Řecký exministr financí Janis Varufakis v čerstvém rozhovoru pro New Statesman potvrdil, že uvažoval o vystoupení z eurozóny „od prvního dne“: „Měli jsme malou skupinu, jakýsi válečný kabinet čtyř až pěti lidí, který na papíře, v teorii pracoval na tom, co všechno je třeba udělat… Ale na to, aby se připravila celá země, je třeba učinit exekutivní rozhodnutí, a takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo.“ Podobný tým přitom pracoval v Evropské komisi.

Tam prý existuje složka na téma, co dělat při insolvenci a odchodu členské země eurozóny. Má asi tisíc stránek a je zamčená v zakódovaném trezoru v prostorách předsedy Evropské komise. Jean-Claude Juncker a šéf jeho kabinetu Martin Selmayr se prý na ni byli nedávno podívat: „Otevřeli těžká dvířka a s úlevou se ujistili, že tam je. Pak, aniž by ji četli, trezor zase zavřeli,“ referoval německý týdeník Spiegel. Připomíná to americký „Footbal“, jak zní krycí název kufříku s aktivačními kódy jaderných zbraní, se kterým se pohybuje prezident Spojených států – atomová zbraň, jež existuje proto, aby nemusela být nikdy použita.

V celé konfrontaci Tsiprasovy vlády s eurozónou šlo vlastně o to, kdo se bojí grexitu víc – jestli Syriza, jejíž lídři si ho přáli, ale jejich voliči ne, anebo eurozóna, respektive Německo, které by rádo s Řeckem nějak skoncovalo, jen kdyby to neznamenalo rozklad eurozóny. Jak měl specialista na teorii her Varufakis nakonec zjistit, Němci se bojí míň. To, co na víkendové jednání přineslo Německo, byly opravdu podmínky nastavené tak, aby je druhá strana odmítla. Převedení aktiv v hodnotě 50 miliard eur pod de facto německou správu (pro srovnání – tržní kapitalizace ČEZ je 11 miliard eur) je nápad, nad nímž levicové výkřiky o dluhové kolonii přestávají znít hystericky. Pětiletý „time-out“ z eura je z hlediska integrity měnové zóny dokonce nebezpečnější než vyloučení – je to fíkový list nabízející politickým silám, jež mají zaječí úmysly, zdánlivě méně potupný a definitivní odchod. Přitom je jasné, že z time-outu by se Řecko nikdy nevrátilo. Pokud by se mu s drachmou dařilo dobře, nechtělo by; pokud ne, nechtěla by ho zpátky eurozóna.

Ukázalo se ale, kdo opravdu grexit nechce: Francie. „Pomož mi, abych ti mohl pomoci,“ řekl prezident Hollande Tsiprasovi a poslal do Řecka tým expertů, kteří pomohli novému ministru financí Tsakalotovi zformulovat nabídku reforem. „Řecký program je seriózní a důvěryhodný,“ měl pak jasno v pátek již v době, kdy všichni ostatní činitelé říkali, že ho teprve studují. K Hollandovi se připojil italský premiér Renzi, který prohlásil v interview pro Il Messagero: „Říkám Německu: Co je moc, to je moc“. Nakonec se ukázalo, že Němci se grexitu přece jen bojí. To, že zmizel z agendy, byl Hollandeův triumf. „Evropa zvítězila,“ prohlásil po jednáních. Grexit je nepřijatelný, znamenal by, že „Evropa dělá krok vzad“.

Rozhádaná Evropa

Tento summit, kdy osud Řecka visel na vlásku, zanechal ale v Evropě spoustu zlé krve. Na řeckou rétoriku o zrádcích a teroristech a plakáty s ministrem financí Schäublem jako upírem jsme zvyklí, hesla o puči z kruhů postmoderní levice taky nepřekvapí. Ale snad nikdy ještě nebylo Německo tak otevřeně kritizováno proevropsky orientovanými lidmi z mnoha zemí. Britské levici například, jež byla dosud většinou reflexivně proevropská (neboť toryové jsou euroskeptičtí), dění posledního týdne otevřelo oči.

Německo a jeho spojenci ale nemají pocit, že vyhráli. Nevěří totiž Tsiprasovi, že to s reformami myslí vážně, a obávají se, že za půl roku se drama bude opakovat. Merkelová při hlasování o novém programu v Bundestagu přijde o hodně hlasů z vlastní strany. Holandský premiér Rutte už musel přiznat, že porušil volební slib. Ve Finsku možná padne vláda. A Hollande kromě vágního přesvědčení, že Evropa musí kráčet vpřed a ne vzad, nemá koncepci.

