Už pár dní po palestinském pogromu na Židy 7. října se v Praze začaly konat demonstrace iniciativy Ne naším jménem. Izrael tehdy ještě ani nezačal se svou odvetnou operací, a již byl předem vinen. Masakr na civilistech byl sice i jimi odsouzen, ale okamžitě byl interpretován jako důsledek izraelské politiky okupace, byť v případě Gazy šlo po celá léta o okupaci bez jediného přítomného izraelského vojáka. Ta je natolik nesnesitelná, že přímo vybízí k bestiálnímu vraždění. Ne útočník, ale oběť je vinna.

Ale v tomto duchu se vede tradičně protiizraelská agitace: celý problém Blízkého východu se jmenuje Izrael, jeho existence je od začátku zdrojem blízkovýchodního neštěstí a to skončí s jeho zánikem. Až bude Palestina svobodná od „řeky k moři“, tedy bez Izraele. Cožpak není pravda, že arabsko-izraelský konflikt je „matkou všech konfliktů“, jak léta tvrdí kritici „sionistického, kolonialistického projektu“, tedy Státu Izrael?

Když na oněch demonstracích vystupují po boku Palestinců etc. levičáčtí aktivisté, je to zcela přirozené a jaksi v řádu věci: progresivní levice má v Izraeli, respektive v jeho odhodlání se jen tak nedat, přirozeného nepřítele a sklon k antisemitismu je jím dán jaksi z podstaty. Skutečnými hvězdami těch výjevů a projevů jsou však deklarativní Židé, kteří na nich vystupují s kritikou Státu Izrael, často velmi ostrou a emocionálně prodchnutou. Svými vystoupeními a svým patosem dodávají protiizraelským protestům jakousi clonu, chránící je před obviněním z antisemitismu. Jako Židé jsou bráni jako autentický hlas judaismu a pomalu jako jediní židovští spravedliví mezi pomýlenými či zlo přímo páchajícími Židy, kteří zrazují své židovství, když obhajují a brání Izrael. K němu naopak tito „židovští disidenti“ necítí vůbec nic, nebo spíš tedy odpor a pohrdání. Často deklarují, jak se za ten stát stydí, jak trpí tím, co provádí, a jak se od něj distancují: ať již s ním mají něco reálně společného, nebo ne.

Zcela bez pochyby mají na své postoje a proklamace právo. Skutečnost, že je někdo Žid či Židovka, neznamená nic jiného, než že je někdo třeba Ital, Maďar nebo Arab. Jakákoli pošetilost kombinovaná často s určitým druhem hlouposti (byť jde bez výjimky o intelektuály) se jich týká jako kohokoli jiného. Jde však o to, že svými projevy představují skvělé alibi pro reálné antisemity. Slouží jim jako ospravedlnění pro odpor vůči židovskému státu, jenž přece nemůže vycházet z antisemitských pohnutek, když ho kritizují sami Židé. Dodávají pak, že jejich odpor je selektivní, že nepostihuje Židy jako takové, ale pouze Izrael, který ve skutečnosti je židovskou hanbou, které by se ti správní Židé rádi zbavili. A to přece nemůže být antisemitismus, protože kdo to má lépe vědět než sami Židé? Ti mohou pronést jakoukoli nehoráznost vůči Izraeli, ti ho mohou obvinit z nejhorších zločinů (ten nejhorší je, že vůbec existuje jako židovský stát), a vždy je to jen „kritika izraelské politiky“, nikoli antisemitismus.

Proč to ti lidé dělají, vědí samozřejmě nejspíš oni sami. Vyrovnat se s existencí a počínáním státu, který se rozhodl bránit a opravdu tak činí, přičemž ta obrana nutně nese také utrpení a mrtvé, není jistě jednoduché. Nabízí se ale i vysvětlení, že je za tím hlavně jejich marnivost: jejich „sebekritika“ jim nabízí plnohodnotnou vstupenku do společenství, kam chtějí patřit. Mezi lidi bez národa, identity a tradic, které ze sebe deklarativně svléknou, aby se připojili ke kolektivnímu pochodu, ve kterém by jim jen překážely. Už se to v dějinách stalo několikrát.