Na konci prázdnin se konal další soud ve sporu potomků Ferdinanda Peroutky s Milošem Zemanem – respektive českým státem – o omluvu za prezidentovy výroky na adresu slavného novináře, kterého vinil z obdivu k Adolfu Hitlerovi. Městský soud následně mnohé překvapil rozhodnutím, že Peroutka sice opravdu nenapsal článek Hitler je gentleman, za což potvrdil Hradu povinnost omluvy. Nicméně na příkladu dalších autorových článků konstatoval, že u Peroutky šlo mj. o výrazy zavánějící antisemitismem. Byl soudcův postup legitimní? Jak současná sláva slouží pověsti a dílu Ferdinanda Peroutky? O tom v Salonu Týdeníku Echo diskutují advokát a právní zástupce vnučky Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslové František Vyskočil, literární historik Petr Píša a Tomáš Rosa, inženýr a nadšenec do vojenské historie.

Výrok soudu leckoho překvapil. Vás taky, pane doktore?

Vyskočil: Bylo tam několik překvapivých momentů. Tím prvním je, že rozsudek soudu prvního stupně je dobře argumentovaný a soudkyně k případu myslím přistoupila se správnou logikou. Jde o dvě skutková tvrzení. První je, že Peroutka je autorem článku Hitler je gentleman, a druhý, že pronesl výrok: „Nemůžeme-li zpívat s anděli, musíme výti s vlky.“ Právní kouzlo skutkových tvrzení je v tom, že když o něčem tvrdím, že je to pravda, existuje o tom nějaký důkaz. Čili důkazem v tomto případě je, že Ferdinand Peroutka napsal tento článek a pronesl tento výrok. A na základě těchto dvou skutkových tvrzení prezident dospěl k závěru, že Peroutka byl v určitém období, tedy za druhé republiky, fascinován národním socialismem. Před soudem prvního stupně jsme dospěli k závěru – a odvolací soud to nikterak nerozporoval –, že článek Hitler je gentleman neexistuje. Zároveň dneska už všichni víme, že původce citovaného výroku není Peroutka, nýbrž Jan Stránský. Čili na základě těchto dvou tvrzení nebylo možno učinit hodnotící soud, ke kterému došel pan prezident, totiž že Peroutka byl fascinován zrůdným učením.

Ano, ale soud druhého stupně už nazřel věc jinak. A nad jeho výkladem právě nastalo tolik divení.

Vyskočil: Co jsem u soudu pochytil z ústního odůvodnění, pan soudce Novosad a senát říkají: Je nesporné, že Peroutka není původcem onoho výroku, jenže něco podobného vlastně řekl jinými slovy jinde, v jiných kontextech. To je výklad, který podle mě stojí mimo právo. Protože v tomto případě soud nemůže roubovat souzený výrok na jiné výroky Ferdinanda Peroutky. Soud může posuzovat jedině to, zda skutkové tvrzení je pravdivé, nebo není. Dál nemá co soudit. A vzhledem k tomu, že výrok, o nějž jde, neexistuje, potažmo ho neřekl Peroutka, nelze dál hledat v Peroutkových výrocích jiný, kterým mu do úst jinými slovy vložím to, co hledám. To pak můžu vzít jakýkoli váš článek, vytáhnout z něj jakoukoli jinou větu a říkat: Vždyť on to vlastně řekl jiným způsobem jindy. To je moje první výhrada, toto je špatně.

Zjevně máte ještě jiné pochyby.

Vyskočil: Druhá výhrada je, že podle jednoho nálezu Ústavního soudu je vždycky nutné článek brát jako komplex a není možné při jeho hodnocení z něj vytahovat jednotlivá izolovaná sdělení a posuzovat výroky nebo závěr jenom na základě vět vytržených z kontextu. Městský soud nám ale právě to předvedl v bleděmodrém. Pominul celou žurnalistickou práci Ferdinanda Peroutky, pominul její zasazení do kontextu druhé republiky a potom protektorátu a z šesti článků si vytahal určité věty. Na jejich základě sice nedospěl k tomu, že byl Peroutka fascinován zrůdným učením, nýbrž k tomu, že byl antisemita. To je třetí pozoruhodná zatáčka, protože tímto závěrem jsme se ocitli už úplně mimo někdejší prezidentovo tvrzení. Čili soud učinil tři nepochopitelné kroky, které, jak se domnívám, učinit neměl. Že soudci nejsou honěni v historii a nesvedou hodnotit osobu Peroutky, který ve svých článcích jde po velice ostré hranici ironie, a že je to nad jejich chápání, tomu rozumím. Ale o to méně by se soud měl pouštět do hodnocení dějin či osoby Ferdinanda Peroutky za použití vykonstruovaných nástrojů.