Proč se s eurem musí zacházet jako s jadernou zbraní? Proč musí na odchodu z eurozóny pracovat na řeckém ministerstvu financí tajná buňka a Německo pracovat na tomtéž nevábnými „pasivně-agresivními“ metodami? Má to své politické i ekonomické důvody a právě to, jak jsou propleteny, doslova drtí evropský kontinent.

Když bankéři přesvědčí sami sebe

Z ekonomického hlediska je problém eura jasný jako facka a bohužel asi tak příjemný. Společná měna je výhodná pro země dostatečně ekonomicky podobné a synchronizované. Ocitne-li se nějaká země v jiné fázi hospodářského cyklu, začne-li zaostávat, ale i začne-li růst rychleji než jádro, přestane pro ni být jednotná měnová politika, jež se dělá pro průměr všech zemí, optimální. V uniích, jako je americká, jsou regionální nerovnováhy kompenzovány a) fiskálními transfery z centra a celonárodních programů, jako je podpora v nezaměstnanosti, b) mobilitou pracovní síly. K tomu druhému se Evropané nemají – masová migrace za prací je vnímána jako selhání ve vysílající i přijímající zemi. Tomu prvnímu se v USA říká federalismus a většina Američanů nemá tušení, že třeba státy New York či New Jersey dostanou z každého dolaru odvedeného na federálních daních nazpátek jen asi 70 centů. A nemá o tom tušení proto, že neví, proč by měla – je to jedna země. U nás se o RUD zajímají taky jen specialisté. (Nevíte, že RUD je rozpočtové určení daní? Tak vidíte.) V Evropě se témuž říká „transferová unie“ a je to v německy smýšlejících zemích spojeno s mocným záporným znaménkem. Rozpočet EU přerozděluje skrz evropské fondy a zemědělské dotace řádově menší částky než americký. V jakémkoli pokusu o europeizaci dalších výdajů, který nadhodí nějaký Verhofstadt, Juncker či Hollande (eurodluhopisy, společné pojištění v nezaměstnanosti…), je Němci neomylně rozpoznán zárodek „transferové unie“ a nemilosrdně ho sestřelí.

Takže evropská měnová unie nefunguje. Od jejího počátku docházelo v různých zemích k odlišnostem ve vývoji inflace a hospodářského růstu, jež musely po čase dospět ke korekci – současný hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard to v roce 2007 nazval „rotujícími recesemi“. Plán byl ten, že disciplína společné měny přinutí periferní, méně vyvinuté země ke strukturálním reformám, jež zvýší jejich výkonnost a přiblíží je poměrům v jádru. Nestalo se. Přesto země na periferii prosperovaly. Na dluh – jejich deficity platební bilance pokrýval příliv mezinárodního kapitálu. Vznikaly realitní bubliny, růst platů nekrytý produktivitou snižoval konkurenceschopnost přehřívajících se ekonomik. Maastrichtská kritéria na to byla slepá, peníze se hrnuly do soukromého sektoru.

Jak to bylo možné? Bankéři přesvědčili sami sebe o tom, že euro zrušilo riziko. A eurokrati jim to nevymlouvali – chtěli úspěch. „Vlády šetří peníze,“ čteme na letáku propagujícím euro, který u nás v roce 2007 vydala Evropská komise. „Nízká a stabilní inflace znamená, že půjčky jsou pro vlády levnější než v minulosti. Nižší platby úroků za státní dluh uvolňuji peníze, které mohou vlády vynaložit na veřejné služby nebo snížení daní.“ Slova doprovází graf vývoje úrokových měr destiletých dluhopisů různých zemí eurozóny, jež před rokem 1994 vlají jak pestré pentle ve větru, aby pak všechny klesly dolů na německou úroveň. Bohužel to bylo jen rok předtím, než se pentle opět zvedly a vytvořily dnes známý graf připomínající řez vanou. V roce 2008 bankéřům došlo, že Řecko není stejně bonitní dlužník jako Německo a že často opakované tvrzení vládců eurozóny, že „euro je štít“, nemá žádný reálný podklad. A nastoupila politika škrtů. Ne proto, že by ji někdo nařídil – protože peníze došly.

Může politika pokořit zákony ekonomiky?

