Následující slova už jsou trochu nadužívaná a mohou ztrácet na významu. Pokračuje trend započatý v covidové éře, kdy jsme si zvykli žít na dluh, mít stamiliardové deficity a do toho mluvit o konsolidaci. Jenže ono to tak prostě je. Vraťme se na tomto místě ještě jednou k návrhu státního rozpočtu na rok 2025, tedy rok volební. Bude to závěrečná vizitka současné koalice, ať už příští volby dopadnou jakkoli.

Mluvit o konsolidaci se schodkem 230 miliard v nekrizové době je podivné. „Pamatuji si na střednědobý výhled tehdejší ministryně financí Aleny Schillerové, tuším na rok 2024 nebo 2025 se tehdy předpokládal schodek 240 miliard. Tehdy jsme všichni analytici zírali s tím, že to nemůže myslet vážně, že v tu dobu už přece žádný covid nebude.“ Tak komentoval číslo například ekonom Vít Hradil. Ministerstvo financí přišlo s výhledem, kde počítá dokonce i v roce 2026 se schodkem 225 miliard, tedy jen o pět miliard méně než v příštím roce. V reálném vyjádření, tedy po zohlednění inflace, by byl příští schodek skoro o 60 miliard nižší, čímž teď i vláda s oblibou argumentuje. Makroekonomové však tento argument nepřijímají: i schodek kolem sto miliard by byl v současnosti něčím nehodným k chlubení. Ještě horší je zmíněný trend zadlužování, na který jsme si zvykli. Stát si půjčuje, aby zvládl poplatit všechny svoje povinné výdaje.

Pálení peněz jen na úrocích

Přes 93 procent všech výdajů rozpočtu jde na mandatorní a kvazimandatorní výdaje, tedy povinné výdaje, kterým není možné se vyhnout. Toto číslo se oproti minulým rozpočtům nijak zásadně nemění, je ale vysoké. V absolutním vyjádření půjde o víc než 1,4 bilionu korun, což znamená meziroční nárůst skoro o 37 miliard. Nejvíc z mandatorních výdajů jde na důchody, v příštím roce se jich vyplatí za víc než 717 miliard. Valorizace vyjdou na víc než 12 miliard korun. U důchodů je nutné poznamenat, že výdaje na ně se následně z velké části pokryjí z příjmů z pojistného. Jak lze najít v přehledech ministerstva financí, poslední roky ale končí hospodaření systému důchodového pojištění v minusu. Loni chybělo skoro 73 miliard, předloni 21,5 miliardy. Naposledy hospodaření skončilo v plusu 16 miliard v roce 2019. Velkou položkou mandatorních výdajů jsou také platby za státní pojištěnce a dávky sociální podpory. Mezi povinné výdaje patří třeba také státní příspěvky na penzijní připojištění nebo na stavební spoření (dlouhodobě kritizované za neopodstatněnost, ale banky lobbují za nerušení státní podpory), na které jde deset miliard. Nebo také dotace na obnovitelné zdroje, na které padne osm a půl miliardy.

Úplně na prvním místě ze všech povinných výdajů jsou ale platby na obsluhu státního dluhu. Na trzích si teď půjčujeme za úrok zhruba 4 procenta a právě jen na úrocích necháme příští rok 100 miliard. Ale zpět k veřejnému neboli vládnímu dluhu (státní dluh je jeho podmnožinou a vzniká hlavně vytvářením deficitů). Příští rok veřejný dluh poroste na 3,6 bilionu korun, v přesnějším relativním vyjádření vůči HDP je to 42,9 procenta. Loni to bylo 42,3, podíl tedy narostl. Veřejný dluh roste kvůli tomu, že si musíme půjčovat na to, abychom vůbec pokryli všechny výdaje nutné k tomu, aby stát mohl fungovat. A aby mohl zaplatit i ty staré dluhy, které se stále nabalují. Letos si takto musíme půjčit přes 476 miliard, příští rok to bude už 495 miliard korun.

Vraťme se ještě ke zmíněným dotacím na obnovitelné zdroje, protože to je jeden z trochu komických aktuálních problémů, které musí ministerstvo financí Zbyňka Stanjury řešit. Peněz na zelené zdroje totiž v rozpočtu prý není dostatek a chybí kolem dvaceti miliard. To jsou peníze, které jdou provozovatelům solárních a jiných dotovaných elektráren, k čemuž se stát zavázal v době nepopulárního tzv. solárního boomu. Dvacet miliard je dost, a jak je vidět, vláda je potřebuje na něco úplně jiného a také na to, aby už tak vysoký schodek aspoň udržela. A tak resort financí zkouší, jestli náhodou nemůže dotace omezit. Lze vytušit, že asi nemůže. Stát platí pouze část podpory zelených zdrojů, zbytek se rozpočítává do cen elektřiny pro odběratele. U domácností už je příspěvek na svém maximu, kdy platí 599 korun za MWh. Takže jsou tady ještě firmy, kterým může stát napařit poplatek ještě vyšší, a bude po problému. Že to ještě víc zdraží elektřinu a sníží konkurenceschopnost našeho průmyslu, je nasnadě.

