Nadcházejí týden se v médiích ponese v tónu rekapitulace prvního roku ruské invaze na Ukrajinu, k níž došlo vloni 24. února. Dočkáme se vzpomínek, komentářů, analýz, předpovědí. Osměluji se přispět drobničkou – ohlédnutím za dopisem Stanisława Lema, v němž polský spisovatel připomněl kromboží dárek ruských okupací, se kterým (tedy nikoli s oním dárkem, nýbrž s autorovým psaním) jsem strávil nějaký čas. Začněme citací z onoho listu:

„Žádná zvířata nevykazují takovou – řekl bych – EXKREMENTÁLNÍ ZUŘIVOST, jakou vykazovali Rusové. Svými hovny ucpávali a vyplňovali poničené salony, nemocniční sály, bidety, klozety; srali na knížky, koberce, oltáře […]. Zkopat, rozdrtit a ještě obsrat – znásilňovali ženy po porodu, po těžkých operacích, znásilňovali ženy ležící v kalužích krve, znásilňovali – a srali. Kromě toho museli krást hodinky, a pokud některý jejich vojáček už neměl šanci tak činit mezi Němci v nemocnici, protože ti před ním sebrali všechno, co se dalo, ROZPLAKAL se smutkem a křičel, že jestli nedostane okamžitě hodinky, zastřelí tři osoby. Jednou jsem byl v Moskvě (v roce 1961), přímo z letiště jsem jel po dvanácté hodině do restaurace ‚exkluzivního hotelu‘ (na ulici se dav chtivých zábavy marně dobýval do dveří hotelu), a i když tam nikdo nikoho neznásilňoval, nevraždil a neobesrával – uviděl jsem TOTÉŽ a učinilo to na mě nezapomenutelný dojem. Nazval bych to šílející hordou, protože nevěří v BOHA, to znamená, že jsem viděl lidi, kteří byli oloupeni o hodnoty, lidi s totálně amputovanou etikou; naskytl se mi pohled na něco neuvěřitelně odporného.“

Falzum, nebo originál?

V diskusi, jež se pod překladem rozvinula, se kromě přitakacích ohlasů a vzpomínek na totožné ruské chování objevila taky nařčení, že dopis je hanebný falzifikát, jehož vznik je dán potřebou pošpinit Rusy kvůli válce na Ukrajině, a že Lem tohle nikdy nenapsal. A pokud napsal, nechť překladatel doloží originál. Překladatel tedy odkázal na polskou citaci, která se Facebookem šířila od novinářky Marie Kądzielské (její post má pět set sedmdesát tři sdílení). Leč rovněž po uvedení tohoto zdroje pochybovači trvali na tom, že jde o falzum. Zastánci pravosti dopisu oponovali, že o podvod nemůže jít, jelikož korespondence Stanisława Lema Michaelu Kandelovi vyšla knižně ve svazku Sława i fortuna. Listy Stanisława Lema do Michaela Kandla 1972–1987 (2013). Nikdo však nebyl s to z knihy fotkou ani skenem doložit ukázku pojednávaného místa plného ruského neřádu.

Přišlo mi to divné, a tak jsem se jal po knize pátrat, přesvědčen, že z ní přece musí být na webu ukázka, protože dneska je to při elektronickém prodeji knih běžná praxe. Jenže něco dohledat šlo skutečně ztuha. Knihu sice inzerovalo k prodeji nakladatelství v Krakově, které Lemovy knihy vydává, ale bez ukázky. Jinde jsem ovšem našel e-book, jenž již ukázkami disponoval. Obě vydání vyšla jinde, přičemž to druhé, elektronické, zmiňovalo první pouze v tiráži, jinak existenci tištěné knihy nerozmazávalo ani nesdělovalo, proč nové vydání tiskem už nevyšlo či v čem je mezi oběma edicemi rozdíl. Našel jsem taky pána, který v internetové diskusi na jakémsi polském fóru konstatoval, že citovaný dopis v knize není. Byl to jediný polský zdrženlivý ohlas tohoto typu, z oněch šesti stovek sdílení, jichž se dočkal post Kądzielské, nezpochybnilo pravost textu žádné.

