Esej Martina Weisse o skutečných dopadech vzývané různorodosti

V diverzitě není síla

Esej Martina Weisse o skutečných dopadech vzývané různorodosti
V diverzitě není síla

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V diverzitě je síla. Tak – anebo v různých variacích, třeba diverzita je naše síla – zní jedno z oblíbených hesel dnešní doby. Slovo diversity sice slovníkově znamená různorodost, ale když někdo používá to cizí slovo, zpravidla má na mysli etnickou různorodost obyvatelstva.

Diverzita v nějakém úžeji vymezeném společenství – intelektuální diverzita v akademické obci, diverzita zkušeností ve firmě – je skutečně prospěšná. Ale tam jsou jasně dané hranice, tedy to, co musí být stejné, aby různost k něčemu byla. Uznávání vědecké metody v akademické obci, respektování firemních cílů a autority ve firmě. Nikdo z těch, kdo u nás opěvují diverzitu ve Volkswagenu, ve skutečnosti nepochybuje o tom, že německá firemní kultura je a zůstane základem jeho úspěchu.

Společenská různorodost je moderní, ale ne nutně prospěšná - Ilustrační foto: Shutterstock

Ale co ta různorodost obyvatelstva způsobená globalizací? Je zdrojem síly? Raději by měla být. Protože co by pak dělali všichni ti lidé, kteří našli zaměstnání v tom, čemu se dnes už říká „diverzitní průmysl“? A hlavně: co bychom si jinak počali s tou aktuálně existující diverzitou?

Z nutnosti se tak stal článek víry, jehož vyznávání odlišuje moderního člověka od neandrtálce, přičemž neandrtálcem je míněn kdokoli, kdo má názory, které byly ještě před pár desítkami let samozřejmé.

Jugoslávský dekl

Ať už se díváme na vyhnání Němců a rozpad Československa jakkoli, jen při velmi selektivním pohledu můžeme tvrdit, že v diverzitě Československa byla jeho síla. Tím méně v ní byla síla rakousko-uherské monarchie. Diverzita těchto státních útvarů byla zdrojem civilizačních výtvorů, k nimž můžeme obdivně či nostalgicky vzhlížet. Vznikly mnohé unikátní instituce či tradice, jež by bez té diverzity nespatřily světlo světa. Ale ne náhodou jsou takové vynikající literární výtvory pozdního Rakouska – jako třeba romány Josepha Rotha – neseny tragickou nostalgií. Mohou si dělat nárok na zobrazení maxima fungující diverzity monarchie, ale jsou psány s vědomím předurčenosti jejího pádu. Někteří lidé tu rakouskou či československou diverzitu autenticky žili. Ale nebyla zdrojem síly státního útvaru, protože ten útvar musí přinejmenším přežít, a on nepřežil.

Titovi komunisté, kteří spravovali nejdiverznější státní útvar v poválečné Evropě, netrpěli iluzí, že v diverzitě je jeho síla. Oficiální ideologie bezmezné vzájemné lásky všech zúčastněných národů byla pro jistotu podpírána národnostním klíčem pro obsazování všech důležitých funkcí a potíráním nacionalistické agitace. Když byl tento „dekl“ odstraněn, stala se jugoslávská diverzita zdrojem největšího krveprolití v Evropě od druhé světové války.

Ani singapurský vůdce Lee Kuan Yew, který vládl státu, kde na stísněném území žilo 77 procent Číňanů, 14 procent Malajců a osm procent Indů, nevsadil na diverzitu, nýbrž na její opak. Ve státě, jehož vznik byl poznamenán rasovými nepokoji, na vehementní projevy etnicity prostě „hodil dekl“ ve prospěch jednotné singapurské identity. Například namísto dohadování o tom, jakou roli mají hrát jazyky jednotlivých etnik, prosazoval používání angličtiny.

V Cambridgi vzdělaný Lee nejspíš něco věděl o dějinách římského impéria, modelové říše vysoké diverzity, ale nízkého multikulturalismu. „Římské impérium fungovalo, dokud Iberové, Řekové, Židé, Galové a spousta dalších afrických, asijských a evropských společenství mluvili latinsky, vážili si habeas corpus a být Římanem považovali za lepší než identifikovat se se svým kmenem,“ píše klasicista Victor Davis Hanson. „Až v pátém století získala navrch diverzita, ale měla se ukázat jako osudná zátěž. Řím se rozpadl, když přestal být schopen integrovat nový příliv severoevropských kmenů. Nově příchozí se nehodlali vzdát svých gótských, hunských či vandalských identit.“

Ale není to tak, že by to, že v diverzitě je síla, bylo novinkou jen pro minulé generace. Prospěšnost diverzity zpochybňují i zcela moderní lidé pomocí zcela moderních nástrojů, jmenovitě sociální vědy. Co je důležitější, nabourávají přináležitost diverzity do panteonu dalších moderních hodnot. Diverzita, majetková rovnost, společenská angažovanost, sociální stát, solidární přerozdělování… kterýkoli z těchto pojmů byste mohli nahodile rozmístit do projevu jednoho a téhož politika a nepochybili byste. Ve skutečnosti ale ta řada patří spíš do nějakého testu inteligence do otázky „Který z těchto pojmů není jako ostatní?“. Protože diverzita ke všem těmto cílům nepřispívá, pokud pro ně není přímo překážkou.