Neubývá jich

Anebo bychom se mohli dovědět, že chybějících dvacet miliard stát pokryje z výnosu z mimořádné daně windfall tax. Důvod pro její další platnost v příštím roce není. Mimořádné příjmy a výdaje by měly a mohly být (dokud resort financí najednou nezačal tvrdit, že mimořádná dividenda ČEZ není mimořádný příjem) letos vyrovnané, kdyby Zbyněk Stanjura neuhnul ze slibů o zrušení daně a nepřišel se zcela jinými čísly a s tím, že chybí vybrat ještě 35 miliard. Podle čerstvého resortního „expertního odhadu“ se letos nakonec očekává inkaso z windfall tax dvojnásobné ve srovnání s původně uváděnou částkou 17 miliard (kterou do poslední chvíle Zbyněk Stanjura opakoval), v roce následujícím má jít o částku cca o deset procent nižší. Takže letos si stát na dani vytáhne víc než 34 miliard (z drtivé většiny od ČEZ), za rok přes dalších třicet miliard. Je jasné, že o tolik se mu přijít nechce a nehodí.

Informace o mimořádné dani a jejích plánovaných výnosech se v návrhu neuvádí, což ministerstvo zdůvodnilo její „potenciální kurzotvornou hodnotou“. To je zajímavé sdělení. Dosud vládě nijak nevadilo, jak s hodnotou akcií ČEZ manipulovala. Ať už nepovedenou epizodou se snahou snížit podíl hlasů akcionářů pro přeměny obchodních společností a družstev, tzv. lex ČEZ, kvůli čemuž se loni v létě akcie prudce propadly. Nebo samotnou existencí windfall tax a měnícími se výroky o ní. Vnucuje se otázka, zda by se manipulací s tržní hodnotou obchodované společnosti neměla zabývat Česká národní banka, která dohled nad kapitálovým trhem vykonává. Ale ta od toho dává ruce pryč: „Samotné věcné politické rozhodnutí o zdanění kotovaných společností a jeho výši, respektive jeho legislativním řešení, jakkoli každé takové zdanění může mít významný dopad na hospodaření jednotlivých dotčených společností a potažmo kapitálový trh, stojí mimo vymezený rámec dohledu, respektive kompetenci ČNB.“

Téma, které rovněž pravidelně vyvolává vášně (oprávněně), je stoupající počet lidí, které stát ze svých zdrojů platí. A lze čekat, že to bude téma, o kterém v příštích týdnech uslyšíme hodně, protože vyjednávání jsou v plném proudu; a opět – jde o volební rok. Před nárůstem počtu státních zaměstnanců, který je nutné snížit, varovala nyní opět Národní rozpočtová rada. Snižování vláda slibovala v programovém prohlášení, dokonce v jeho aktualizované podobě z března minulého roku. Tvrdila, že zeštíhlování státní správy je priorita. „Stát nesnižuje náročnost svých agend, takže se nesnižuje počet míst placených ze státního rozpočtu,“ konstatuje však rada. Čísla z posledního státního závěrečného účtu ukazují, že loni vzrostl počet státních zaměstnanců téměř o sedm tisíc. Za poslední tři roky jde celkově o dvacetitisícový nárůst; znamená to, že aktuálně pracuje pro stát přes 485 tisíc lidí. Ti všichni jsou placeni přímo ze státního rozpočtu: loni šlo na jejich platy dohromady 258 miliard korun. To je částka, která se rovná téměř dvanácti procentům všech rozpočtových výdajů a 3,5 procenta HDP. A bude to pokračovat. Podle návrhu rozpočtu počet lidí pracujících v eráru vzroste o dalších zhruba 1200. A s tím porostou výdaje na jejich platy o víc než jedenáct miliard korun.

Bohužel tedy jdeme stále stejnou cestou: peníze na vyšší platy se najdou, aniž počty zaměstnanců klesnou. Nedávno proběhla zpráva o tom, že ministr Stanjura slíbil odborům, že na platy by mohlo jít v příštím roce dokonce o 24 miliard korun víc. To je v absolutním vyjádření, procentuálně by mohlo jít až o osmiprocentní nárůst. To by znamenalo, že růst ve státní sféře by mohl být dokonce vyšší než růst v soukromém sektoru. V srpnu přitom ministr financí tvrdil, že to se nestane. Miroslav Kalousek si nedávno tradičně povzdechl, kde že je ten štíhlý a efektivní stát: „Každému z nich to navýšení přeji, přál bych jim klidně i víc. Ale to by jich muselo ubývat. Jenže ono jich každým rokem přibývá. Soukromý sektor na to jen zírá, on by takhle ‚hospodařit‘ nemohl. Ale platit to musí. Štíhlý a efektivní stát? Kdo ho sliboval?“