V novoroční seriálové nadílce tuzemských televizí patří k nepřehlédnutelným příspěvek scenáristů Petra Kolečka a Jana Prušinovského Trpaslík, druhý jmenovaný autor ho i režíroval. Výsledek je zdařilá komedie, jež je ale od prvního dílu zatížena rasovým „problémem“ – jedna z hlavních postav je černoch a vysílání seriálu náhodou vyšlo na okamžik, kdy tuzemská společnost kvůli jednomu letáku ze supermarketu znovu pocítila potřebu vyřešit zdejší černošskou otázku. Co o nenadálém kontextu svého díla soudí právě Jan Prušinovský?

Začněme právě onou aktualitou: nejde přehlédnout, že najednou je tu na černošskou agendu kdekdo odborník.

Přitom my jsme se s Petrem tematicky odpíchli od toho, co jsme si přáli jako patnáctiletí. Když je vám patnáct, opravdu si přejete mít kapelu a být slavný muzikant nebo sportovec. Já jsem snil být jako Kurt Cobain, rozervaný rocker… Tak vznikla úvaha o chlapci, který poslouchá hip hop. A protože to je převážně černošská doména a my jsme v silné komediální zkratce, přeje si být černý. Mimochodem, Ondra Anděra, který k seriálu skládal hudbu a patří k veteránům českého hip hopu, mi řekl, že přesně takový sen v patnácti měl. Chtěl být černoch, protože si myslel, že jen černoši umějí správně rapovat. Takže rasová otázka pro nás byla podružná. Nápad umístit do příběhu černocha se neformoval výzvou „řešme český rasismus“. Šlo o to, využít dominantu současné pubertální popkultury – tedy právě hip hop. Kdyby frčel metal, asi by si Luděk Staněk přál být metalistou.

Chápu, ale i díky vám vida ty paradoxy: černoši jako problém na chvíli nahradili Romy a muslimy.

Je důležité říct, že tenhle nápad přišel před osmi lety, kdy rasismus v české společnosti nebyl hlavní téma. Ještě ji neovládal strach z uprchlíků, až ten se stal důvodem vzepětí zdejšího rasismu. A to slovo „strach“ je zásadní. Češi nejsou pohrobci otrokářského myšlení na americkém Jihu ani netrpí touhou po čisté rase jako evropští náckové. Český rasismus formuje strach, ustrašené kecy.

Čili jak vnímáte český rasismus?

Je směšný, až předposraný – a tak ho nakonec líčí i seriál. V Maďarsku nebo Itálii by Lidl, který jste vzpomenul na začátku, někdo podpálil. Kdežto u nás se napíše pár větiček, a to většinou ještě z anonymních profilů. Ve výsledku je rasově motivovaných fyzických střetů u nás málo, čímž rozhodně nechci relativizovat ty, které se staly. Myslím, že jako Češi se historicky účastníme lynčování vždycky až jako poslední a přidáme se pro jistotu k většině. Ti, co nesouhlasí, emigrují, ti, co nesouhlasí a bojí se emigrovat, lynčování po švejkovsku předstírají. A ten chabý zbytek, který souhlasí, pak lynčuje s gustem, protože může. Ale to není většina, takových je jenom pár. Byť možná se mýlím, nejsem sociolog ani expert na smysl života.

Je fakt, že úroveň debaty o černochovi je v Trpaslíkovi až dojemná. Vypadá jako povídka z novin stará desítky let: černoch tu pořád je výstřednost, takže našinec mu tváří v tvář zůstává vystrašen i okouzlen nevídaným. Pořád je to zoo.