Mezi nejrovnostářštější země, podle standardního měřítka, tzv. Giniho koeficientu, patří Česká republika, Slovensko, Dánsko, Švédsko či Japonsko – všechno země, jež jsou nebo donedávna byly etnicky homogenní. My „jsme tu zůstali zoufale sami“, jak říkává Petr Pithart. Japonsko je jedinou vyspělou zemí na světě, která údajnou nevyhnutelnost imigrace a diverzity nikdy nevzala na vědomí. Evropské země s imperiální tradicí, zvyklé na přistěhovalectví déle, jako je Británie, Francie a Nizozemsko, jsou nerovnější. Mnohem nerovnější jsou Spojené státy. Ale ještě mnohem nerovnější jsou některé latinskoamerické země se svou vzrušující směsicí ras, jakož i Jižní Afrika.

Má na to samozřejmě vliv spousta jiných faktorů. Anebo ne tak velký? Americké státy New Hampshire a Vermont jsou politicky velmi odlišné – New Hampshire je tradičně republikánský, Vermont zastupoval v Kongresu socialista Bernie Sanders. Ten první patří k těm americkým státům, které nejméně přerozdělují, ten druhý k těm, které přerozdělují nejvíce. A přitom oba patří mezi příjmově nejrovnostářštější státy Unie. Co mají vedle zeměpisné blízkosti a velikosti společného? Etnickou homogenitu – oba jsou velmi „bílé“. Jsou to trochu extrémní případy, ale jenom trochu. Podle knihy Richarda Wilkinsona a Kate Pickettové The Spirit Level je korelace mezi nerovností a podílem etnických minorit ve státech americké Unie 0,453, tedy postihuje asi polovinu efektu.

Ekonomové Alberto Alesina, Reza Baqir a William Easterly třeba zjistili, že čím etnicky je různorodější město v USA, tím horší má vzdělávací instituce, silnice nebo sběr odpadků. Další studie došly k podobným závěrům v jiných zemích. Jiné studie s nimi nesouhlasí a třeba samotní Alesina a Easterly své závěry později mírně modifikovali. Na výsledky má pochopitelně vliv řada proměnných. Letošní studie od Lisy Steeleové, která tvrdí, že vyvrací většinu studií o negativní korelaci diverzity s podporou sociálních výdajů, nicméně připouští, že „podpora pro redistribuci může být nižší tam, kde došlo k velkému nárůstu imigrantské populace v zemi, ale jen v zemích, v nichž je ekonomická nerovnost zvlášť příkrá“. Tomu, kdo sledoval brexit, to zní povědomě.

Nicméně studie odpovídají intuitivnímu poznatku: systémy sociální pomoci jsou založeny na solidaritě. Jsem ochoten přispívat do společné pokladny, když mám pocit, že pomáhá lidem v situaci, do níž se mohu dostat i já. Tedy lidem s podobnými hodnotami a zvyky, jako jsem já. Země či komunity s vysokou mírou sociálního zabezpečení či přerozdělování vyžadují vysokou míru sociálního kapitálu. To je vzájemná důvěra, dbalost zákonů a zapojení do společenských institucí. Na počátku systémů sociálního zabezpečení musí být nejen finanční, ale i sociální kapitál. „Socialismus sice může dočasně snížit nerovnost, ale k tomu, aby redistributivní politiky mohly fungovat, musí už existovat vysoká úroveň sociálního kapitálu. Švédsko není rovnostářské, protože je socialistické – je socialistické, protože je rovnostářské, a rovnostářské je dílem proto, že je, anebo donedávna bylo, etnicky homogenní,“ napsal britský autor Ed West. Musíme chodit pro příklady daleko? Většina z těch, kdo u nás rádi mluví o tom, jak Romové zneužívají sociální dávky, nejsou libertariáni. Jsou to často lidé, kteří mají silný a sociální stát docela rádi – pro sebe, pro „lidi jako my“.

Dvě teorie

Kdo chce tvrdit, že v diverzitě je síla, nemůže obejít práci amerického sociologa Roberta Putnama. S jeho jménem je spojeno prosazení pojmu sociální kapitál v sociologii. Udělal si jméno v roce 2000 knihou Bowling Alone, v níž zdokumentoval klesající zapojenost do společenských institucí. V roce 2006 přišel se studií E Pluribus Unum: Diversity and Community in the Twenty-first Century (Z mnohých jediné: Diverzita a společenství v 21. století), v níž se zaměřil na diverzitu včetně etnické. A sám sobě neudělal radost, protože je jako typický americký liberál příznivcem přistěhovalectví.

