Mezi tuzemskými divadelními tanečníky patří Ondřej Vinklát ke špičce. Je členem baletu Národního divadla, v tomto souboru získal v roce 2013 Cenu Thálie za roli Romea v Romeovi a Julii v choreografii dosluhujícího šéfa souboru Petra Zusky. Zároveň se jako choreograf prosazuje sám. Ostatně, má za sebou dvě nedávné premiéry – hereckou jako princ v Malé mořské víle v Národním divadle a choreografickou v Pražském komorním baletu v celku Mysterium času. Rozhovor jsme však začali úvahou nad staršími kusy.

Přinejmenším na rok se kvůli rekonstrukci uzavírá Státní opera – prý se řada inscenací stahuje, aby se všechny soubory vešly do prostoru menšího o jeden dům.

Přesně tak, protože budova Národního divadla je přeplněna a musí se udělat místo jiným titulům. Ale zdůvodněno mi to nebylo. Mě to mrzí, jelikož jedna z nejoblíbenějších věcí, které tancuji, je Čarodějův učeň. Když jsme ho v listopadu hráli naposledy, užil jsem si to moc – vždyť jestli se zase bude hrát, pak až v roce 2018. Stejně tak Vertigo, to se taky stahuje. Bůh ví, jestli se tyto inscenace vrátí, jsou vlastně uložené k ledu – a tam můžou být rok, dva nebo napořád.

Čarodějova učně – tedy baletní zpracování románu Otfrieda Preusslera o chlapci Krabatovi, který bojuje s černým mlynářem o svůj život a lásku krásné dívky – jsem viděl nedlouho po premiéře, to jsou čtyři roky. Bylo to krásné představení. Potom mě na něm zdálky fascinovalo, že jsou všechna uvedení vyprodaná.

No právě. Děláme tři premiéry do roka – já vlastně nechápu proč, když teď jeden dům chybí. Proč neuděláme dvě, aby byl prostor i na reprízy oblíbených kusů? Vůbec tomu systému našeho divadla nerozumím.

Inu, show must go on.

Nejspíš. Já jsem rád, když se zkouší, opravdu to mám rád. Jenže v takovém provozu potom najednou není prostor na kvalitní věci, na které lidi rádi chodí. Samozřejmě se musí chystat novinky, ale… no, je v tom rozpor.

Vnímám opravdu jako průlom, že právě díky Čarodějově učni se podařilo přilákat na tanec do Národního divadla mnohem širší diváctvo.

Hlavně docela netradičním tématem, protože moc lidí Krabatovu legendu nezná. Když někomu řeknete Čarodějův učeň, hodně lidí neví, o čem to je. Ani já Preusslerův román nečetl, viděl jsem jenom film Karla Zemana. Ten je super výtvarný, má hororovou atmosféru – obzvlášť proto, že je kreslený. Tváří se to jako tradadá pohádka, ale je za tím fakt hodně.

Jak tedy diváci na Krabata reagují?

Právě že skvěle. Je to opravdu oblíbené, neustále vyprodané. Na Krabata chodí rodiny, i malé děti. Je – nebo byl – pro široké spektrum diváků.

Vy stejně jako Otfried Preussler pocházíte z Liberce. To chápu, že máte Krabata rád.

Je to samozřejmě i proto srdcovka, že jsem dělal něco, co bylo tak zblízka. Protože já jsem srdcař. Mrzelo mě, že Otfried Preussler naši verzi neviděl, zemřel týden před premiérou. Kluci ze Skutru, režiséři, ho chtěli pozvat. Pak si ale řekli, že úplně nectili, jak je román napsaný, a že by z toho mohly být nějaké problémy. A on pak stejně umřel a to dilema takhle vyřešil. Zkrátka pro to všecko mě mrzí, že se to stahuje.

Mimochodem, Krabat samozřejmě je hodně znám v Německu. Byli jste s ním tam?

