Stěžejním tématem české ekonomiky je inflace a stěžejním problémem České národní banky, naší hráze proti inflaci, je dosud chybějící bezpečnostní prověrka guvernéra Aleše Michla. Jeho předchůdcem ve funkci byl do loňského června Jiří Rusnok. Probíráme s ním obě témata.

V jakém stavu je dnes česká ekonomika, co byste označil za její největší problém?

Z akutních problémů je rozhodně největší problém inflace, to je jasné. Ale ta se vyřeší, z její akutní fáze se dostane aspoň do chronické fáze, kde by, doufejme, nemusela být už takovým problémem.

Jak velká je ve vašich představách chronická inflace?

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se inflace vrátila zpátky ke dvěma procentům. Ale obávám se, že nový normál bude vyšší a že návrat ke dvěma procentům bude velmi složitý. Inflace je totiž fenomén této doby, to není jednorázový výkyv po covidu a po zdražení energií kvůli válce. Obě dvě věci ji samozřejmě urychlily, ale inflace narůstala celosvětově vinou deglobalizace a dalších omezení volného trhu, které nutně povedou k tomu, že věci budou nějakou dobu dražší, než si cenová hladina najde novou rovnováhu. Ta doba bude podle mě trvat několik let. Nová rovnováha nepřijde za rok za dva. Já jsem tedy dost optimista v tom ohledu, že už brzy by inflace mohla z dnešních šílených hodnot spadnout a doufejme někdy na konci roku se pohybovat kolem pěti procent meziročně. Ale nevěřím, že příští rok bude v průměru něco málo přes dvě procenta, jak zatím předpovídá prognóza ČNB. To se mi nezdá. Mohu se mýlit, může se dokonce stát, že na jeden rok inflace k těm dvěma procentům spadne, a pak se zas pomaličku zvedne někam mezi tři a pět procent.

Co vás vede k té větší skepsi, než jakou projevuje dnešní ČNB?

Zaprvé ty strukturální tendence, o kterých už jsem mluvil a které jsou celosvětové: deglobalizace, geopolitické napětí a omezování obchodu, přesměrování z ruských surovin, částečné přesměrování od Číny a Asie, celá ta představa friendshoringu neboli že nebudeme obchodovat s každým ďáblem, ale jenom s hodnotově nastavenými kamarády. Ruské energie byly levné, ale měly právě v sobě ďábla, který nám teď vylezl z krabičky, takže si budeme muset pořizovat jiné energie, dražší. U nich samozřejmě taky nevíme, kde jaký ďáblík vyskočí, ale to je teď jiný příběh. Pak dekarbonizace: dekarbonizace znamená, že všechno se víc zpoplatní. Pokud se zpoplatní emise CO₂ u zámořských lodí, no tak to bude muset někdo zaplatit. Pokud budou odvádět za emise víc letecké společnosti, i to bude muset někdo zaplatit. To všechno bude po nějakou dobu přispívat k růstu cenové hladiny vyššímu, než jsme bývali zvyklí. Vyrábět se bude za vyšších nákladů. Proto taky inflace nebude už tak nízká, jak bývala, ani v západní Evropě. A pak tu máme česká specifika, která trvají už několik let a zatím konce nevidět.

To je?

Zaprvé trh práce. Žádný otřes posledních let, ani lockdowny a covid, trh práce nijak dramaticky nezchladily. Máme stagnující, a dokonce mírně klesající ekonomiku, a přitom nám jen velmi mírně přibylo nezaměstnaných, mírně se nám posunul poměr volná pracovní místa / uchazeči o práci. Už z demografických důvodů – naše země stárne a máme špatně nastavený důchodový systém, totiž motivujeme lidi, aby odcházeli do předčasného důchodu – budou chybět zaměstnanci, to bude tlačit na růst mezd, což je proinflační impulz a jeden z důvodů, proč je u nás inflace vyšší než na Západě. My nemáme francouzskou, italskou, španělskou nezaměstnanost.