Z ryze ekonomického hlediska je pro mnoho zemí ztráta vlastní měny katastrofou. Řecku a Itálii se od konce druhé světové války nikdy nevedlo hůř, Španělsko a Portugalsko na tom nejsou o moc lépe. Proč je návrat k vlastní měně a devalvace takové tabu? Devalvace je v krizích tohoto typu součástí standardního postupu ordinovaného MMF; Island se díky ní ze své obří bankovní krize zotavuje mnohem lépe. Jenže změnit měnu je obtížné. Když se oddělovala česká a slovenská koruna, byly naše země mnohem méně financializované než dnes. Dluh v tvrdé měně byl minimální, komerční banky sotva stačily vzniknout a nevěděli jsme, co jsou hypotéky a dluhopisy. To všechno je dnes mnohem složitější.

Hlavní důvod je ale politický. Euro byl a je politický projekt. Měl se stát korunou a nástrojem definitivního a nevratného sjednocení Evropy. „Jednotná měna je rozhodnutí zásadně politického charakteru,“ prohlásil v roce 1998 španělský premiér Gonzáles. „Potřebujeme sjednocenou Evropu. Nesmíme nikdy zapomínat, že euro je nástrojem tohoto projektu.“ A předseda Evropské komise Prodi v roce 2002 uvažoval takto: „Euro vůbec není ekonomické. Je to naprosto politický krok… Historický význam eura je konstrukce bipolární ekonomie ve světě. Ty dva póly jsou dolar a euro. To je politický smysl jednotné evropské měny. Je to krok, po němž budou následovat další. Euro je jen předkrm.“ Sklízíme plody bezmála stalinské víry, že politika pokoří zákony ekonomiky.

Evropští politici přesvědčili většinu veřejnosti, že euro je nejen měnou, ale zároveň symbolem: symbolem civilizační úrovně, příslušnosti ke klubu nejvyspělejších zemí na světě. A symbolem evropské integrace jako takové. „Nechci minimalizovat finanční riziko, ale pro mě je hlavní nutnost politická. Euro je politický projekt a budoucnost Evropy spočívá ve větší integraci zemí, které si zvolily společnou měnu,“ řekl minulý týden eurokomisař Pierre Moscovici. Dalo by se říci: Francouz – není divu, ten bude vždy bojovat za evropský jih, aby nezůstal v eurozóně s Němci sám. Jenže magie eura nejsou ušetřeni ani ti druzí. „Je zajímavé, že většina Němců pořád chce Řecko v eurozóně, nicméně nechce za něj platit,“ řekl v rozhovoru pro Týdeník Echo německý ekonom Hans-Olaf Henkel. Zajímavé je slabé slovo. Euro bylo natolik propojeno s ideálem evropské integrace samotné, že mnoho lidí si vsugerovalo, že být proti euru znamená být proti všemu dobrému, co evropská integrace přinesla, ba dokonce proti samotnému míru v Evropě. Protože není snad prapůvodním smyslem evropské integrace jednou provždy zabránit válkám na kontinentě? V roce 2005 měla eurokomisařka Margot Wallströmová v původní verzi projevu, který se chystala pronést v Terezíně, napsáno, že nepřátelé nadnárodní myšlenky, kteří by chtěli, aby se Evropská unie vrátila ke starému čistě mezivládnímu způsobu práce, „by se měli přijet podívat do Terezína, aby viděli, kam taková cesta vede“. V určitých kruzích je tato rétorika dlouhá léta rutinní. Jen tak lze ty Němce pochopit: platit za Řeky se jim opravdu nechce, ale copak můžou být pro holocaust?

Jedním z důsledků „svatořečení“ eura je, že se k jeho otevřené kritice odhodlávali jen lidé marginalizovaní, a pokud se k ní odhodlal někdo další, byl marginalizován. Velký nadnárodní byznys má euro rád, ale hlavně nikdy nepůjde proti Unii – svému regulátorovi. A velké kulturní a akademické instituce chtějí být na té straně, kde jsou peníze – tedy na straně velkého byznysu a Unie. Tak se stává, že jen ti, kteří se vědomě situují mimo tento mainstream, jsou ochotni o euru diskutovat otevřeně. Britští euroskeptici, francouzští nacionalisté, pár německých konzervativců, pár Čechů a řečtí komunisté. Je příznačné, že současný řecký ministr financí Euklid Tsakalotos, levičák, nicméně se standardním britským ekonomickým vzděláním, je spoluatorem studie z roku 2012 nazvané Komunistická dilemata řecké euro-krize: Vystoupit, nebo nevystoupit?.