Ne, ale byli jsme s ním v Holandsku, v Haagu. A byl to velký úspěch. Otevřela se opona a následovalo standing ovation. Hned za oponou. To jsme fakt koukali. Stává se, že se otevře opona, lidi sedí a postupně vstanou. Ale tady to bylo trc – a všichni stáli. To byl velký zážitek.

To je zajímavé. Je nějaký rozdíl v tom, jak na balet nebo vůbec na tanec reagují diváci u nás a v zahraničí?

Když jsem byl na představení v Mnichově, viděl jsem, že tam lidi tanec berou se vším všudy. Myslím si, že představení, které jsem tam viděl, by tady lidi tak nevzali. V Německu jsou diváci asi vychovanější, asi toho víc znají. Ale u nás se mi líbí právě to, že jsme náročné publikum, které nutí tanečníky snažit se víc. A tak neděláme jenom mainstream, který by každého okamžitě uhranul, vážně se snažíme o umění. Aby výsledek sice byl přístupný, ale zároveň aby o něm divák musel přemýšlet. Venku, mám ten pocit, tohle někdy chybí. Čili v Německu diváci jsou vychovaní, umějí ocenit výkon, snahu i sdělení, ale zároveň víc berou i popinu. U nás chce větší obeznámenost s tancem ještě čas. Taky se posouváme, spějeme dál, do tance se tu investuje a lidi se snaží dělat nové věci.

Je pravda, že když se řekne Vertigo, automaticky si představím film Alfreda Hitchcocka, nikoli balet.

Přesně tak. A fakt sem jezdí zahraniční choreografové a choreografie uvádíme opravdu světové. Takže osvěta je to, samozřejmě odvislá od peněz.

A zahraničních tanečníků je tu kolik?

V souboru je nás polovina Čechů a polovina přespolních. Ale nevím, kolik národností. Snad jednadvacet.

Jaká je hlavní řeč tanečního souboru v českém Národním divadle?

Angličtina, čeština je až druhá.

V listopadu jste měl premiéru Malé mořské víly, v prosinci v Divadle na Vinohradech premiéru třetiny inscenace Mysterium času. Zaujaly mě na tom tři věci: jednak že se tančí v tomhle divadle…

Mezi námi, vinohradské divadlo není prostor ideálně vhodný pro tanec. Nemá pro tanec atmosféru ani dispozice. Nicméně bylo to tam.

Budiž, prostor bylo překvapení. Druhým pak výběr skladatelů, na jejichž hudbu jste inscenaci stavěli. Že někdo vytáhne Bedřicha Nikodéma a na jeho hudbu dělá současný tanec. Nebo jiný že si vzpomene na Miloslava Kabeláče. Jak jste k nim došli?

Všichni, tedy nejen já, ale i kolegové choreografové Marek Svobodník a Hana Polanská Turečková – protože Mysterium času má tři části, přičemž ta moje se jmenuje Teď² – jsme byli osloveni zpracovat téma času. Měli jsme mít ke zpracování volnou ruku. Potom ale bylo řečeno, že to má být na hudbu českých autorů. Postupoval jsem jinak než kolegové. Když jsem se nový požadavek dozvěděl, napadlo mě vrhnout se do nového tvůrčího procesu a oslovit skladatele, aby napsal původní hudbu. Vybral jsem si Marka Pavlíčka a byla to skvělá zkušenost. Sice to nedopadlo podle mých představ, ale celý ten proces vzniku mě najednou šoupl někam, kde jsem se musel na věci dívat jinak, než jsem chtěl sám. Nakonec je to společný kompromis.

A co že se nepovedlo?

Ne nepovedlo, výsledek je společná představa. Téma, scénografie, hudba, kostýmy, choreografie se tvořily naráz, včetně světelného designu. Takže jsme se ovlivňovali, mluvili o tom, a najednou přijdete k hotové věci a říkáte: ty jo, prima, ale je to vlastně trochu jinde. Ale nevadí mi to, jsem za to rád. Je to tříbení spolupráce.

Takže jste pracovali celou dobu současně?