Ano, tu zoo v Česku taky vnímám. Sice se to lepší, hlavně v Praze, ale máme to tu. Když jsem dělal casting na postavu Luďka Staňka, vedl jsem debatu s maminkou jednoho kluka a ta se mě ptala: „Proč prostě můj kluk nemůže být normální černoch ze školy a mít bílé kamarády? Co to natočit jako normální situaci, v níž by byl jedním z mnoha?“ Zeptal jsem se, jestli to tak v reálu jde, načež ona mi řekla, že vlastně ne. Kuba Šorm, který tedy Luďka Staňka hraje, říkal, že lidi na něj furt vejraj, jako by nikoho takového nikdy neviděli. Explicitní rasismus z očí do očí zažije málokdy. Kuba dětství prožil ve východních Čechách a na severu Moravy, kde opravdu dodnes nejsou na přítomnost černochů a jiných etnik vůbec zvyklí. Odtud plyne nadsázka seriálu.

Je zvláštní, že ještě pořád nejsme s cizinci sžití. Přitom tu byli a jsou.

Proč to nejde, nevím. Možná je to nějaké historické dědictví. Čechy jsou vlastně neustále v geopolitické izolaci. Ale zase, říkám si, minulo nás otrokářství, kolonialismus, vidíme, jakých chyb se dopustili jinde, takže máme větší šanci se s rasismem vypořádat. Jenže ono to stejně nějak nejde. Vlastně si nemyslím, že ta motivace je čistě rasová – nám vadí i „úkáčka“, Rumuni, o předsudcích vůči Slovákům a Vietnamcům mluvit netřeba. My se lekneme, i když na nás někdo promluví anglicky. Jsou tu ale mladí – odkojení hip hopem, skladbou písniček z MTV, Kanyem Westem, Rihannou, YouTubem, jezdí do zahraničí. Těm je tohle už fakt asi šumák. A to může být fajn, i když já si myslím, že strach nelze odbourat jinak, než že se s někým s jinou barvou kůže prostě začnete bavit.

Předpokládám, že vám i Petru Kolečkovi je předhazováno i to, že jste místo černocha do seriálu nedali Roma.

Ano, ale samozřejmě je to nesmysl. Trpaslík není sociální sonda, nýbrž komedie. Komedii se daří, je-li co nejvíc černobílá. Že tento relevantní fakt vnímá některý kritik jako výtku, spíš vypovídá o jeho erudici v komediálním žánru. My jeli pochopitelnou logickou linku hip hop – přání – černošství; celý nesmysl okolo rasismu byl až vedlejší efekt.

Ale přece se nemůžete divit, že společnost, jež rasismu v posledku s chutí propadla, ho řeší i u komediálního seriálu.

Na rasismu není co řešit, to je stejné jako říct: „Vyřeším lidskou blbost.“ Rasismus není ani hlavní téma Trpaslíka. Je to jedna větev problémů, které se stékají v motiv nejdůležitější – a tím je lidské sobectví. Romská problematika u nás není prvotně rasistická, jde o neschopnost poradit si a žít s odlišným sociálním a kulturním elementem. Romové jsou vážně jedineční svou výlučností, kterou vytrvale odmítáme přijmout nebo aspoň formálně uznat. A oni si ji zase vytrvale chrání. Nenašli jsme k nim klíč a nejsme v tom sami. Ten problém má celá Evropa, Romové jsou kulturně-sociální fenomén. Právě proto si česko-romské vztahy komedii zaslouží, jenže jako samostatné téma, které nesmí být pojato elitářsky. Skoro se mi chce říct, že dnes je film o Romech vnímán jako „art na Dvojce“, za což nemohou ani oni, ani tvůrci jako Petr Václav, jeden z mála, který se jim věnuje. Mě mrzí, že Romové se nikdy nedostali do mainstreamu, leda jako epizodní figurky. Nebo romantický plakát, kde Romy nehrají Romové, ale Bolek Polívka.

Vždyť právě poslední film Petra Václava Nikdy nejsme sami je výtečná komedie, v jejímž příběhu Romové hrají jednu z hlavních rolí, aniž je akcentováno, že jsou to Romové. Prostě žijí s bílými. A je to ukrutná sranda, i když pro diváka možná je těžké ji vidět.