Další problém, dílčí, ale nikoli zanedbatelný, je otřesná situace na trhu s bydlením, který se nám skutečně podařilo rozžhavit doběla. Dnes, poslední tři roky určitě, máme nejhorší dostupnost bydlení v Evropě, čímž je silně zasažena mladá generace. Prostě u nás se nestaví, neboť stavební legislativa je na úrovni nějaké africké země. To je katastrofa. A já, jak asi leckdo tuší, nejsem příznivcem Babišovy vlády, ale ta aspoň projevovala nějakou snahu pohnout se stavebním zákonem. Nová vláda ten pokus zastavila. Že prý je ten návrh špatně. Takže není nic. Platí starý zákon, o kterém přitom všichni vědí, že je nefunkční.

Zatřetí máme opravdu zdeformovaný daňový systém. Je zcela absurdní, aby v zemi našeho typu hospodářské vyspělosti byla daň z nemovitosti na úrovni poplatku za odvoz popelnic.

Zase je ale u nás nadprůměrný podíl nákladů na bydlení ve výdajích domácnosti.

Samozřejmě, ale to je proto, že jsou drahé energie, a hlavně právě že jsou katastrofálně drahé nemovitosti vzhledem k příjmům. Za směšností výše daně z nemovitostí stojím, dokonce to právě přispívá k dražšímu bydlení. To se v zemích s normálními daněmi nemůže stát, aby tam byly tisíce bytů prázdných jako u nás. U nás má spousta vlastníků byty čistě jako uložení úspor, nejsou ničím tlačeni k tomu, aby byty pronajímali. Daň z nemovitosti je směšná, tak proč by si komplikovali život starostmi s pronájmem? Ve Švýcarsku byste si takovou laxnost nemohl dovolit.

Moje dobrá známá má starší domek v jedné pražské čtvrti, se zahrádkou, a fakt za něj platí roční daň z nemovitosti tolik, co za popelnici. V Americe za běžný dům na předměstí zaplatíte ročně na dani z nemovitosti tisíce dolarů. Což pochopitelně přispívá k tomu, že lidé, kteří na to mají, investují do nemovitostí a ty drží mimo trh. To jsou všechno dílčí věci, ale inflace se skládá z malých věcí, z malých potůčků.

Zdá se mi to jen, nebo skutečně už dneska přestala inflace vadit, přestala být považována za zlo?

Inflace ještě asi pořád dost vadí, ale zvykáme si. Mnohem horší je to ale s rozpočtovou disciplínou. Tady jsme uprostřed obrovské mentální změny. Ze země, která byla fiskálně mimořádně disciplinovaná, po 25, 30 let, v podstatě bez ohledu na politické garnitury, se stala země mimořádně fiskálně nedisciplinovaná.

Tak zase fakt je, že když jste vládli vy, socialisté, byl to i v té době vždycky pokles ve fiskální disciplinovanosti.

Dobře, ale co bychom dnes za deficity v režii ČSSD dali. A pozor, nebylo to vždycky špatné. Já jsem končil coby ministr financí v roce 2002 s deficitem 30 miliard korun, z čehož 20 miliard byla úhrada ztráty Konsolidační banky, tedy vlastně transformační daň. Měli jsme prakticky vyrovnaný rozpočet. Ano, po mně přišel ve Špidlově vládě Bohuslav Sobotka a ti najednou udělali schodek 100 miliard. To je pravda. Ale i oproti Špidlově vládě, s níž jsem se mimo jiné i kvůli tomuto rozešel, jsme se dnes ocitli v úplné jiném světě. Tehdy 30, dneska 300 miliard – a nikoho to nezaráží.

Ta otázka teď bude znít skoro nadbytečně, nicméně dělá vláda proti inflaci dost?