Přesně. Marek chodil na zkoušky a koukal se na mou choreografii, potom jsem mu posílal videa, mluvili jsme o tom a on dopisoval hudbu. A pak jsme se jednou sešli a zjistili, že nám to k sobě nepasuje. Tak jsme do tří, do čtyř do rána začali vysedávat ve zkušebně, pouštěli si videa a domlouvali si, co by se kam hodilo.

Kus, vzniknuvší popsanou metodou, trvá dvacet minut. Jak dlouho se chystal?

Trvá šestnáct minut a pracovali jsme na něm tři měsíce, to zase není tak dlouhá doba. Když vám tanečníci jdou naproti, je to raz dva.

Narazili jsme na problém vhodnosti prostorů k tanci. Kolik takových vhodných divadelních domů u nás je?

Vhodných prostor je spousta, záleží jenom na tom, co se uvádí. Jaký typ pohybového divadla, jaký typ tancování. Z budov Národního divadla je pro klasický balet vhodná Státní opera i stará budova Národního divadla; ta vyhovuje moderním i současným kusům. Ale už by tam neobstála inscenace Decadance, která se hraje na Nové scéně, protože aby vyzněla, potřebuje divák kontakt s tanečníkem. Být k němu blízko, aby všecko nasál. V kukátkových divadlech by to už bylo daleko a tanec by neměl náležitý dopad. Protože v Decadance se opravdu hraje s nuancemi niterními, které jsou ale fakt důležité. Anebo Jatka jsou dobrý taneční prostor – navíc se mi líbí, jak je Štěpán Kubišta vede. Má dobrý koncept.

Když mluvíme o Jatkách, jaká je součinnost baletu s novým cirkusem? Sám to vlastně nerad dělím, protože mnohdy mám dojem, že už to dělit nejde.

Promíchává se to, že? Na novodobý cirkus se rád chodím dívat a samozřejmě fúze jsou dneska moderní. Lidi chtějí vidět, že tanečník umí zpívat, hrát, zároveň ovládá hudební nástroj... To je ideál.

Nedovedu si představit vrcholný tanec, aby u něj člověk zpíval.

(směje se) Tak se v září přijďte podívat na novinku DekkaDancers. Bude to celovečerák, v němž každý tanečník bude umět obsloužit nástroj a bude hrát nebo zpívat. Ale žádný muzikál, primárně to bude taneční představení.

Takže když se ukáže, že výborný tanečník nezvládne zpívat, tentokrát si neškrtne? 

Ano.

Mimochodem, zmíněný muzikál vás neláká?

Vlastně ano, jen tohle bude něco jiného. Ale když jsem třeba viděl Probuzení jara, které kdysi v Městském divadle Brno nastudoval Stanislav Moša, to jsem bulel. Asi třikrát za představení. Nebyl to muzikál, jak si ho většina lidí představí. Strohá scéna, diváci seděli kolem ní a koukali na skvělé herce, zpěváky, tanečníky v jednom. Výborná věc. 

Baví mě, kolik je z vás cítit energie. Co takhle taneční film?

S DekkaDancers jeden plánujeme, už jsme na něm začali pracovat. Kamarádovi sice ukradli z šatny notebook, v němž byly veškeré materiály k filmu, ale nějaká záloha je u režiséra Vavřince Menšla, který točil teaser, takže snad něco získáme zpátky. Bude to nonverbální taneční film, pro nějž jsme získali dokonce Jiřího Lábuse. Chodí na naše představení, kamarádí s námi a nonverbálně umí ztvárnit všechno.

O čem film bude?

Zatím můžu říct jenom toto: existuje bouda, kam chodí lidi žít svoje představy. Takové Imaginárium Dr. Parnasse je to. Ulítnete si do podvědomí, žijete sice nějakou svou ideální představu, ale vždycky vás ovlivňují i negativní věci, které jsou tam skryté. Bude to surrealistické, snové, ale samozřejmě chceme, aby i části z reality vypadaly pěkně. 

Když tedy vaše aktivity početně shrnu: máte tři premiéry v Národním divadle a každoročně několik vedlejšáků.