To jste si odpověděl sám. Petr Václav může zkusit sebevětší řachandu, a pořád na ni přijde okolo dvou tisíc lidí, protože Petr Václav prostě používá vyprávěcí a formální struktury, které většinová společnost nerozluští. Takže tomu buď nerozumí, nebo je to pro ně nuda. A je to takhle v pořádku. Hlavně po něm nechtějme, aby dělal lidovou komedii! Stejně jako po mně nechtějte, abych dělal filmy jako on. Každý tvoříme z trochu jiné podstaty. Spojuje nás jediná věc: snažíme se to dělat maximálně poctivě.

Vy sám zvažujete pořídit komedii o Romech, když vnímáte jejich potřeby?

V srpnu začínám natáčet seriál Most. Není to remake severské detektivky, je o městě Most a proslulém romském ghettu Chanov. Seriál napsal Petr Kolečko sice nezávisle na mně, ale podezírám ho, že pro mě. Na jeho textu mě zaujalo právě to, co jsem už řekl. Není to úzkoprofilová sociální drásavá sonda, nýbrž obyčejná komedie, v níž Romové nehrají druhé housle.

Trpaslík je váš čtvrtý seriál: změnil nebo vyvinul se váš poměr k tomuto tvaru vzhledem k vašim dosavadním zkušenostem?

Mám základ, kterému věřím a hodlám si ho pěstovat. V mých seriálech i filmech je určitá příbuznost – ať jsou to komedie, nebo vážné filmy. To má asi každý tvůrce, vlastně s tím asi nejde moc co dělat. Já jenom vím, že mě nebaví dělat cokoli podruhé stejně. Po Okresním přeboru, který byl figurkářský a v němž zápletky byly podružné a důležitější byly právě figury, jsem se musel posunout jinam. Výsledkem byla Čtvrtá hvězda, v níž jsme chtěli s Kolečkem sevřít děj a dostat do série víc situací. Nové pro mě bylo i převzít cizí estetiku humoru, myslím tím Mirka Krobota, a propojit ji se svou. Teď Trpaslík je asi největší formální přechod, protože se neopírá ani o profesní zázemí, ani o epizodičnost situací. Je to souvislý příběh, založený na fyzičnosti zápletek. Navíc jeho humor nestojí na odposlouchávání a zhušťování reality do komediální zkratky, svět Trpaslíka je mnohem zkonstruovanější a jeho design je od reálného světa odvozen žánrem. Když ho viděl Petr Jarchovský, řekl mi, že je to hraný animák.

Všímáte si, jak a zda vůbec tyhle vaše posuny vnímají diváci?

Nechci, aby to znělo povýšeně, ale je mi jedno, co si o tom myslí divák. Je dost ošidné na něj dát, protože každý má svůj vlastní vkus. To by se to pak muselo nějak zprůměrovat a vznikl by zase průměr. A průměr – to je hnusné slovo. Tak holt někdo bude seriál nesnášet, a jiný milovat, to je lepší než ten průměr. Opírám se prostě o svoje momentální rozpoložení. Po psychologických Kobrách a užovkách jsem se chtěl zabývat podstatou situačního humoru. Bylo mi jasné, že po Čtvrté hvězdě a především Okresním přeboru to pro některé diváky bude zklamání, protože takový humor je považován za pokleslejší než právě to české tragikomické figurkaření.

Vnímáte to tak taky?

Ne, dokonce si myslím, že situační humor patří z řemeslného hlediska k tomu nejtěžšímu. Navíc jsem cítil, že tohle zase spoustě lidí chybí, včetně mě samozřejmě. Kdybych všechno dělal přes jedno kopyto, nudil bych se a divák dřív nebo později taky.

Vaši tvorbu vnímám jako důstojné nástupnictví způsobu, jakým češství vnímal Karel Poláček. Jste si, myslím, blízcí v tom, jak důsledně předvádíte české maloměsto jako grunt české nátury nebo jak objevujete a zpřístupňujete jazyk různých sociálních skupin. Jaký máte k Poláčkovi vztah?