Píša: Chápu tenhle postoj, chápu počínání Terezie Kaslové, ale myslím, že hlavní problém je v tom, že v normálně nastavené společnosti by žádná interpretace historie vůbec neměla stanout před soudem. Že ohledně hodnocení Peroutkových výroků musí vynášet autoritativní názor soud, to by být nemělo. Interpretace historie je věcí historiků a jistě mohou existovat mírně odlišné pohledy na Peroutkovu roli za druhé republiky – a kdyby tu byli Jan Rataj a Pavel Kosatík, jejich pohledy se neprotnou. Bohužel problém je, že Miloš Zeman pronesl zjevnou nepravdu, zároveň z této zjevné nepravdy z nějakých důvodů, o nichž můžeme spekulovat, byla učiněna jakási mediální vlajka, kolem které se neustále strhávala mediální pozornost. Až nakonec byla vnučka Ferdinanda Peroutky nucena záležitost k soudu podat, nicméně u něj se to správně vůbec nemělo ocitnout.

Takže po podání to mělo být shozeno ze stolu?

Píša: Miloš Zeman pronesl v projevu chybu, to lze pochopit. Ani to nebyla klíčová pasáž Zemanova projevu, byl to jen jeden z argumentů, který vyslovoval nějakou myšlenku. Zkrátka chyba se stala a logické je, že viník se za ni omluví. Problém nastal ve chvíli, kdy se z této neomluvy stalo veřejné téma a kdy Hrad tuto neomluvu využíval k tomu, aby neustále nastavoval agendu ve společnosti a aby tohle téma opakovaně znělo ve veřejném prostoru. Nezapomínejme na to: ten správný moment měl být dřív, Miloš Zeman pronesl chybu v projevu, ozvali se historici, ozvala se rodina a Miloš Zeman se omlouvá. Ve zdravé společnosti by to mělo být přesně takhle.

Vyskočil: Od počátku jsme ani my, ani Společnost Ferdinanda Peroutky nechtěli nic jiného než omluvu. Je přece pochopitelné, že se někdo zmýlí. Kdyby prezident druhý den řekl, omlouvám se, zmýlil jsem se, Ferdinanda Peroutky si vážím, ale ten článek neexistuje –ostatně, už se ví, odkud to asi pošlo, kde to mohl vidět a kde ty věty v různých mutacích existují –, překoukl jsem se, mrzí mě to a omlouvám se, nemuseli jsme tu dneska sedět. Můj osobní dojem je, že je to dobrá kouřová clona. Vždycky když se potřebovalo něco nepříjemného přikrýt, vypustil pan prezident takovouhle bublinu, ať už je to Peroutka, nebo Pussy Riot, a pokaždé posloužila k zastření něčeho jiného. Co ale Terezie Kaslová asi nemohla nechat být, je to, že někdo o jejím dědečkovi řekne, že byl fašista. Nebo že byl zmámený fašismem. Vůči tomu se asi musela ohradit a to asi byl důvod, proč jsme k té žalobě došli.

Píša: Když se podíváme na projevy ať už prezidenta, nebo jeho okolí ohledně Peroutky, přicházely vždy s odstupem několika týdnů, třebaže jádra těchto tvrzení už zazněla dřív. Jakékoli nové téma, které do diskuse bylo vneseno, jako že Jiří Ovčáček našel nějaké další články Ferdinanda Peroutky, bylo zjevně účelové a dávkované po týdnech. S prominutím najít článek Češi, Němci a židé v případě nějaké krátké rešerše Přítomnosti rozhodně nezabere několik měsíců, nýbrž maximálně hodiny, možná dny. Stejně tak tvrzení, že článek padl za oběť prvorepublikové cenzuře, bylo lehce zmíněno v jednom z projevů už někdy v dubnu nebo květnu, ale potom s ním Hrad přišel s velkou pompou až někdy v říjnu. Čili to tvrzení existovalo, ale zkrátka z nějakých důvodů – můžeme se ptát jakých – v dubnu nebo květnu ještě nebylo třeba z toho dělat veřejné téma, a později najednou už zase ano.

Rosa: Děsí mě reakce pana Mynáře na čtvrteční soud, jaká byla jednoznačná: oni to vnímají jako sportovní klání, vždyť říkají, že vedou tři jedna.

