Už dva měsíce Spojené státy americké řeší, co s nebývale vysokými počty uprchlíků na americko-mexické hranici. Nyní se sice příliv dětských imigrantů do země zpomalil, jenže na jak dlouho?

Teprve čtrnáctiletá Alina byla v šestém měsíci těhotenství, když se odhodlala k riskantní, leč nutné životní změně – odejít z domovského Hondurasu do Spojených států. Samozřejmě ne letecky, ale stejně jako ostatní lidé prchající z nebezpečného a ekonomicky skomírajícího regionu pěšky a pak vlakem se zlověstnou přezdívkou La Bestia, v překladu Zvíře.

Cesta k hranicím zaslíbené Ameriky je předlouhá a plná nástrah. Vede přes mexické území, kde operují drogové gangy. Pokud tedy utečenec zvládne bez zranění jízdu vlakem křižujícím území směrem na sever, pořád nemá vyhráno. Vždy hrozí, že ho někdo – ať už lidé z kartelů, nebo zkorumpovaní policisté – okrade o to málo, co si veze s sebou. Nebo že ho někdo unese či, zejména v případě žen, znásilní. „Ti lidé jsou neustále vystaveni vydírání, násilí, hrozbě únosu. To, co zažívají, je peklo,“ konstatoval guatemalský ombudsman Jorge de León Duque, který se na začátku srpna rozhodl projet trasu, kterou každý rok absolvují tisíce zoufalých lidí ze středoamerického regionu. Zkušenost jím otřásla. „Když nezaplatíte, shodí vás během jízdy z vlaku. To je důvod těch častých úmrtí a úrazů, o nichž čteme. Lidé z vlaků nepadají sami,“ citoval veřejného ochránce práv server Fox News Latino. Velmi působivě popsal tuto nebezpečnou cestu vlakem Střední Amerikou do USA film Sin Nombre (2009), který se promítal i v českých kinech.

Pryč za každou cenu

Cestě za nejistým snem se říká cesta smrti. Přesto lidé neváhají zaplatit převaděčům čtyři tisíce dolarů a podstoupit ji. Jako Alina. Vždyť doma v Hondurasu byla hrozba smrti, vzhledem ke kritické bezpečnostní situaci, ještě větší. Dvakrát ji znásilnili a takřka denně byla svědkem nějaké přestřelky. Nyní je podle španělského listu El País u své matky v Los Angeles a doufá, že u místních soudů najde pochopení a ve Spojených státech bude moci zůstat.

To jedenáctiletý Cristian Omar Reyes pocházející z chudé čtvrti Nueva Suaypa na předměstí hlavního města Tegucigalpa se na nebezpečnou cestu teprve chystá. Jeho matka odešla do Spojených států už před časem, v zemi zůstal jen s otcem. Toho ale letos okradli a zavraždili členové jednoho gangu. V zemi, jako je Honduras, se pracovat jako hlídač nevyplácí... Zavražděni byli i další tři lidé, které Cristian znal. Zůstal sám. Několikrát viděl násilí na vlastní oči, třeba jak gangsteři propíchli hrdlo pětileté dívce, která jim nechtěla dát pár drobných. V zemi ho nic nedrží. „Musím pryč za každou cenu,“ svěřil se reportérce listu New York Times. „Letos pojedu,“ říká rozhodně.

Pohnuté příběhy lidí, kteří utekli nebo se teprve chystají utéct do Spojených států, plní v posledních týdnech titulní strany světových deníků. Není o ně nouze, vždyť od loňského října k americkým hranicím dorazilo zhruba 63 tisíc dětí bez doprovodu a další tisíce dospělých. A ačkoli statistiky za minulý měsíc ukazují mírné zlepšení – do země dorazilo během července jen pět a půl tisíce dětí, což je o polovinu méně než v červnu a nejméně od letošního února –, je jasné, že krize není zažehnána. Odhaduje se, že do konce roku může být na hranicích 90 tisíc dětí. Příští rok to má být 140 tisíc.

Země, kde vládnou gangy

Ještě před dvaceti lety byl v Hondurasu relativně klid. Evangelický pastor Jorge Rivas tehdy žil v Chamelecónu, na předměstí velkoměsta San Pedro Sula. Ani tehdy nešlo o bezpečnou oázu, ale, jak vylíčil deníku New York Times, nebál se pustit děti na ulici, aby si zahrály fotbal, sám chodil rybařit.

Pak ale řeka začala vyplavovat těla, stále častěji se z ulic ozývala střelba. Nakonec nebylo bezpečno ani v domovech – gangy od lidí vybíraly peníze za nic. Tedy, za nic... Za to, že je nechají jen tak žít. Země si drží prvenství, pokud jde o statistiky kriminality. Ročně je v osmapůlmilionovém Hondurasu zavražděno přes šest tisíc lidí, přičemž nezanedbatelná část těchto obětí, asi šestina, jsou děti. Mimochodem, druhé největší město San Pedro Sula, kde žije zhruba 900 tisíc obyvatel, bylo loni vyhlášeno hlavním městem zločinu – na sto tisíc obyvatel připadá 169 zavražděných.

