Čerstvě osmdesátiletý (8. srpna) Dustin Hoffman je dnes žijící instituce, živoucí součást světového kulturního dědictví, nezpochybnitelná hvězda. V době, kdy začínal, ale na mnoho lidí z prostředí filmového průmyslu musel působit jako herec s jasným limitem, určený pro vedlejší role, bez hvězdného potenciálu. Protože k hvězdám je potřeba vzhlížet. A vzhlížet ke chlapíkovi, který měří 167 centimetrů, není úplně jednoduché, pokud si člověk nelehne na zem. Pánské filmové stars klasického Hollywoodu vyzařovaly sílu, autoritu, individualitu, schopnost dominovat, ať už jako padouch, nebo hrdina. Hoffman nikdy neměl tenhle druh charismatu.

Přitažlivým ho činila jeho zranitelnost – malý člověk v nebezpečném světě. Dustin Hoffman zároveň byl velice sympatický everyman, v očích pod kšticí tmavých vlasů jakási klukovská dychtivost i ironická jiskra, široký úsměv, zároveň pobavený i vřelý. Potkal se s mentalitou druhé půle šedesátých let, doby, kdy se o svůj hlas začali hlásit i lidé, kteří byli dříve zvyklí být potichu, domněle i fakticky malí. Snadno se mohli ztotožnit s postavami, jež na plátně představoval Dustin Hoffman, často to byly figury, s nimiž si pohrávaly síly, mimo jejich dosah, jejich možnosti. Lidi, kterým nezbývá než být chytří, protože na to, aby dosáhli svého, nemají svaly. A dosáhnout toho přitom chtějí. Drobní kluci o tomhle vědí svoje. Židovští kluci o tomhle často taky vědí svoje. Drobní židovští kluci, o tomhle vědí docela dost.

Absolvent a Půlnoční kovboj

Poprvé zazářil v generačním filmu Mikea Nicholse Absolvent, hrál v něm Benjamina, synka z bohaté rodiny, který se po graduaci na univerzitě vrací domů, aby zjistil, že to je pro něj v něčem cizí území, že o život, který je tam pro něj připravený nestojí. Ti rozumní a důstojní pánové a paní pro něj něco nalinkovali. Má aférku se starší vdanou ženou, paní Robinsonovou, nešťastnou a manželem zanedbávanou. Později si ale oblíbí její dceru Elaine, když jí však přizná, že měl cosi s její matkou, dívka vůči němu ochladne. „Oficiální verze“ paní Robinsonové je, že ji Benjamin znásilnil. Ve slavném finále Absolventa se Elaine vdává, Benjamin, ten zaťatý drobný kluk, ale obřad zastaví. Uteče s nevěstou, Benjamin a Elaine doběhnou autobus a frčí vstříc budoucnosti, nejisté, avšak jejich, možná právě udělali největší pitomost svých životů, ale z vlastní vůle a na vlastní odpovědnost.

Jeho druhá velká role byl pouliční šejdíř Ratso Rizzo ve Schlesingerově Půlnočním kovbojovi, velmi chudý a osamělý člověk. Najde spřízněnou duši v podobným osudem postiženém Texasanovi Joeovi (Jon Voight), který se vypravil do New Yorku, aby tam udělal díru do světa jako prostitut. Dva možná dost jednodušší muži, kteří se snaží naplnit nějaký infantilní, hloupý sen. Odlidštěná, odcizená megapole je ale ničí, odsuzuje k samotě ve dvou. Nemocný Ratso v závěru filmu umírá cestou autobusem na Floridu, kam se vždycky chtěl vypravit. Joe nemá představu, co dál. Benjamin a Ratso působí jako dvě naprosto odlišné postavy, roli ve Schlesingerově filmu Hoffman prý přijal proto, že recenze Absolventa nijak zvlášť neoceňovaly jeho herecký výkon. V něčem ale mohou působit jako spřízněné touhou vymanit se ze světa kolem, do nějž nezapadají. Oba ty filmy, které v době svého vzniku byly považovány za progresivní, by dnes mohly být mezi pokrokáři vnímány jako problematické, nebo rovnou odsouzeníhodné – Absolvent kvůli motivu ženy, jež šíří falešné obvinění ze sexuálního násilí, Půlnoční kovboj kvůli „kulturní apropriaci (běloch hraje Portorikánce) a především kvůli způsobu, jímž je ve Schlesingerově filmu líčena homosexuální prostituce.

Maratónec a Malý velký muž

V sedmdesátých letech Hoffman předvedl dvě figury hořce vítězících malých hrdinů, vržených do světa velkých a bezohledných svalovců. V opět Schlesingerově Maratónci hrál mladého newyorského intelektuála, který je po smrti staršího bratra zatažen do složité mezinárodní aféry, v níž hrají roli tajné služby a uprchlý válečný zločinec. Hoffmanovu postavu zachrání intelekt a vytrvalost v běhu. Podobně jako spousta dalších tehdejších chlapců a dívek, kdo tenkrát pronikli na nepřístupnou projekci, už vždycky uslyším v otázce „Je to bezpečné?“ cosi extrémně hrozivého (o zvuku zubařské vrtačky nemluvě). Napovídali jsme toho tehdy hodně, o scénách mučení, momentu, kdy prchající nacista vraždí na ulici mezi obchody s diamanty v židovské čtvrti, o všech těch scénách, které nám tehdy připadaly strašidelné nebo brutální. Ten film ale stál na Hoffmanovi, sympatickém a zjevném outsiderovi, k němuž bylo snadné se vztáhnout, spolu s ním nechápat a bát se o život. Pak na něj být pyšný, jak to všechno nakonec zvládl, a najít v tom i jistou naději – třeba bych to taky dal.

Jackem Crabbem z Malého velkého muže Arthura Penna smýkají ty skutečně velké dějiny. V době kolonizace amerického Západu ho přehazují přes frontu tehdejšího konfliktu – od bílých k indiánům a zase zpátky a zase zpátky. Hrdina mění identitu, a v něčem zůstává sám sebou, drobným chlapíkem, jenž si chce taky užít, najít si místo pro sebe, lhostejno kde. Malý muž mezi velikány se nakonec taky vzepne k velkému činu, ani jemu nakonec nezbude než být chytrý – přečte marnivost krutého generála Custera a přesně zvolenou poznámkou dosáhne toho, že voják, jemuž se hrdina chce pomstít, vyrazí vstříc zdrcující porážce. Ten film i kniha Thomase Bergera, která byla jeho předlohou, rezonoval pražskou mládeží té doby – ne jenom měřítkem, vtipem. Ale taky melancholií, sympatií k té poražené straně a vírou v to, že i na těch dějinných vítězích může „malý muž“ vykonat spravedlnost, nemusejí mu proto narůst svaly, nemusí za sebou shromáždit divize.

Odkaz Dustina Hoffmana je jistě větší než tyhle čtyři role, patří do něj komik Lenny, za ženu se vydávající nezaměstnaný herec z Tootsie, mistr politického marketingu ve Vrtěti psem nebo vojenský doktor ze Smrtící epidemie, kde se herec dostal asi nejblíž k akčnímu hrdinovi (legrační představa). Přiznávám, že pro měl ale zůstane především tím drobným mladíkem s velkýma očima – kulí je na ten nepřátelský a nebezpečný svět, na který je stejně zvědavý a je jím pobavený.