Otřepané klišé zní, že novinařina je prvním hrubým nástinem historie. Na serveru Politico se to rozhodli vzít doslovně a publikovali obsáhlou orální historii začátku války na Ukrajině. V rozhovorech s mnoha čelnými osobnostmi hlavně americké, ale i britské politiky, diplomacie a vojenství mapují, jak se vyvíjelo uvažování Washingtonu. Na záznam promluvili například americký ministr zahraničí Anthony Blinken, poradce pro národní bezpečnost Jack Sullivan, předseda sboru náčelníků štábů generál Mark Milley nebo bývalá britská ministryně zahraničí a posléze premiérka Liz Trussová, pokud máme jmenovat jen ty nejznámější.

Při studování výpovědí je třeba mít se na pozoru. Zpovídaní mají výhodu, že již vědí, jak se věci vyvinuly. Mají také zájem vykreslovat zpětně své kroky v co nejlepším světle. I tak jde o mimořádně zajímavé čtení, ze kterého si lze odnést několik postřehů.

Zaprvé americkým zpravodajským schopnostem se téměř nic nevyrovná. Washington si uvědomil, že se chystá něco velkého, již v dubnu 2021, kdy se u hranic s Ukrajinou začaly shromažďovat ruské jednotky. Svými satelity sledoval přísun dalších a dalších vojáků a vybavení.

Pokud takovéto informace byly důležité před invazí, nyní, uprostřed války, jsou naprosto klíčové. Popis tak dává nápovědu, jaké informace Američané poskytují Ukrajincům nyní. Sledování ruských pozic, informace o přesunu jednotek, to může být nakonec téměř důležitější než lecjaká dodávka zbraní. I když jen samotná znalost plánu nepřítele ještě neznamená automaticky vítězství. Nejznámějším příkladem je bitva o Krétu za druhé světové války, kdy Britové dopodrobna znali německý plán útoku, měli dokonce přesilu, ale i tak prohráli.

Za druhé je jasné, že Američané jsou přesvědčení, že důvodem k invazi nejsou nějaké ruské bezpečnostní zájmy, ať již legitimní, či domnělé, ale představa Vladimira Putina o jeho předurčení znovusjednotit ruské národy, ať si to ti ostatní přejí, nebo ne. Američané byli připraveni vyjednávat, aby odvrátili válku. Rychle jim však došlo, že cílem Kremlu není získat nějaké bezpečnostní záruky, ale zničit Ukrajinu.

Když se Anthony Blinken sešel v lednu 2022 s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, mluvil s ním velmi otevřeně: „Řekněte mi, o co se snažíte? O co tu vlastně jde? Jde skutečně o vaše údajné obavy o bezpečnost? Nebo jde o něco teologického, tedy o Putinovo přesvědčení, že Ukrajina není nezávislý stát, a musí být začleněna do Ruska? Pokud jde o to první, pokud jde skutečně z vašeho pohledu o bezpečnostní obavy, které má Rusko, pak vám dlužíme, abychom se o nich a o našich vlastních hlubokých bezpečnostních obavách z toho, co Rusko dělá, pokusili mluvit, protože potřebujeme odvrátit válku. Ale pokud jde o to druhé, pokud jde o tento hluboce nemístný názor, že Ukrajina není vlastní zemí a vy jste rozhodnuti ji začlenit do Ruska, no, není o čem mluvit.“

Velká část článku se věnuje přípravám na invazi. Plánování sankcí, shánění diplomatické podpory a podobně. Nelze si ale nevšimnout, že jistý druh podpory chyběl. USA před invazí nezvýšily vojenskou pomoc, z rozhovorů deníku Politico s americkými představiteli lze ale vyčíst několik důvodů. Washington se bál, že by se jednalo o přílišnou provokaci. „Zavedení sankcí před invazí s cílem odradit a začít dodávat zbraně, tedy více javelinů, více obranných zbraní, mělo velkou podporu obou stran. Vzpomínám si, jak jsem mluvil s lidmi z administrativy – Blinkenem, Sullivanem –, ale všichni byli na stejné vlně: Nechceme být příliš provokativní,“ řekl serveru Politico republikánský senátor Lindsey Graham.

Na rozhodnutí nedodávat Ukrajincům zpočátku zbraně se také evidentně podepsala zkušenost z Afghánistánu, kdy veškeré vybavení afghánské armády padlo do rukou Tálibánu. Američané byli překvapení zarputilostí a úspěšností ukrajinské obrany. Teprve když začalo být jasné, že Kyjev nepadne, začaly dodávky válečného materiálu. Předtím se diskuse ve Washingtonu točila kolem plánu, jak zřídit ukrajinskou vládu v exilu.

Roli hrálo i přesvědčení amerických spojenců, že důležité jsou „vizuály“, tedy pokud obyvatelé uvidí válku na svých obrazovkách, vyvolá to emocionální odezvu, která jim umožní posílat válečný materiál Ukrajině. Colin Kahl také tvrdí, že posílání pomoci před začátkem invaze bránili finanční a byrokratické skutečnosti.

Celkové vyznění této orální historie je, že současné nejvyšší americké vedení je připraveno na dlouhodobou podporu Ukrajiny. Považuje to nejen za svoji morální povinnost, ale také za příspěvek k světové stabilitě. Je to varování Číně, že se nemá o nic pokoušet ohledně Tchaj-wanu a všem ostatním menším diktátorům, aby je ani nenapadlo útočit na slabší sousedy.