Krátkodobě, pokud jde o akutní fázi, Fialova vláda aspoň projevuje snahu nepřilévat olej do ohně. To jí nelze upřít. Zděděný rozpočet na rok 2022 se snažila v rámci možností proškrtat. Pro rozpočet na letošní rok taky nějakou snahu vykazuje. U rozpočtu na letošek mi spíš vadí, že jsou v něm nepokryté výdaje, které pak stejně vylezou na světlo. Jednak mimořádná valorizace, to přece každý musel vědět, že další valorizace navázaná na inflaci je nevyhnutelná, když ceny takto rostou. Nebo ten prazvláštní fond dopravní infrastruktury, který postrádá 30 miliard, a tak dostal nápad, že si bude vydávat své vlastní dluhopisy. Což by samozřejmě byl dluh státu. Trochu mě iritují i některé ideologicky podmíněné věci: posun hranice plateb DPH u živnostníků s příjmy do jednoho milionu ročně na dva miliony ročně. Z těch plateb už pak dost živností i malých firem vypadne. Výrazně se rozšířily ve prospěch podnikatelů paušály. Ideologicky podmíněné bylo podle mě rozhodnutí zabít EET, myslím, že zbytečně. Když už ten systém někdo vybudoval a je funkční, a minimálně je schopen vytvářet velmi zajímavá data. Dnes znovu jdete do hospody a hlásí vám: Nebereme karty. Já vím, jsou to drobné, ale vytváří to v ekonomice přece jen nějakou disciplínu. To si vláda mohla odpustit, v tak vážné situaci by se dalo odůvodnit, proč EET nezrušíme hned. Celkově je v tvorbě inflace tato vláda, řekl bych, neutrální faktor. Moc proti ní nebojuje, ale že by přilévala do ohně, jak by soudě podle jejích různých nápadů chtěla přilévat opozice, to naštěstí taky ne.

Bude se muset rozhodnout, na jaké straně stojí, nebo se to dá dohrát v neutrálním nastavení?

Lámat chleba se bude už brzy: uvidíme, s jakými přijdou návrhy do rozpočtu na rok 2024. Jsem spíš mírně skeptický, ale velmi rád se nechám překvapit. Pokud nepřijdou s větší úspornou strategií pro veřejné rozpočty už od příštího roku, budou i oni mít na rukou už velkou část zodpovědnosti za inflaci. Můj odhad zní, že i náš fiskální problém bude v příštích několika letech pokračovat a bude posilovat inflaci.

Vláda, zdá se, bude chtít většinu odpovědnosti za inflaci hodit na ČNB.

Krátkodobě se to tak hrát asi i dá. Tento rok si s tím vláda ještě vystačí. Další roky, pokud by inflace zůstala pár bodů nad dvouprocentním cílem, už to věrohodné nebude. Zvlášť pokud by se ukázalo, že fiskální problémy trvají téměř v nezmenšeném rozsahu. Jestli budeme dosahovat chronických deficitů 4 nebo 5 procent HDP, nemůže nikdo říkat, že i za ty nese odpovědnost centrální banka.

A teď snad nese?

Centrální banka se svou politikou nemůže sama o sobě zajistit blahobyt v žádné zemi na světě. Měnová politika slouží pouze k tomu, aby tlumila výkyvy ekonomického a finančního cyklu. Když přijde náraz a proinflační vlna, tak centrální banka má být schopna ji předvídat a reagovat na ni tak, aby tu vlnu ztlumila. Úplně ji nevymaže, to nejde. Měla by ji umět efektivně tlumit. Ale sama nezajistí, aby se inflační vlny nevracely, to je teprve úkol celé hospodářské politiky dohromady, včetně fiskální. Jestliže jsme si například v Evropě hloupou energetickou politikou udělali problém, ani sebelepší měnová politika tomu nezabrání.

Kdybyste stál i po loňském červnu v čele ČNB, prosazoval byste další zvyšování úroků nad těch sedm procent?