Vyskočil: To poprvé použil pan kolega Nespala, právní zástupce Hradu, tuším na ČT24, kam ho pozvali a kde řekl: Sportovní terminologií vedeme tři jedna. Mynář to po něm už jenom převzal.

Rosa: I tak je to pro mě nepochopitelná reakce. Každopádně ten mediální ohlas, který tomu je rok a půl věnován, je obrovský. Pořád v sobě nemám srovnáno, jestli je to dobře. Jestli kdyby se v médiích od začátku nemlčelo, nebo nekomentovalo se to střídměji, jestli by to nakonec neudělalo víc užitku.

Vyskočil: Myslím, že je to zásluha Hradu. My konzistentně něco říkáme a do médií jsme hlavu nestrkali. To Hrad. Jak už zaznělo, co čtrnáct dní nebo co tři neděle někdo přišel s ubezpečením: Hledáme. Nikdy neřekli, nenašli jsme ten článek, ale našli jsme jiný, který říká to a to. A takových článků, podle nichž byl Peroutka zplozenec pekla, našli třeba osm. A každý takový zájem o případ vždycky nakopnul. Upřímně řečeno je to hradní boj proti pražské kavárně. Mají pocit, že je to vymyšleno jejich nepřáteli, jinak by to taky vnímali jako pseudotéma.

Píša: Pražská kavárna, pokud přijmeme tuto terminologii, se tím velmi dobře dala vyprovokovat. Ono se z toho opravdu stalo sportovní klání dávno před tím, než ho za něj označili pánové Nespala či Mynář. Protože je to zkrátka případ jedné věty jednoho článku, to kolbiště je poměrně jasně vymezené, poměrně omezené. A je zjevné každému, kdo si Přítomnost prolistuje, že ten článek neexistuje. Náhle tu byla velmi jednoduchá možnost přistihnout Miloše Zemana při nepravdě a tu nepravdu prokázat. A tahle jednoduchost myslím provokovala a samozřejmě se stala důvodem, proč věci byla připisována taková pozornost. Kdyby se jednalo o věc, která tak jednoduše doložitelná není, nebo kdyby se jednalo o nějaký komplexní problém, rezonovat by to nemohlo. Ale v případě společnosti, kterou Miloš Zeman rozhodně rozděluje a ne spojuje, se ta část společnosti, jež je proti němu, velmi ráda chopí záminky, která je jím takhle naservírována.

Rosa: Společnost možná rozděluje sama prezidentská volba svým nastavením. Typ voleb, v nichž proti sobě nakonec stojí jeden proti jednomu, společnost vždycky rozděluje. Zeman té vlastnosti jenom využívá.

Sporný výrok pronesl Miloš Zeman, ale omlouvat se bude stát, tedy vedoucí kanceláře Vratislav Mynář. Není to Pyrrhovo vítězství?

Vyskočil: Je to bohužel problém právního systému, jiná možnost není. My bychom na Zemana mohli pouze v případě, že by to, co řekl na mezinárodní konferenci, řekl někde v hospodě na Vysočině při nějaké pitce. Tam by nevystupoval jako prezident. Ale chtě nechtě, v ústavě je napsáno, že prezident je hlava státu, my si ho zvolili, a bohužel stát je Miloš Zeman. Z toho musíme vycházet. Takže když hovoří na mezinárodní konferenci, hovoří za Českou republiku. Bohužel v tomto případě je jeho servisní organizací Kancelář prezidenta republiky, což znamená, že se nám omluví Česká republika. My jsme samozřejmě chtěli, aby se omluvil sám Miloš Zeman, proto jsme mu psali ve smyslu: vy jste řekl, že když se ten článek nenajde, omluvíte se. Čili by bylo poctivé, férové a chlapské neschovávat se za Českou republiku a omluvit se samostatně. Neudělal to, a tak nám nezbývá nic jiného, než že se nám omluví Česká republika zastoupená panem Mynářem. Taky bych radši, aby to bylo jinak. (úsměv)

Jak Peroutkově pověsti tento soudní spor posloužil?

Píša: Jednoznačně se dostal do veřejného povědomí, což ve výsledku nemusí být špatně. Škoda je, že v rámci veřejné diskuse se příliš neakcentovalo, že právě Peroutka konsekventně varoval před nacistickým Německem a Hitlerem už od roku 1933. Tohle je kontext, který mně osobně na těch větách vadí nejvíc. I kdyby Peroutka napsal, že Hitler je gentleman, ze zbylého kontextu by bylo naprosto jasné, že Peroutka učením fašismu fascinován nebyl. Ve chvíli, kdy proti něčemu bojujete celou svou publicistickou kariéru, je ten kontext zkrátka jasně dán. Je škoda, že ve veřejném mínění toto nerezonovalo. Je škoda, že tahle mírná renesance Peroutky ve společnosti se podařila jenom tímhle karikovaným zlomkovitým způsobem.

