Před několika týdny se mohlo zdát, že vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách je prakticky jisté. Proti republikánskému vyzyvateli stál nepopulární a starý držitel úřadu, jehož zrychlující se mentální i fyzický úpadek byl naprosto zjevný. Trump se štěstím přežil pokus o atentát, bezprostředně po něm dal najevo vzdor a sílu, zachytila to ikonická fotografie. Dalo se čekat, že jeho preference dál porostou. Zjevně se tak ale nestalo.

Souboj Donalda Trumpa s Kamalou Harrisovou, která na demokratické kandidátce vystřídala Josepha Bidena, se zdá velice těsný, v těch státech, kde se budou volby rozhodovat, je podle průzkumů Trumpova pozice horší, než byla, Harrisová nad ním vede v celostátním měřítku. Ne snad proto, že by se viceprezidentka ukázala jako mimořádně dobrá a přesvědčivá kandidátka. Jistě, nějakou podporu jí mohlo přinést to, že představuje cosi nového, nebo aspoň trošičku novějšího ve srovnání s dvojicí Biden–Trump. Stoupenci bývalého prezidenta mohou argumentovat i tím, že Harrisová má z větší části na svojí straně mainstreamová média (jenomže to měl Biden taky a moc mu to nepomohlo). Donald Trump tomu nečekaně ostrému nástupu svojí soupeřky velice výrazně pomohl. Zdaleka to neznamená, že by volby už byly rozhodnuté, tentokrát pro kandidátku demokratů. Donald Trump si ale s udivující svéhlavostí komplikuje situaci.

Jeho kampaň na změnu protivníka zareagovala stereotypním způsobem, tedy křikem a nálepkováním (Komunistka!). Udržuje volební střet na úrovni emotivních výlevů, což musí Harrisové vyhovovat, politika jako hledání praktických řešení konkrétních problémů není její silná stránka. Trumpovy emotivní výpady navíc mohou působit dosti ohraně a v té fázi kampaně, v níž jde především o to, dostat na svou stranu voliče váhající, i kontraproduktivně. Ne zrovna přesvědčivé (mírně řečeno) výklady o tom, jak strašně moc lidí chodí na Trumpovy mítinky, mu nové voliče nepřinesou. Nemluvě o vybájených historkách (vyprávění o nouzovém přistání helikoptéry, jímž Trump obšťastnil novináře na tiskové konferenci) a velmi malicherných osobních útocích.

Když si Trump dělal na mítinku dost únavným způsobem legraci z tloušťky demokratického senátora Testera, svojí věci tím věru nepomohl, dost velké části voličů takové infantilní chování vadí, nemluvě o tom, že 42 procent Američanů je obézních. Z drsného chlapíka, který bezprostředně poté, co ho minula kulka, burcuje stoupence do boje zaťatou pěstí, se už zase stal zachmuřeně a ublíženě působící muž, který se nedokáže ovládat a na veřejnosti říká, co mu slina na jazyk přinese. Jistě, na skupinu pravověrných stoupenců to může fungovat, nebo jí to přinejmenším nevadí. Nicméně tu už má Trump dávno jistou. Existují ale taky lidé, kteří se ve volbách budou snažit identifikovat menší zlo, a jim Trump velmi ochotně předvádí svoje horší stránky, ale přitom se už nemůže zaštiťovat odkazy na úpadek Josepha Bidena. Když někdo vytáhne pasáže, v nichž se během proslovu evidentně ztratil, jeho kampaň to nemůže odbýt s tím, že protivník na tom je ještě hůř.

V médiích se objevují zprávy, podle nichž si toho všeho jsou lidé z Trumpovy kampaně vědomi, jenomže nemohou svého kandidáta přimět k tomu, aby se choval jinak. Zapálení Trumpovi stoupenci mohou argumentovat tím, že se jejich kandidát přece chová –„autenticky“, což je nakonec přednost (slova autenticita a autenticky jsou dnes tak absurdně nadužívaná, až ztratila význam, ale o tom jindy). Je zvláštní slyšet něco takového od člověka, který se označuje za konzervativce. Jako kdyby neschopnost sebekontroly a sebereflexe byla důležitou konzervativní hodnotou, zvláště u hlavy státu. Může za tím být primitivní negace silných dohlížitelských tendencí, typických pro soudobé západní pokrokářství. Dá se tak ale dospět jen k jakémusi infantilnímu „konzervativismu pro spratky“, který od ideových protivníků přejímá hysterii a nedospělou sebestřednost a předvádí ji v jakési inverzní podobě. To se pak to menší zlo může hledat docela těžko.