Dobře už bylo. V Evropě se politické elity rozhodly pro pokles životní úrovně. Je fér to lidem říct na rovinu. To jsou hlavní teze pozoruhodného rozhovoru s bývalým guvernérem České národní banky Jiřím Rusnokem, který vyšel v Hospodářských novinách. Pozoruhodný není popis stavu, že tažení za bezuhlíkovou ekonomiku prostě musí z definice všechno výrazně zdražit a končí tím éra nízké inflace a stabilních cen. Toho, že umělé zdražování různými regulacemi, zásahy a pokutami v podobě emisních povolenek výrazně zvedá ceny, si všímá i nepříliš bystrý pozorovatel. Ono si toho nejde nevšimnout.

Je to velmi osvěžující přímočarost proti prázdným frázím, které bohužel vypouští i členové vlády včetně premiéra Petra Fialy, když tvrdí, že zelená transformace je příležitost. Tou příležitostí bohužel myslí zisk pochybných evropských dotací, které to chudnutí mají maskovat. Vicepremiér Marian Jurečka se nad novou porcí sociálních ekologických dávek tetelí radostí. Od konzervativních politiků, za něž se český premiér i vicepremiér rádi sami označují, nadšení novým zeleným socialismem, který jen maskuje ničení prosperity, zarazí.

Evropa si skutečně velmi nebezpečně zahrává. Pokud jsou politici přesvědčeni, že bude schopná v mezinárodní konkurenci uspět, když bude mít kvůli dekarbonizaci násobně dražší energie než technologicky výrazně vyspělejší Spojené státy, je to naivita na úrovni popírání reality.

Dilema záchrana planety, nebo vzestup životní úrovně bude největším politickým dilematem příštích let. Málokdo si ho dovolí otevřeně formulovat. Odpověď by byla zřejmá. Těch, kdo budou ochotni obětovat vzestup životní úrovně kvůli dekarbonizaci, by se na takto přímo položenou otázku nenašla většina v žádné evropské zemi. Ani v pionýrském Německu. Proto budeme pod rouškou bajek o velkých příležitostech pochodovat k nepřiznanému pádu životní úrovně. A nevyhnutelnému úpadku Evropy. Až do chvíli, než někdo řekne dost. Zastavte to, už nechceme chudnout.