Ledovce kolem severního pólu tají neočekávanou rychlostí, zatímco na jihu zeměkoule, v Antarktidě, plocha ledovců rekordním tempem roste. Přitom ještě nedávno naše klimatické modely podceňovaly obojí – tání na severu i zamrzání na jihu. Za této situace nás pochopitelně zajímá nejenom to, co se s ledovou pokrývkou děje, ale také to, zda umíme odhadnout klimatickou budoucnost. Na tomto odhadu totiž do určité míry závisí budoucí politika a dotace EU minimálně v oblasti energetiky. A co se vzdálenější budoucnosti týká, je v sázce mnohem víc – osudy lidí a možná celých národů.

Proč taje Arktida?

Arktida se oteplila až o 4 °C, zatímco průměr pro celou planetu není větší než 1,4 °C. Klimatologové proto hovoří o jevu, který umíme jenom nedokonale vysvětlit a jemuž říkáme „arktické zesílení“ (arctic amplification). Všechno pravděpodobně začalo během posledních teplých let, kdy začalo častěji docházet k přenosu tepla z rovníkové oblasti dál na sever. Tyto „telekonekce“ neboli dálková spojení se chovají poměrně chaoticky, najdeme však desetiletí, kdy se objevují častěji než v jiných letech. Častější přenos tepla z ohřátých oblastí světového oceánu pravděpodobně způsobil první větší tání tenkého arktického ledu.

Tím se změnila bílá barva ledovců odrážející sluneční záření na temnou barvu moře, jež teplo víc pohlcuje. A nejenom to: jak zmizela „poklička“ ledového pokryvu, začaly hlubší vrstvy moře do atmosféry uvolňovat víc tepla a celý proces se dále urychlil. Podle klimatických modelů to dokonce vypadá, že do střední Evropy přijde dřív teplá vlna ze severu než od jižní, středozemní oblasti! Ovšem spíš se bude jednat o to, že v teplé části roku nás bude častěji ovlivňovat jihovýchodní proudění, zatímco v zimě arktické a sibiřské klima. V podstatě to znamená sušší jaro a první polovinu léta a víc srážek koncem léta a během podzimu. V celkově teplejší zimě se naopak dají čekat chladné dekády, holomrazy, ale i sněhové kalamity. Jedná se však jen o statistické trendy, které říkají, že tento nový chod klimatu bude častější. Přesto výjimky budou hojné a počasí na pár měsíců dopředu skoro nepředvídatelné.

Rozdíl mezi Arktidou a Antarktidou

Arktida je tvořena mořským ledem o mocnosti kolem pouhých dvou metrů. Led snadno taje, ale také rychle dorůstá. Arktida je obklopená pevninou – severní Evropou, Sibiří a Kanadou –, takže snadno dochází k přenosu klimatického signálu. Antarktida je naopak obklopená mořem, silným větrným vírem a podmořským horským pásmem, takže je od zbytku světa mnohem víc izolovaná. Navíc, i kdyby se oteplila o 3 °C, stejně by zůstala zamrzlá, protože její průměrné roční teploty jsou hluboko pod bodem mrazu.

V teplejších obdobích antarktické ledovce obvykle rostou, protože se na Zemi odpaří víc vody a její část skončí v kontinentálních ledovcích, jejichž mocnost často přesahuje dva kilometry, je tedy tisícinásobkem tloušťky arktického ledu. Podle různých výpočtů Antarktida působí spíš proti zvedání mořské hladiny, protože je v sobě schopná kumulovat velké množství vody v podobě mocných pevninských ledovců. Z hlediska teplotní bilance celé země nás zajímá plocha ledu odrážející sluneční záření, ale z hlediska vodní bilance se díváme na tloušťku ledu. Čím méně vody je vázáno v ledovcích, tím vyšší je hladina světového oceánu.

Arktida ovlivňuje počasí bezprostředně – stačí pár desítek hodin, aby se studená vlna přesunula až někam k New Yorku. Antarktida má naopak dlouhodobý význam. Její hlavní klimatické riziko totiž spočívá v tom, že se z ledových štítů budou odlamovat velké kry, které vítr zažene do teplejších moří, kde začnou tát. Podobný proces máme dobře dokumentovaný v severním Atlantském oceánu, kde se na mořském dně objevují světlé, písčité vrstvy obsahující horninovou drť z Grónska a Kanady. Tyto horniny byly v krátkých teplých obdobích v průběhu jinak drsné ledové doby součástí odtávajících plovoucích ledovců.

Pod antarktickým ledovcem byla nalezeny rozsivky (jednobuněčné organismy), které zde žily v před půl milionem let ve sladkých jezerech. Z geologického pohledu tak k rozpadu ledovcového štítu občas skutečně dochází a mořská hladina se může jako v pliocénu zvýšit až o 40 metrů, trvá to však nejméně deset tisíc let.

Proč rostou ledovce v Antarktidě?

Pravděpodobně neexistuje žádný hlavní mechanismus růstu antarktických ledovců, jedná se o kombinaci několika procesů. Například pokud sněží do chladného moře, vzniká na jeho povrchu vrstvička sladké vody, která rychleji zamrzá. Centry antarktické přírody jsou tzv. polyně neboli volné kusy moře ze všech stran obklopené ledem. Jsou to skutečné „oázy“, kde mohou tučňáci lovit ryby. Tyto polyně vznikají v místech, kde dochází k výstupu teplejších vod anebo kde polární vichry sestupující z vyšších poloh odhánějí led na stranu. K rychlému zamrzání i poměrně rozsáhlých polyní může dojít již při malé změně mořského proudění či větrné situace.

Nejvíc ze všeho ovšem Antarktidu ohrožuje jiný jev, a to průniky teplé mořské vody. Hlubší partie šelfových moří mají totiž o něco vyšší teplotu než rychle chladnoucí povrchová vrstva. Teplejší voda na dně šelfové moře rozpouští led zespodu. Na povrchu se přitom nemusí dít vůbec nic a teplota může dokonce klesat, ale 200 až 500 m hluboko se pod ledovec dostává voda původně ohřátá v subtropické části Tichého oceánu.

Největší pozornost v poslední době vzbudila zpráva, že pomocí radaru bylo zjištěno, že pod ledovcem Totten ve východní Antarktidě vedou dvě až pět kilometrů široká podmořská údolí, takže část ledovce není pevně přimrzlá k podloží, ale volně se vznáší v moři, a tím se může snáze odlomit. Přimrzlé šelfové ledovce působí jako bariéra, která zadržuje výše položené kontinentální ledovce. Pokud by došlo k jejímu odstranění, urychlí se tok ledovců, což by mohlo způsobit růst hladiny oceánu asi o 3,3 metru, a to v horizontu dejme tomu jednoho století.

V tomto případě je nutné být opatrný, protože Antarktida nás neustále překvapuje. Žádnému jinému kontinentu nerozumíme tak málo jako této obrovské polární zemi na jihu. Původní rozsah ledovců obtížně rekonstruujeme podle zápisků velrybářských a objevitelských výprav. Klidně se může stát, že za sto let budou tři nejohroženější americká města – New York, New Orleans a Miami – hledat nová sídla dál od moře. Ale tak daleko zatím nejsme. Pokud nás něco čeká právě teď, může to být opakování minulého horkého a suchého jara a čekání na letní vláhu. Anebo se opět můžeme těšit na krásný dlouhý podzim. Nevíme to však určitě. Příroda se neřídí našimi předpověďmi. Ale stejně bych se nejraději vydal do pozvolna se propadajících Benátek – dokud je možné zastihnout je v plné, byť odkvétající kráse.