Na místě starého ovocného sadu v západoslovenské obci Čachtice stála dřív malá cihelna, jejíž pozůstatky proměnil slovenský architekt Pavol Paňák na mimořádně charismatické víkendové bydlení vlastní rodiny. I přes své komorní měřítko i zcela civilní účel patří ateliér vzniklý přestavbou původní pece na pálení cihel i přístavba rodinného domu mezi to nejlepší, co na Slovensku v posledních dvou dekádách vzniklo.

První krok

„To je vůbec nejtěžší. Člověk se nechce za deset let nachytat na vlastních chybách,“ odpovídá s úsměvem Pavol Paňák na otázku, jaké to je, navrhovat sám pro sebe. Roli architekta-investora na sebe vzal (a vlastně v ní stále je) v polovině 90. let, kdy se porozhlížel po místě, kde by mohl s rodinou trávit společný volný čas mimo ruch hlavního města, v němž žije a pracuje. Náhodou narazil na opuštěný areál staré cihelny v legendami opředené obci Čachtice, ten mu učaroval svou divokostí i příběhem.

„Když jsem to tu objevil, byli cihláři už po smrti. Byl tady na konci vesnice jeden zarostlý sad, starý dům a takový zalesněný pahorek, ve kterém byla klenba. Bylo to fantastické, naprosto úžasné,“ říká energický čtyřiasedmdesátiletý architekt. Prvním krokem bylo zajistit vůbec prostor pro víkendové pobyty, protože původní obytný dům cihlářů byl kvůli svým konstrukcím ze surových (nikoli pálených) cihel v zuboženém stavu. Protože však mělo stavení něco do sebe, trochu překvapivě se architekt rozhodl postavit věrnou repliku starého tzv. gánkového domu (tedy s verandou, zpravidla běžící po celé délce stavení). Obvykle otevřený, pouze zastřešený prostor gánku nechal Pavol Paňák kompletně zasklít a díky tomu si pochvaluje jeho tepelněakumulační vlastnosti. Když slunce prosklenou verandu vyhřeje, teplo se snadno dostane do domu a není potřeba topit – když je až moc horko, dá se jednoduše průvanem vyvětrat.

Nové přes staré

Jak se rodina rozrůstala, bylo potřeba dům rozšířit o další obytný prostor. Architekt se rozhodl pro protažení stávající stavby ve stejné půdorysné stopě i řezu. Tvar i obálka domu (obvodové stěny a střešní krytina) vycházející ze starého domu posloužily jako určitý rámec, který poskytl prostor pro nové vyplnění. Přístavba má už zvenčí pokorně soudobý výraz daný především velikými fixními okny i určitou abstrahovanou formou, to hlavní se však odehrává uvnitř.

Celá přístavba slouží v podstatě jako jeden velkorysý pokoj, kterému vévodí úžasný, originálně zpracovaný krov ze starých ručně vyráběných cihel – z větší části vypálených právě v zaniklé místní cihelně. Paňák navíc dal štít přístavby prosklít do skrytých rámů, což těžkou konstrukci krovu na pohled odlehčuje a zároveň přivádí dovnitř denní světlo, které vykresluje krásnou texturu použitých cihel různých odstínů. Senzační řešení má navíc opět praktické akumulační vlastnosti, krov drží v zimě teplo, v létě nedovolí přehřátí. A protože právě krov je to hlavní, oč tu běží, nechává ho ještě víc vyznít minimalisticky pojatý zbytek interiéru, kde je pamatováno i na poslední detail – za pozornost stojí třeba krb a knihovna zasunuté do stěn tak, aby s nimi zevnitř přesně lícovaly, zvenčí však z fasád vystupují.

A pokud jde o zmíněný „zalesněný pahorek“, v něm Pavol Paňák objevil původní pec na pálení cihel, která byla kvůli akumulaci tepla zasypána zeminou. Architekt klenbu pece obnovil a vyspravil, přičemž vnitřní prostor si zařídil jako vlastní ateliér, odkud se prosklenými průčelími rozhlíží do okolního sadu, užívaje si až meditativní atmosféru.

Pavol Paňák o sobě tvrdí, že pomocí starého rád objevuje nové. Platí to u mnoha jeho realizací včetně loni dokončené velkolepé rekonstrukce bratislavského areálu Slovenské národní galerie (viz Úcta místo buldozeru, č. 50/2022). Jeho vlastní víkendové bydlení ale nakonec stejně zůstává tím nejlepším potvrzením této jeho mantry.