Rosa: Víte, mě fascinuje, že celý ten případ nemá dopad třeba na divadle. Že žádné nevytáhlo Šťastlivce Sullu, který je přesně o tom – o fascinaci silou, mocí, o šílenství moci. Nebo Oblak a valčík, to je román, to je i drama o válce a o Židech. Proč se toho nikdo nechytil? Za ten rok a půl, co tahle šaškárna trvá, by se dalo počít ledacos. Jenže chudák Peroutka zůstal zavřený v novinách a nic se nestalo. Nevyšla ani žádná knížka. Jako by mu bylo navěky souzeno nebýt umělcem, ale zůstat od novin, napořád.

Píša: Je to škoda. Ostatně v rámci reflexe české historie je zrovna ohledně 30. let několik otázek, které ještě na svou větší veřejnou odezvu čekají. Třeba vztah Československa k uprchlíkům z Rakouska nebo vztah k židovským uprchlíkům z Německa – nikoli v té první vlně, ale v těch dalších. To jsou důležitá témata a bylo by záslužnější otevírat je než řešit otázku možnosti psaní intelektuálů na konci druhé republiky, která se stejně neotevřela v komplexnosti, v jaké se otevřít měla.

Vyskočil: Zmiňme ještě jeden půvab celého příběhu, totiž sebereflexe pana prezidenta, který byl několik let v komunistické straně. Již dlouhá léta existuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který přesně definuje, že ten, kdo se na tomto zavrženíhodném systému podílel, se nějakým způsobem podílel na budování zločinů v této zemi. Na rozdíl od pana prezidenta, který byl v KSČ, Peroutka v NSDAP nebyl. Ani této sebereflexe prezident není schopen a má potřebu vymezovat se vůči takovéto osobnosti, která potom – pohříchu poté, co byl otištěn tento vytýkaný článek – skončila na šest let v koncentráku v Buchenwaldu.

Rosa: Pane doktore, řekněte mi, měl jste možnost mluvit s prezidentem nebo s někým z jeho okruhu a na tyto věci se zeptat nějak v klidu? Nebo na to nebyl prostor? Tohle by mě zajímalo, jestli za zavřenými dveřmi soudu je možnost říct si, že to celé je fraška.

Vyskočil: Asi dvakrát jsem mluvil s kolegou Nespalou. Snad nebudu sdělovat intimní závěry z našeho jednání, když řeknu, že se podivoval nad tím, proč se vlastně soudíme. Zajímavý je ještě jeden aspekt, protože spor je to důležitý a průlomový, dosud žádný prezident za nic odsouzen nebyl. Soud není léčba, ale prezident by si teď už měl být vědom, že opravdu nemůže říkat vše, co mu slina na jazyk přinese, protože má nějakou zodpovědnost. Protistrana pořád tvrdila, že prezident smí říkat, co chce. Soud teď říká, nemůže si říkat, co chce, protože pak za to může Česká republika. Využije-li někdo další cestu, kterou jsme prošlápli, nevím. Ale možná ano, zvlášť když prezident skoro v každém projevu někoho urazí.

Pane doktore, jak působí ta současná česká politika na vašeho otce Ivana? Ten přece musí nadskakovat vzteky, že nenapsal takové věci sám.

Vyskočil: Řeknu vám paradox: prezident má tátu nějak rád a už možná třikrát čtyřikrát ve své funkci jeho dílo při různých příležitostech citoval. Včetně projevu v parlamentu ke služebnímu zákonu, který ho dráždil, tak tam zařadil docela dlouhou pasáž z otcovy knížky.

Píša: Buďte rád, že zatím cituje správně. (smích)

Vyskočil: Je to s podivem, ale cituje správně. A z hlavy i docela dlouhé pasáže. O to je zajímavější, že je schopen poplést takové dvě poměrně krátké záležitosti jako v případě Peroutkova článku. Samozřejmě to asi byla chyba.

Píša: Nicméně zjevný úmysl byly potom všecky následné kroky.

Myslím, že byste ten fór měli dotáhnout do konce, a pokud Miloš Zeman pokazí něco z knížky vašeho otce, měli byste ho žalovat taky.

Vyskočil: Tak já slibuji, že ty projevy zpětně projdu a podívám se, jestli bychom tam ještě něco nevyšťourali. (smích)