Pátral jsem dál a našel k mání taky předmluvu a ediční poznámku elektronického vydání, obojí jsem si svou chabou polštinou přečetl a z ediční poznámky se dozvěděl, že editor, který knihu připravil a jenž dopisy přeložil z angličtiny, totiž spisovatelův syn Tomasz Lem, do edice zařadil všechny známé otcovy dopisy americkému překladateli. Nebyl důvod tomu nevěřit.

V předmluvě Jerzyho Jarzębského jsem se zase dověděl, jaký vztah oba mužové měli (Kandel se Lemovu dílu věnoval značnou část života; Lem si ho zato vážil a byl si vědom, jak výjimečného vykladače v Kandelovi našel, pročež neváhal se přes své vyhlášené skrblictví s ním dělit o honoráře, aby o překladatele nepřišel). Z předmluvy také plyne, proč pořadatel vydal jenom půlku vzájemné korespondence obou přátel (Kandel psal Lemovi méně než zejména v sedmdesátých letech jemu z řetězu utržený Lem, jenž se takto vypisoval ze svého trápení s komunistickým režimem, respektive ze svého opovržení, které vůči němu cítil a které časem sílilo). A zřejmé je z textu i to, jak vztah obou mužů skončil (přestali spolu postupně komunikovat poté, co Lem ztrhal Kandelovy pokusy o vlastní román). Podle Jarzębského jsou na dopisech cenné Lemovy autorské interpretace, v nichž se spisovatel pokoušel osvětlit překladateli některá zákoutí své sémantiky.

Nezdárný syn cenzor?

K poptávanému dopisu však nikde nic. E-book knihy Sława i fortuna jsem si proto koupil – a zjistil, že hledané v něm není, ani odpovídající pasáž v listě jiném (přitom dopis z následujícího dne, tedy ze 7. května 1977, v knize je). Napsal jsem proto přímo Marie Kądzielské, odkud citaci vzala. Usoudil jsem, že redaktorka Poland Today nebude riskovat novinářskou pověst imitováním dopisů slavného autora ani že by si s padělkem dávala kvůli pár stovkám sdílení na internetu takovou práci, aby si hlídala typografický vzor knižního titulu (jehož sazbě citace skutečně odpovídala). Dostalo se mi ujištění, že Lemův dopis falzum není, ale že vyšel v jiné knize – konkrétně v titulu Listy albo opór materii (Wydawnictwo Literackie 2002, dopis je tam na stranách 259 až 262).

Čili pátrání po pravdě změnilo své těžiště a otázka nyní zní: proč Tomasz Lem coby editor otcovy korespondence Michaelu Kandelovi nezařadil list naditý ruskými fekáliemi (a možná i další dopisy) do svazku Sława i fortuna. Listy Stanisława Lema do Michaela Kandla 1972–1987, obzvlášť když je to kniha o deset mladší, než z níž citovala Kądzielska, a obzvlášť když kniha tvrdí, že v ní jsou obsaženy všechny známé dopisy, které Lem Kandelovi věnoval? Maria Kądzielska k tomu lakonicky poznamenala, že ji má zjištění překvapují a že to vypadá, že „synek taťku trochu zcenzuroval…“. Věc je o to podivnější, že v anglickém výboru korespondence mezi Lemem a Kandelem nazvaném Selected Letters to Michael Kandel, jenž vyšel v září 2014 (tedy rok po vydání polského celku), Lemovo svědectví o ruském exkrementálním okupačním řádění přítomno je.

Jak jsem avizoval v úvodu, má zjištění jsou úzkoprofilová drobnička na bohatém dění uplynulého roku, ale nechť je svědectvím, co vše musí v internetové éře podstoupit jedinec odhodlaný vyvrátit hoax, nebo naopak usilující potvrdit pravdivost nějakého tvrzení, a kolik času to zabere. A to v tomto případě o nešlo o nic zásadního – vlastně, s prominutím, o hovno.