V druhém pololetí loňského roku bych určitě hlasoval pro další navyšování úrokové sazby, protože z analýz našeho odborného aparátu bylo zjevné, že na horizontu měnové politiky za rok, za rok a půl, tedy do konce roku 2023, je určitý inflační přetlak, a my potřebujeme tlumit ekonomiku nástroji, které zrovna centrální banka má. Ano, na konci roku se ještě měly o jedno procento, nevím, na osm, na osm a půl, sazby zvýšit. Strašení, že zařízneme ekonomiku, se ukázalo být nesmyslné. Zvýšili jsme sazby na sedm procent, kromě Maďarska nejvíc v Evropě, a žádnou ekonomiku jsme tím nezařízli. Pořád máme jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Jistě, ekonomika stagnuje, ale ta stagnuje všude, kam se po Evropě podíváte. Takže léčba funguje, symptomy evidentně potlačuje, jen je ta dávka malá, toho antibiotika se mělo předepsat víc. Menším předepsaným množstvím se to zbytečně o něco prodlužuje. Dnes už je ovšem pro rozhodování v bankovní radě jiná situace. Dnes analýzy pro situaci za rok i za rok a půl počítají, že v druhém pololetí 2024 budeme na dvou procentech čili u cíle. Proto bych dnes se zvyšováním úroků už váhal. Notabene když k tomu teď ještě napomohla extrémně silná koruna, což je další nástroj, který zpřísňuje monetární podmínky. Ty, jak známo, se skládají z kurzu a úrokových sazeb.

Hodně se teď spekuluje o prověrce pro guvernéra Aleše Michla, která se nějak zasekla.

U mě prověrka na přísně tajné trvala asi čtyři měsíce. Rozhodně ani ne půl roku. Standardní doba je kratší, notabene u člověka, který už měl prověrku na tajné. Tohle je jen upgrade, některé věci už tedy není třeba zkoumat znovu. Teoreticky by to mělo jít rychle.

Mají potíže s prověrkou potenciál ukončit Michlovu kariéru guvernéra?

To je otázka, na kterou já nemohu odpovědět. Nejsem právník. Je to ale zajímavá otázka. Bylo by to něco úplně nevídaného. Svým způsobem už současný stav je pro instituci neštěstí. Pro centrální banku je strašně důležitý její kredit.

Ze své zkušenosti byste tvrdil, že pro práci guvernéra je prověrka přísně tajné nutná?

V normálních časech ne. Já jsem se během svého mandátu s žádným přísně tajným dokumentem nesetkal. Tajných dokumentů jsem viděl několik, PT ne.

Týkají se utajované dokumenty jen hospodářské a finanční politiky, nebo se guvernér dostane i k přísně tajným materiálům z jiných oblastí?

Za normálních okolností jen k hospodářským a finančním. Není důvod, aby se guvernér dostával k jiným věcem. Ovšem pozor, guvernér je ad hoc i členem Bezpečnostní rady státu. Kdyby se nedejbože začalo něco dít, což nikdy nemůžete vyloučit, musí být guvernér způsobilý v bezpečnostní radě normálně fungovat. Finanční a měnová stabilita je v krajních situacích nesmírně důležitá. Ani Ukrajina nemůže fungovat bez peněz. Ne nadarmo svou centrální banku v akutní fázi evakuovali do Lvova. V takové situaci se guvernér samozřejmě může dostat k dokumentům nejvyššího stupně utajení, dokumentům klíčovým pro stát. Tam, pro futuro, bych potřebu nejpřísnější prověrky viděl.

Michla jmenoval ještě Miloš Zeman, zřejmě na přání Andreje Babiše, protože Babišovi předtím Michl radil.

Já nevím, jak to bylo, ale jako pod hypotézu bych se pod vaše slova podepsal. Jediné, co vím, že já jsem pana Michla nenavrhoval a nedoporučoval ani do bankovní rady, když se stal jejím členem, a už vůbec aby se stal guvernérem. V obou případech to byla vždycky iniciativa prezidenta.

Vy byste snad býval měl možnost ho navrhnout?

Jistěže ne, ale jste-li tázán, můžete někoho doporučit. Tázán jsem z Hradu byl. Mnohé předchozí členy jsem do bankovní rady také doporučil. Ale to nebyl případ pana Michla.

Toho jste tedy aktivně nedoporučoval?

Když byl nominován za člena bankovní rady, tak jsem tehdy vyjádřil skepsi. Rozhodně jsem si nemyslel, že je to optimální volba.

Co vás k té skepsi vedlo?

Znal jsem ho málo, a já rád pracuji s lidmi, které aspoň trošku znám. Natolik, kolik jsem o něm věděl, jsem si nebyl jist, že by byl vyhlášený odborník. Zadruhé už tehdy jsem choval pochybnosti, jestli je na tu práci osobnostně vybaven. Neboli jestli je připraven nést tíhu odpovědnosti, kterou práce v bankovní radě obnáší.

