.

Štindl všechny vyjmenované aspekty „doby covidové“ popisuje s cynickou elegancí a se záměrně hyperbolizovaným nádechem, avšak poselství jeho románu spočívá v něčem jiném. Pandemie, stejně jako už v mnohém únavně zacyklené kulturní války, je tu pro spisovatele jen produktivním stimulem k tomu, aby rozehrál běsnící příběh svého románu, v němž jde - jak je ve Štindlově literární, ale i scenáristické práci zvykem - o bytostné prozření nejednoho lidského života.

Už v předchozí próze Až se ti zatočí hlava (2020) uplatnil autor svůj temně energický styl vyprávění. Ten se v novém díle moc nezměnil, snad se jen vycizeloval a zpřesnil. Znovu čteme krátké, úsečné věty, které svými aforistickými postřehy syčí jako hadi („snaha bejt originální totiž tváří v tvář smrti ztrácí význam“, „protože hroby a ohraný písně patří tak nějak k sobě“). Silnou stránkou příběhu jsou opět vnitřní monology hlavní postavy, v těchto poeticky obnažujících samomluvách je Štindlův jazyk nejsugestivnější: „Máme hlavy plný popela. Je ho tam tolik, viď. Popel před náma a popel za náma, popel příbuzných, který si prošli cestu v zástupu od vykládací rampy ke krematoriu, popel popravených, posypali jím zledovatělou silnici, popel v ohništi, skládal jsi u něj skautskej slib, žhnoucí popel na konci cigarety, holka, po který toužíš, na ní nechala otisk rtěnky, popel tvojí sestry pod deskou na Olšanech.“

Jedním dechem

Pisatel nemá v oblibě pauzy (kniha není členěna do kapitol), jde přímo k věci bez zbytečné slovní zátěže, pomáhaje si leckdy ničivě přesnou a nepodlézavou ironií. Dalo by se říct, že je to vyprávění s pěnou u pusy. Místo slin se ale z úst hlavním postavám řine šedý popel, který je v románě metaforou spalujícího očištění, ale i neodpustitelné viny.

Kryštof Mráz je muž středního věku s uměleckými ambicemi. Je poměrně inteligentní, ale zároveň trochu zbabělý, arogantní a emočně zploštělý. Ve sluchátkách mu po celé mládí hraje písnička Decades od Joy Division a od té doby jako by mu život utíkal mezi prsty. Neustále si připadá provinile a nedostatečně. V hlavě se mu jako zaseknutý film točí sled kolážovitých obrazů pochmurné minulosti, která se mu sápe po krku. V hloubi duše se chce osvobodit od sebe samého, ale zároveň se této proměny děsí. V televizní diskusi potkává mladou zapálenou levicovou intelektuálku Kristýnu Stejskalovou, která je typickým příslušníkem mladší „generace sestupu“, zmítané depresemi z blížícího se konce světa. Kdo by však čekal, že vypravěč mezi těmito postavami bude hloubit mentální příkopy kulturních válek, je na omylu. Ne že by to neuměl: „Snad jenom Kristýnin sklon nadužívat slovo žal, v tom se známka osobitosti vidět dala. Četl z něj snahu propůjčit shlukům termínů šmrnc tragédie, pracovat na pomníku vlastních citů. Žal. Slyšel tu mazlivou intonaci, vyslovíš a trochu povyrosteš. Mám žal, ten žal je můj a je to teda žal. Veliký, jako jsem veliká já, když mými ústy promlouvá veškerá vyhynulá zvěř a zotročené lidství, planeta, jež by jinak zůstala němá a mohla jen vysíleně rotovat. Těm všem dávám hlas a působí mi to žal.“

Nové hřiště

Také Kryštof Mráz je ovšem zahleděn do svého smutku a především v prvních setkáních s Kristýnou trpí boomerskou potřebou stále někoho poučovat a vnucovat mu svůj pohled na univerzum. Román je tedy dobový i z tohoto hlediska, jelikož si všímá čím dál většího rozkolu ve společnosti, včetně kulturního provozu. S glosátorským umem Štindl reflektuje situace, jako je virtuální lynč, toxické diskuse na internetu a střet konzervativních hodnot s těmi progresivistickými, což je ostatně jedno ze silných témat autorovy kriticko-publicistické praxe: „Pro jednou si vybrala hořící cigaretu místo hořící zeměkoule. A připadala si díky tomu pobavená a vzpurná,“ píše trefně sarkastický pozorovatel těchto rozdílných diskurzů, mezi nimiž se ale v reálném světě bohužel odehrává nikoli intelektuální jiskření, nýbrž jakési intelektuální znicotnění, ve kterém se znepřátelené tábory zatvrzele opevňují a utvrzují ve svých názorech. Román Tolik popela ale těmto šarvátkám lajnuje nové hřiště s rozvolněnějšími pravidly.

Autor opět sází na silný kontrapunkt, zejména ve výběru postav. V průběhu událostí kontrast nečekaně syntetizuje, jelikož existenciální děs a na něj napojená křehkost hlavních hrdinů je jejich společným tematickým úběžníkem. Přesto si ale obzvlášť postava Kristýny možná zasloužila preciznější psychologické podloží - z určitého úhlu pohledu může být chápána jako Mrázova projekce bagatelizující problémy mladší generace. I tak je ale odvážné, že Štindl do tohoto minového pole významů vkročil. Nálepky společenských bariér jeho próza nepotvrzuje, naopak je komplikuje a rozmetává, protože prožívaná bolest nehledí na naše ideologická přesvědčení.

Jak už bylo řečeno výše, jádro příběhu nespočívá v těchto pomíjivě časových relacích. Uvedené dobové aspekty jsou jenom potřebnou stafáží, sekundující podstatnějšímu poslání románu. Štindlovi nejde o vnější sociologickou slupku společnosti, zajímá ho niterný svět jeho hrdinů. Je to zřetelné i na další důležité příběhové ose, v níž se odehrává vztah Kryštofa Mráze s ezoterickým guruem bizarní sekty a bývalým feťákem Kamilem Rýdlem, jenž má silnou vazbu na Kryštofovu předčasně zemřelou sestru Ivanu.

Je až „sontagovsky“ rozkošnické (ve smyslu toho se primárně ptát po tom, jak umělecké dílo existuje, místo toho, co znamená, viz slavný výrok Susan Sontagové v eseji Proti interpretaci z roku 1964: „Namísto hermeneutiky potřebujeme erotiku umění“) číst dialogy těchto postav, které jsou štvány rozkolem mezi eschatologickým fatalismem a pragmatickým pochybovačstvím, mezi záblesky prosvítajícího bytí a temnou nicotou výčitek, mezi ševelením nadpřirozena a prachbídným umíráním. Štindl je v tomto směru bytostným romantikem (poučeným ovšem postmoderní ironií), jelikož ani tomuto románu nechybí silné existenciální téma, které na rozdíl od mnoha současných prozaiků nepomíjí fakt, že skutečným inkoustem je často teplá krev jejich vlastní oběti.

Zní to asi banálně, ale román Tolik popela je nakonec především o dobru a zlu uvnitř nás. O boží a ďábelské ruce, která námi cloumá jako hadrovými panáky a která se projevuje v jakékoli době. I v té, která vypadala jako ze všech nejďábelštější. Je to román o čekání na zázrak, který však nepřijde odněkud shůry. Každý se k němu musí prorvat sám. A to doslova.