Zase ne tolik. Vloni to byla jenom probraná práce pro Vinohradské, a to byla choreografie. Takže čtyři premiéry. Letos to bude podobné. To při obrovské poptávce, která v Praze je, jde. Je tu tolik divadel a souborů, že je těžké něco si vybrat. A tak soubory musí mít tvář, aby lidi mohli říct: jdu sem, protože jdu za tímhle.

Ale poptávka nejspíš prozatím naplněna není, taneční soubor na sídlišti by lidi zatím asi nepřilákal.

(směje se) Když by byl dobrý, proč ne? Tvrdím jenom tolik, že soubor má vědět, co dělá, co chce dělat a proč. Když se řekne v tancování 420PEOPLE, víte, na jaký typ umění jdete. Když se řekne Spitfire Company, víte, na co jdete. Když Lenka Vágnerová, pořád to víte. Ale třeba u Pražského komorního baletu to prozatím nevíte. Soubor sice má značku, funguje šedesát let, ale teď zrovna potřebuje tvář.

Šedesát let? Jak na tom vlastně jsme v tanci s výchovou?

Neumím posoudit, jestli je u nás výchova nebo vzdělávání v pořádku, já býval rebel. Ani nemám srovnání, venku jsem byl jenom v Belgii na Královské baletní škole, kde jsem sice viděl, jak fungují, jenomže jsem tam byl jenom týden, přičemž veškerý program stáže byl přizpůsoben nám. Ale na světě je dneska takových možností v tancování: všechno je vidět, je to otevřené.

Nemáte nutkání jít ven?

Asi bych chtěl tu zkušenost. Zatím jsem sice v Praze spokojen, mám skvělé příležitosti, dostávám nové role, proto se mi zatím nechce s tím hýbat. Navíc jsou tu DekkaDancers, jsem oslovován, abych dělal choreografie, to všecko je dobrá práce, kterou se mi nechce opouštět. Ale zároveň cítím, že bych chtěl poznat něco venku, něco jiného, nový přístup. Byl jsem týden v Izraeli v Batsheva Dance Company, kterou vede Ohad Naharin. A když jsem viděl, jak oni pracují, říkal jsem si: Tak tohle je něco pro mě, tady bych chtěl být.

V čem je to jiné?

Nahrin má vizi, s níž vede soubor. Co se tance týče, není svázán zažitými konvencemi. Jede svým směrem a jeho tanečníci jsou úžasní. To uvidíte jenom tam, jenom tam.

Rozumím, ale snažím se vás přimět, abyste to popsal co nejpřesněji. Abyste jiskru, kterou máte v očích, když na Naharina vzpomínáte, dostal do slov.

Pracuje s nejlepšími tanečníky – a že má z čeho brát, protože na konkurz mu přijedou stovky lidí. A to jsou unikátní tanečníci, strašně senzitivní lidi. Z jednoho minimálního pohybu, jen takhle lehce pohnou rukou, udělají něco, nad čím vydechnete: Ty bláho, tebe chci poznat! Ty jsi fakt dobrej! A přitom jenom pohnou rukou nebo otočí hlavou. Ale s takovým naplněním! Co pohyb, to naplněný okamžik. A je to strašně živočišné, nespoutané, je radost na to koukat.

Copak u nás je tanec vášnivý méně?

Nedá se říct méně, ale jinak. Jsou tu lidi zapálení pro to, co dělají, jenže jsou zapálení jinak. Bohužel to ale neumím popsat, neumím, nezlobte se. Jsem na to pako.

Dovolte mi závěrem osobní otázku: vy jste krásný chlap a jistě to víte. Bavíme se o tom, jak se u nás zvedá návštěvnost baletu, lidi jsou k němu vstřícnější a vůči němu poučenější. Ale co základy? Chodí za vámi fanynky do šatny?

Sem tam chodí, ano. Dokonce mám fanynky, které mi pečou perníčky a buchty a nosí slivovici. A to je super. Při děkovačce pošlou na jeviště tašku, zdá se, že je to víno, ale je to slivovice. A to je lepší, je to příjemnější.