Přišel vám nevyzrálý?

Ano.

Ještě bych od vás rád slyšel nějaké hodnocení prezidenta Zemana. Byl jste jeho oblíbený vykonavatel v politice. Jak hodnotíte jeho politickou kariéru, která právě končí?

Závěr té kariéry je smutný. Nenacházím v jeho závěrečném období žádnou logiku, žádnou filozofii. A vyvrcholilo to právě tím posledním jmenováním členů bankovní rady.

Vy jste nespokojený i s dalšími členy bankovní rady?

To nechci komentovat. Ale u Miloše Zemana je to smutný vývoj. Ono to postupně nabývalo na síle. Loni v létě jsem odešel z poradního týmu, který se pak víceméně rozsypal sám. To bylo jedno téma za druhým, kdy my jsme si na schůzích týmu mohli říkat, co jsme chtěli, a Zeman si to stejně udělal po svém.

Dřív bývaly doby, kdy dal na dobrou radu?

No jistě.

Jak vás tak poslouchám, tak vy si myslíte, že i Zeman má nějaké dědictví, které si může pokazit. V čem spatřujete jeho historické zásluhy?

Tak především Zemanova vláda v letech 1998–2002 nebyla žádný propadák. Situace tehdy nebyla jednoduchá, a byť to socdem neměla v programu, zprivatizovala banky. Nebylo zbytí, muselo se do toho kyselého jablka kousnout. Pokračovali jsme v konsolidaci finančního sektoru. Největší problém, díru představovala IPB. Muselo se to udělat. Dotáhly se některé velké privatizace. Měli jsme velice úspěšnou politiku lákání zahraničního kapitálu. Tehdy se do značné míry vybudovala průmyslová základna země, která nás živila dalších patnáct let a do jisté míry ještě pořád živí. Pozitivních momentů je v bilanci této vlády dost. Ne nadarmo tehdy ČSSD vyhrála dvoje volby po sobě. Po čtyřech letech vlády Miloše Zemana dostala jeho strana přes 30 procent hlasů.

Je prezident Zeman jiný politik než premiér Zeman?

Určitě. Přece jen první mandát byl jiný, tehdy měl prezident na paměti, že by chtěl ve volbách funkci obhájit. Měnilo se jeho okolí, zhoršoval se jeho zdravotní stav...

Mě na jeho prezidentování nejvíc zarazilo, když jmenoval úřednickou vládu s vámi v čele. Tehdy jste se podílel na ignorování vůle parlamentu.

Kolem toho panuje těžký mýtus. Já jsem se na tom podílel tak, že jsem přijal nabídku sestavit přechodnou vládu, která přivede zemi k předčasným volbám. Ale jaké ignorování vůle parlamentu? Mluví se o 101 hlasech v tehdejší sněmovně pro pravici, ale tu stojedničku nikdo nikdy neviděl. Ačkoli se to traduje, žádný seznam s podpisy nebyl.

Dostali by pokus a vidělo by se.

Už když my jsme se neúspěšně pokoušeli o získání důvěry a chyběly nám asi čtyři hlasy, tak to neznamená, že by je měla všechny druhá strana. Tam už někteří lidi odpadávali z ODS. Nezapomeňte, jaký totální rozklad tehdy ve státě byl. Já jsem si fakt neobjednával zásah na Úřadu vlády. ODS se ocitla v nejhorším bodě své existence, vláda a všechno kolem ní bylo nenáviděné, což bylo dáno i předcházejícími čtyřmi lety krize, která ne a ne přestat. Měli jsme jednu z nejhlubších krizí celé Evropy. Nálada, že se jen změní premiér a dál povládne ta samá koalice, ta tu fakt nebyla. Naše vláda prospěla tomu, že se parlament musel vzchopit a musel odhlasovat předčasné volby. Že bych kvůli tomu tehdy nebo ještě dneska nespal, že jsem se podílel na puči proti ústavě, tak to rozhodně ne. Tyto pocity nemám.

Politika váš ještě zajímá?

Myslíte aktivně? Ne.