Honduras pravidelně kraluje žebříčku zemí co do počtu vražd. V letech 1995–2012 byl na prvním místě čtyřikrát za sebou –  poté, co sesadil sousední Salvador. V roce 2012 bylo v Hondurasu zavražděno 7127 lidí, což je 90,4 vraždy na 100 tisíc obyvatel. Pro srovnání: v USA, kde žije 38x více lidí, bylo zavražděno ve stejném roce 14 173 osob (4,8 vraždy na 100 tisíc obyvatel). V České republice, která je jen o pouhé dva miliony obyvatel početnější než Honduras, pak 105 lidí (1,0 / 100 tisíc obyvatel).

Násilí se nevyhýbá nikomu. Zvláště v posledních letech, kdy se situace výrazně zhoršila. Středoamerické země také zasáhla hospodářská krize. Honduras se navíc od roku 2009, kdy v zemi došlo k převratu, potýká s nestabilní politickou situací. A ještě je tu dopad drogové války: tvrdá protidrogová politika v Mexiku a opatření znesnadňující pašování drog karibským koridorem způsobily, že se aktivity gangů přelily na území Hondurasu, Guatemaly a Salvadoru. V Hondurasu zemřelo už několik starostů, o děti přišli bývalý policejní šéf či rektor národní univerzity. Násilí je všudypřítomné a lidé jsou v pasti. „Nikdy vás nenapadne zavolat policii. I ta vás může zabít,“ popisuje bezpráví pastor Henry Carías Aguilar.

Země má zaděláno na vážné problémy i v dalších letech. Téměř milion dětí je mimo vzdělávací systém, tvrdí Héctor Espinal z honduraské pobočky organizace UNICEF. Jen třetina dětské populace vystuduje střední školu. Nezletilí se tak velmi často přidávají na stranu zločinu. Nemají totiž zrovna na výběr.

Navíc tu kolují fámy. „Převaděči čas od času šíří informace, že Spojené státy udělují mladým imigrantům azyl nebo že se chystá zákon, který umožní mladým lidem vstup do země,“ vysvětluje pro Týdeník ECHO Néstor Rodríguez, profesor sociologie na Texaské univerzitě v Austinu, proč se tu a tam vzedme větší migrační vlna.

Třaskavé téma migrace

Obdobná situace panuje v Salvadoru a Guatemale. Těžko tedy předpokládat, že nápor na americko-mexické hranici jen tak poleví. Je otázka, jaké politické řešení této krize Spojené státy zvolí. Zatímco demokraté prosazují šetrnější přístup, jenž má dětem zajistit péči i dostatek soudců, kteří by posuzovali jejich případy, návrhy z republikánského tábora jsou takové tradičně republikánské. Zákony se mají změnit tak, aby umožnily rychlou deportaci dětských uprchlíků, jak se to děje v případě mexických dětí. Pokud jde o finance, mají se vynakládat jen na posílení hraničních kontrol. Před parlamentními prázdninami se v Kongresu nepodařilo najít kompromisní řešení.

Nicméně nezvladatelná situace donutila i demokratického prezidenta Baracka Obamu jednat rázněji: vyzval zákonodárce, aby změnili zákon z roku 2008, který brání okamžité deportaci. Není bez zajímavosti, že většině americké veřejnosti nejsou ovšem deportace po chuti. Obamův plán rychle se vypořádat s přívalem dětských běženců nepodporuje většina obyvatel Spojených států. Průzkum agentur Reuters a Opsos tvrdí, že 51 procent Američanů podporuje myšlenku, aby nelegální dětští imigranti mohli zůstat v USA déle, pokud by jim doma mělo hrozit nebezpečí. Okamžité odeslání dětí zpátky schvaluje jen 32 procent lidí.

Zatím tedy Washington na krizi odpověděl jen kampaní, která má odradit děti a jejich rodiče od cesty na sever. Průběžně jsou pak ze země vypravovány speciály s těmi, které již americké úřady stihly vyhostit, což je ovšem běžná celoroční praxe. Je zřejmé, že další lety budou následovat. Před soudy totiž začínají předstupovat ony děti, které do země přišly v posledních měsících. Takřka bez výjimky jsou bez advokátů – soud jim žádného automaticky nepřidělí –, což snižuje jejich šance uspět. V jejich prospěch nehraje ani skutečnost, že soudci jsou pod tlakem, aby rozhodovali v rychlém tempu. „Nemám přesná data, ale z doslechu znám případy dětí, které byly krátce po deportaci zavražděny,“ upozorňuje na možné následky deportací profesor Rodríguez.

Pokud jde o opatření v zemích „severního trojúhelníku“, jak se přezdívá Guatemale, Hondurasu a Salvadoru, tamní vlády zatím zaměstnává otázka, kam umisťovat lidi vystupující ze zmíněných speciálů. Na poli prevence vznikají iniciativy, povětšinou kampaně, které mají vrácené uprchlíky odradit od dalších pokusů emigrovat.

Bez obecného zlepšení podmínek půjde ale přesvědčování těžko. Experti upozorňují, že Spojené státy budou muset lépe zacílit pomoc, kterou potřebuje školství, občanská společnost, vládní instituce i bezpečnostní složky. Shodují se také, že finanční injekce nepřinesou výsledky, pokud se neprobudí místní elity. A že výsledky budou přicházet jen pomalu. „Snížit kriminalitu nebude lehké. Kartely mají hodně peněz,“ uzavírá Rodríguez.