Tento týden tvrdě prozaicky i něžně poeticky: festival alternativní kultury, výstava největšího z básníků, divadelní premiéra podle kdysi slavné knihy, akční film i zásadní báseň modernistické poezie. Až na jeden tip spojuje ostatní účast výjimečných mužů.

Jde sem vlna, kamaráde

Festival alternativní kultury … příští vlna / next wave… funguje už jednadvacet let, oko mu tedy bere. Zabývá se divadlem, výtvarnem, tancem, hudbou, literaturou, zkrátka uměním napříč všemi druhy. Jen když je to jiné, přesněji když to stojí stranou a je to dle slov pořadatelů „odstředivé“ anebo „nezřejmé“. K vidění tedy obvykle jsou happeningy, akční umění, instalace, performance, site specific, nová média, multimédia, ale i paradivadelní projevy, sociální divadlo, rituály, ceremonie atd. V posledních letech festival klade důraz na sevřené dramaturgické celky, premiérové projekty a angažované a politické divadlo. Festival rovněž podporuje nebo přímo iniciuje vznik nových projektů a pomáhá zaštítit mladé, progresivní a odvážné umělce různých oborů. Letos dokonce pro takové zřídil i nadační fond: z dvacítky přihlášených žádostí byly podpořeny tři. Tématem letošního ročníku jsou ztráty a nálezy. Při podrobnějším vysvětlení záměrů letošního ročníku vysvitne, že je to důmyslné téma, neboť „dramaturgie se mimo jiné zaměřuje na uskupení, která se rozpadla, rozštěpila či inovovala, aby mohla po metamorfóze ve své práci pokračovat“. Zní to slibně. Konkrétně z mnoha vystupujících zmiňme třeba česko-slovenské uskupení Depresivní děti touží po penězích, které vystoupí s hrou Rádio Bolehlav – Na čo umenie?, anebo Chemické divadlo, jež v premiéře uvede svou hru kabaret Chemická Venuše Vol I. – zrození Venuše. Z brněnské „půlky“ festivalu, která se programově od té pražské zcela liší, zní přitažlivě pouliční projekt Tomáše Brindy a jeho přátel nazvaný Pocta všem prasatům světa. Nemá anotaci, zájemce to prostě musí risknout.

Festival … příští vlna / next wave… začíná 27. září a trvá do 9. října v Praze. Poté se přesune do Brna, kde potrvá do 14. října. Podrobnější informace naleznete na webu www.nextwave.cz

Muchláž je muchláž je muchláž

Uplynulé dny přinesly několik kulatých literárních výročí: sto třiceti let by se dožil Josef Váchal, sedmdesáti Ivan Martin Jirous a stovky jeden z nejvíce inspirativních duchů české literatury a výtvarného umění minulého století Jiří Kolář. Při této příležitosti je umělci v pražském Muzeu Kampa uspořádána výstava nazvaná prostě Sté výročí narození Jiřího Koláře. Majitelka galerie Meda Mládková se nikdy netajila, že kolekce Kolářových prací patří k nejhodnotnějším ve sbírkách jejích a jejího manžela, při její kompletaci se sběratelé soustředili na období z autorovy tvorby 40. až 80. let. Součástí sbírek muzea je kolářovská sbírka od roku 2003. Dle kurátora aktuální výstavy Jindřicha Machalického „Mládkovi kolekci získali z největší části z výstavy Jiřího Koláře v Guggenheimově muzeu v New Yorku, která se uskutečnila v roce 1976 zásluhou tehdejšího ředitele českého původu Thomase Messera. Kolekce, kterou si Jiří Kolář pro newyorskou výstavu sám vybral, obsahuje soubory nejdůležitějších metod, které v průběhu let a nejvíce od konce padesátých do konce šedesátých let objevil.“ Nynější výstava zabírá prostory, kde je obvykle trvale vystaveno dílo Františka Kupky, k vidění bude přes sto exemplářů. Jejich přehlídka zahrne všechny autorovy oblíbené tvůrčí postupy: muchláž, roláž, proláž, chiasmáž atd. (mohl snad taková malebná slova vymýšlet někdo jiný než básník?). Vystavovatelé se také těší na katalog, který k výstavě pořídili a jímž chtějí doplnit díru v aktuální nabídce, katalog z poslední velké Kolářovy výstavy z 90. let je totiž už dávno vyprodán. Mimochodem, ještě jedno k výstavě doplňme: až do 5. října bude sousedit s výstavou obrazů ilustrátora Zdeňka Smetany. To je koláž svého druhu.