Putnam rekapituluje, že existují dvě teorie vlivu diverzity na sociální vztahy: „kontaktní hypotéza“ – jak se s příslušníky jiné skupiny osobně poznáváme, překonáváme předsudky a přesvědčujeme se o tom, že jim můžeme věřit. Tato optimistická hypotéza se stala obecně přijímaným klišé. Jako k všeléku se k ní utíkají politici, aktivisté a novináři. Tam, kde existují zákony či rozsudky, které diverzitu ordinují, opírají se o tuto hypotézu. „Pro progresivisty je kontaktní teorie lákavá,“ píše Putnam, „ale myslím, že je korektní říci, že většina (i když ne všechny) empirických studií podporuje spíš ‚konfliktní teorii‘, jež předpokládá, že z různých důvodů – ale především kvůli soupeření o omezené zdroje – diverzita plodí nedůvěru k vnější skupině a solidaritu ve vnitřní skupině. Podle této teorie čím víc jsme tlačeni do fyzické blízkosti lidí jiné rasy nebo etnického původu, tím víc tíhneme ke ‚svým‘ a méně věříme ‚tamtěm‘.“

Putnam pak vyjmenovává studie z nejrůznějších oblastí, jež tento názor potvrzují, z nichž některé jsme zmínil. Jsou mezi nimi tak různorodé poznatky jako to, že za americké občanské války vojáci Severu méně dezertovali z jednotek, které byly (etnicky, věkově, společensky) stejnorodější, anebo to, že v peruánských mikroúvěrových družstvech roste míra nesplácení úvěrů s etnickou různorodostí. Putnam ovšem ke své malé radosti zjistil ještě něco překvapivějšího.

Pracoval s masivním vzorkem dvou tisíc lidí nasbíraným zároveň se sčítáním lidu v roce 2000, o nichž zjistil vše podstatné z hlediska sociálního kapitálu. A konfliktní teorii musel poopravit. Diverzita zvyšuje rozdíl mezi vnitřní a vnější skupinou a zvyšuje solidaritu ve vnitřní skupině, zněla hypotéza. Jenomže, připomíná Putnam, „téměř žádná ze stovek empirických studií tohoto širokého tématu nikdy neměřila postoje uvnitř skupiny. Výzkumníci zpravidla měřili postoje k vnější skupině a prostě předpokládali, že postoje uvnitř skupiny automaticky směřují opačným směrem.“ Právě na tohle se Putnam rozhodl podívat. A zjistil, že „Američané nedůvěřují nejen lidem, kteří nevypadají jako oni, ale ani lidem, kteří tak vypadají“. A dochází k závěru, že důvěra klesá skrz naskrz:

Diverzita, zdá se, nezpůsobuje rozdíl mezi vnitřní a vnější skupinou, ale anomii a sociální izolaci. Laicky řečeno, lidé v etnicky různorodém prostředí jako by se „přikrčili“ – stáhnou se do sebe jako želvy.

Diverzita podle našich poznatků neplodí „špatné rasové vztahy“ nebo etnicky definovanou skupinovou nenávist. Ale obyvatelé diverzitních komunit se stahují z kolektivního života, nedůvěřují sousedům bez ohledu na barvu jejich kůže, odtahují se i od blízkých přátel, očekávají to nejhorší od svého společenství a jeho vůdčích postav, méně se věnují dobrovolnické práci a přispívají na charitu, méně se registrují k volbám, více agitují za společenské reformy, ale méně věří, že to bude mít výsledky, a nešťastně se choulí před televizí… Diverzita přinejmenším krátkodobě jako by probouzela želvu v nás.

Tento základní poznatek Putnam pak ve zbytku studie zevrubně testuje, zda není ovlivněn ještě jinými faktory – politickou orientací, pohlavím, věkem, bohatstvím a velikostí obce, konkrétním etnikem. „Krátká odpověď zní v zásadě ‚ne‘,“ oznamuje. „Ve všech těchto demografických skupinách se objevuje stejný vzorec.“

Anonymní velkoměsta

Pro příznivce multikulti jsou to obtížně stravitelné poznatky. Přitom – když si odmyslíme politické konotace – my moderní, městští lidé se v tom přece poznáváme. Máme rádi pestrost, ale ne už hurákolektivní akce, nestojíme o to, aby nám sousedé strkali nos do bytu. Životní styl, kde každý každému vidí do talíře a ví všechno i o jeho prarodičích, si spojujeme spíš s vesnicí. Anonymita velkoměsta je pro nás v zásadě pozitivní pojem.

Putnam dál mluví o možnostech, jak se s touto nešťastnou situací vyrovnat. Vedle „rekonstruování skupinových identit“ tak, aby byly méně výlučné, upozorňuje na pozitivní příklady v USA, jako je třeba armáda. Jenže armádní život v sobě obsahuje autoritářské prvky. Integraci a rasovou barvoslepost vám, když je to nutné, prostě dají rozkazem. Vaše pocity v armádě nikoho moc nezajímají. Naproti tomu velkou hodnotou, kolem níž se točí moderní život, je svobodné sebevyjádření. Včetně etnicity a rasy, které tak nadšeně kultivují postmoderní aktivisté. Armádní život je to poslední, co by chtěli. Když nestojíme o asimilaci, musíme počítat s negativními důsledky diverzity. Diverzita není síla. Je to břemeno a úkol – a kdoví jestli zvládnutelný.

3. září 2016