Je můj nejoblíbenější český autor. Naštěstí jsem ho začal číst relativně pozdě a například Bylo nás pět nebo Muže v ofsajdu, tedy jeho nejznámější knihy, jsem nečetl vůbec. Zasáhla mě trilogie Okresní město, Hrdinové táhnou do boje a Podzemní město. Poláček byl novinář – a tak psal i prózu. Stál dál od lidí a pokoušel se je velice strohým způsobem popsat. Tohle si pěstuji asi i já. A stejně jako on se snažím tenhle styl používat různě. On taky někdy volil komediální zkratku – třeba v neurvalé satiře Dům na předměstí –, jindy psychologizoval bez humoru – jako v Hlavním přelíčení – a jindy vše napsal do filmového scénáře – jako v Hostinci u kamenného stolu.

Stejně jako on máte schopnost komicky zobrazovat ošklivost zdejších povah. Vaši hrdinové jsou věčně zlí, k okolí i sobě. Přitom to mnohdy nevědí. Takhle vnímáte lidi?

S tím, že jsou moji hrdinové věčně zlí, vůbec nesouhlasím. To se také v souvislosti s Trpaslíkem obecně píše, ale fakt nevím, kde se to bere. Orson Welles si kdysi posteskl, že poté, co se objevil Freud, se zlosyni v Shakespearových hrách najednou hrozně špatně inscenují. Z původních textů totiž není patrné, jaké jsou jejich motivace, protože Shakespeare se jimi nezabýval. Překvapil mě ten detail, že se tak například v klasickém dramatu často psalo: zloduch prostě byl zlý. Ale takhle už dnes psát nejde, protože všichni víme, že zlo odněkud plyne, z něčeho se rodí a diváka často ten zrod velmi zajímá.

To jsme si nerozuměli. Vaše postavy jsou barevné, ale nezřídka se k sobě ve své zarputilosti chovají jako hovada. A upozornění, že tohle je rys zdejší povahy a způsob vnímání světa, je prima.

Tahle definice, „zlí lidé a zlé postavy“, je nonsens, mě zajímá motivace. Nejlepší na komedii bývá, když má člověk přehnanou motivaci a díky ní pak dělá hovadiny. To neznamená, že by byl zlý, proboha. Jak jinak by bylo možné, že i takové figury jako Jirka Luňák z Okresního přeboru nebo Kája Čížek z Autobazaru Monte Karlo vyvolávají v člověku soucit? A co teprve postavy Louise de Funése, Rowana Atkinsona nebo Rickyho Gervaise? Jsou zlé? Ne, jenom za nás říkají nebo dělají věci, které my se říct a udělat bojíme. Proto se jim smějeme. Skoro ve všech správných komediích existují protipóly takto přemotivovaných jedinců, jedinci zase možná až příliš pasivní. Máme je taky: v Okresním přeboru je to veterinář Větvička. Co je na něm zlého? Nebo na předsedovi Slavoje v podání Luďka Soboty? No a v Trpaslíkovi je to postava koncipienta Šourala, ta nese rysy až romantického mouly.

Přiznávám, že dosud jsem si nepřipustil, že bych mohl na vaše hrdiny hledět s porozuměním proto, protože sám jsem zlý.

Nejste zlý, nikdo není. Ale jistě máte negativní vlastnosti, stejně jako já nebo kdokoli jiný. Já si vlastně myslím, že jsem nenapsal nikdy vyloženě zápornou figuru. Figury, které píšu, jenom stavím do situací, kde se projeví jejich negativní vlastnosti, ale tak je to přece v komedii odpradávna. Učí nás milovat i lidi, se kterými bychom v normálním životě nešli ani na pivo. Čili v osobním životě tak lidi nevnímám. A jestli je nějaký člověk, kterého tak vnímám, jsem to já sám. Ale při takové mé sebereflexi už většinou je pozdě.