Výstava Sté výročí narození Jiřího Koláře potrvá do ledna 2015. Podrobnější informace naleznete na webu www.museumkampa.cz

Chutě moci, po letech

Román Ladislava Mňačka Jak chutná moc poprvé vyšel roku 1968 a býval to v Československu velký hit. Ostatně jako celá tvorba tohoto autora, který se jako jeden z mála Slováků prosadil v českém prostředí. Podle druhého slavného románu Smrt si říká Engelchen držitelé Oskara za Obchod na korze Jan Kadár a Elmar Klos natočili film. Významnější dobová kritika však už tehdy pochybovala, že Mňačkova tvorba má šanci přežít tehdejší kulisy. A opravdu, po sametové revoluci ticho po pěšině (třebaže se autor vrátil z rakouské emigrace, vystupoval hlasitě proti rozdělení Československa a žil v Praze). Pro dorostlé generace už je to tedy neznámý, nanejvýš čítankový autor, s nímž ovšem nemají vlastní zkušenost. K pětadvacátému výročí listopadové revoluce se brněnské národní divadlo rozhodlo jeden z nejznámějších Mňačkových textů uvést. Oficiální anotace divadla v závěru angažovaně uvádí: „V románu autor vypravuje příběh státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle ,velký mrtvý' dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě napsaná kniha zkoumá, čím moc otravuje duši a mění člověka s ideály v odpudivou charakterovou trosku. Téměř orwellovský příběh je až děsivě aktuální. Mňačko se zde sice velmi umně a bez zbytečného patosu vypořádává s vlastní frustrací z vlády komunistů v 50. letech (ke kterým patřil i on sám), ale nezdá se, že by kniha svou apelativnost ztratila – stačí se jen rozhlédnout kolem sebe...“ V hlavní roli Josef Polášek, dále hrají: Petr Jarčevský, Václav Vašák, Roman Blumaier, Jana Štvrtecká, Michal Bumbálek a další.

Ladislav Mňačko, Tomáš Vůjtek: Jak chutná moc. V režii Ondřeje Elbela uvádí Národní divadlo Brno, premiéra 2. října.

Buď sbohem, dětství

Televize opět nabízí přitažlivá díla: v tradičně doporučovaném sobotním večeru České televize běží tento týden pohříchu málo známý snímek podle scénáře Vladimíra Körnera s Petrem Čepkem v hlavní roli: Kainovo znamení. Film natočil polský režisér Janusz Majewski. Odehrává se za prusko-rakouské války roku 1866 a dodnes cenný je především chladným vykreslením atmosféry udavačství svírajícího celou tehdejší společnost. Paralela s komunistickým režimem je ovšem nasnadě. – Víkend však patří Bruci Willisovi. V neděli Prima vysílá třetí díl Smrtonosné pasti. Dlouhou dobu ho televize nevysílaly, objevovat se začal až v posledních letech. Je to poslední dobrý film režiséra Johna McTiernana (natočil i první díl) a poslední díl série spoléhající na pomalejší tempo vyprávění a důmyslnější příběh. Jestliže první Die Hard představila akční film v realističtější podobě, než byly v 80. letech snímky Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestra Stallona, třetí díl téže série tuto éru vlastně uzavírá. Pak přišly počítače a rychlý střih. A zákaz kouření, sprostých slov a rasismu, záměrně stavěného na hlavu. Pro generaci třicátníků znamená tento film jednu z rozluček s dětstvím.

Kainovo znamení vysílá ČT2 v sobotu 27. září od 23:25. Smrtonosnou past 3 vysílá Prima v neděli 28. září od 22:40.

Muzika, jak má být

Nakladatelství Argo stejně jako kterékoli jiné slušné nakladatelství stojí na edicích, které podniku modelují tvář. Bezesporu nejslavnější z nich je edice AAA (angloameričtí autoři), nezaslouženě méně známá je SSP (současná světová próza), která uvádí autory z jiných jazyků. Poezii se Argo dosud věnovalo minimálně, nuže nyní přichází s edicí AAB (angloameričtí básníci). Její první svazek je báseň klasika americké literatury T. S. Eliota Čtyři kvartety, v převodu klasika českého překladu Martina Hilského. Málokterý čtenář, který četl Eliotovu nejslavnější báseň Pustina, nepropadl jejímu kouzlu. Nyní má možnost propadnout kouzlu poezie znovu (třebaže Hilského převod není první český, báseň přeložil už v 60. letech Jiří Valja). Jak naznačuje už název poémy, její kompozice je hudební. Sestává ze čtyř oddílů, které se variují, doplňují, přelévají. Jak píše Hilský ve svém doslovu, v básni „je obsažena středověká mystika Juliany z Norwiche a svatého Jana od Kříže, Dantova růže i barokní obraznost metafyzických básníků. Jsou v ní plameny hrůzy i  plameny očistné. Je v ní pohyb v nehybnosti a nehybnost v pohybu. Přítomnost ve věčnosti a věčnost v přítomnosti. Konec v začátku a začátek v konci. Harmonie, smír a vykoupení.“ Jak píše Elioty slovy Hilského: „Jaro uprostřed zimy je zvláštní období, / věčné, i když rozmáčené navečer, / mimo čas, mezi pólem a obratníkem. / Mrazem a ohněm zjasní krátký den, / na rybnících a strouhách zprudka vzplane led, / v bezvětrném chladu, jímž je žár srdce, / zrcadla zmrzlých vod brzo odpoledne / zábleskem světla oči oslepí.“ Je to hit, náklad knihy je osm set kusů, během jednoho týdne je už půlka pryč. Neváhejte, pokud nemusíte.

T. S. Eliot: Čtyři kvartety. Přeložil Martin Hilský. Vydalo nakladatelství Argo. 1. vydání. 60 s. 160 Kč.