28 Unií

Z hlediska evropské duševní hygieny je smůla to, že Řecko je zoufale řízená země, která si léta žila nad poměry a dnes by procházela očistcem tak jako tak. Zapomeňte na dluh (i když to při 150 % HDP není snadné) – v roce 2009 mělo Řecko rozpočtový schodek 15,4 % HDP. Primární deficit, bez dluhové služby, činil 10,3 % HDP. I kdyby Řecku byly v tu chvíli odpuštěny všechny dluhy, pořád by někde muselo sehnat 24,4 miliardy eur. V podmínkách záchranného programu se k nulovému primárnímu schodku dopracovávalo čtyři roky. Na sociálních sítích je hodně sdílený výpočet organizace Jubilee Debt Campaign, že z mezinárodní pomoci 240 miliard eur šlo jen deset procent Řecku, zbytek bankám a institucím na splátku dluhu. Je příliš nezdvořilé upozornit, že těch deset procent – šest set padesát miliard korun – není málo? Ke stavu řeckého státu jeden příklad za všechny: navzdory několika cíleným grantům EU dodnes nemá normální katastr nemovitostí. A teď si zvolili komunisty, kteří strávili uplynulá léta diskusemi o tom, zda se mají snažit spasit celou eurozónu najednou, anebo začít budovat socialismus v jediné zemi. Americký konzervativní think-tank Heritage Foundation sestavuje žebříček ekonomické svobody ve světě. Je velmi protržní, ale není to žádná snůška předsudků – například Dánsko i se svými vysokými daněmi je v něm na dvanáctém místě, výš než USA. Všechny země EU v něm jsou v první devadesátce ze 178 hodnocených zemí. Až na jednu: Řecko je na 130. místě, v sousedství Nigeru, Bangladéše a Jemenu. Měřit na Řecku, zda kapitalismus selhal, je opravdu pošetilost.

Řecká „specifičnost“ odvádí pozornost od toho, že Španělsko a Irsko vstupovaly do krize s rozpočtovými přebytky. Že jižní země stále trpí katastrofální nezaměstnaností a baltské země (jež neměly euro, ale směnný kurz fixovaný na euro) zase masovou emigrací. Německo za krizi neplatí nic. O většinu půjček, jež poskytlo nebo se za ně zaručilo, zatím nepřišlo. Strašák inflace, kterého vyhlíží, pořád ne a ne přijít. Podhodnocené euro přitom dotuje jeho exportéry. Pěkných pár miliard ušetřilo tím, že si i v nejhlubší krizi díky postavení svých dluhopisů jako „bezpečného přístavu“ půjčovalo zadarmo. A všechny sixpacky a fiskální svěrací kazajky řešily jen německé neurózy, nikoli strukturální problémy eurozóny.

A skutečnost, že Evropa se navzdory všemu utužování Unie skládá z 28 samostatně uvažujících států, je dnes zjevnější než kdy dříve. „Realita evropské demokracie zůstává národní… a evropská veřejná sféra je dnes sotva silnější, než když jsem před čtyřiceti lety začal studovat a cestovat po Evropě,“ napsal tento týden Timothy Garton Ash. „A tak neexistuje jedno Řecko, ale je jich dvacet osm – podle toho, ve které zemi jste. Estonské a lotyšské ,Řecko‘ by sotva poznali Italové, natož Řekové. Stejně tak neexistuje jedno Německo, ale dvacet osm a málokterý Němec by v ,Německu‘ řeckých médií poznal svou zemi.“ K tomu jeden málo komentovaný poznatek z diskusí na sociálních sítích: je pozoruhodné, jaký despekt a opovržení malými zeměmi se ze zastánců solidarity s Řeckem vyhrne, když narazí na zmínku o baltských zemích. Ne že by s nimi prostě nesouhlasili – prckové mají podle nich mlčet a poslouchat. Že si je Syriza příliš nezískala svým flirtováním s Putinem, to je už vůbec nenapadne.

To je jen jedna z front, na nichž v rámci záchrany Řecka vzplály boje. Poslední summit byl v zásadě střetem Německa a Francie. Dvou zemí, z jejichž pokusu vyzrát jeden na druhého vzešla současná podoba eurozóny. Francouzský prezident Mitterrand chtěl dostat do područí německou Bundesbanku – od té doby, kdy musel potupně ustoupit od své politiky silného franku (franc fort; zní to skoro jako Francfort, tedy Frankfurt). Němečtí bankéři měnovou unii nechtěli, ale Helmut Kohl byl dobrý Evropan a potřeboval Mitterrandovu podporu pro sjednocení Německa. Tak vznikla měna založená na německých pravidlech a francouzských nadějích. Němci Francouze převezli: nechtěné měně se dokázali přizpůsobit lépe než Francouzi. Tento týden opět Francie triumfovala. A opět asi netuší, co způsobila.