Staré město v Akku v Izraeli je jedním z nejkrásnějších měst planety, říkala mi v uplynulých měsících řada lidí, ale já si nikdy nenašel čas tam zajet. Až dneska, kdy se rozhoduju, že je konečně na čase uposlechnout jejich rady.

V Akku a jeho Starém nebo Novém městě nikoho neznám, což znamená, že si musím najít hotel. Zkouším si zarezervovat pokoj, ale možnosti jsou velmi omezené. Abych byl přesný, v celém Starém městě jsou k dispozici pokoje pouze na jediném místě, Akko Gate Hostelu.

Naivního člověka jako já nenapadne, že možná existuje důvod, proč zrovna tohle konkrétní místo je jediné s volnými pokoji a okamžitě si jeden rezervuju.

Až když do pokoje, po dlouhé cestě, vstupuju, uvědomuju si svou chybu. Pokoj smrdí, je velmi malý a nic v něm nefunguje. Čehokoliv se dotknu, ozve se zvuk, jako by se to každou chvílí mělo rozbít, ať už je to koule od dveří, dveře nebo šuplík.

Ale ano, musím uznat, že Akko Gate Hostel má v sobě přece jen něco velmi přitažlivého. To “něco” je Waled, majitel. Waled je zábavný, srdečný, a pokud se mu líbíte, dá vám zadarmo skvělé kafe.

A jak usrkávám hořko-sladké doušky, vypráví mi, že mnoho členů jeho rodiny už v Akku nežije. Přestěhovali se do Berlína, Frankfurtu a Amsterdamu. Proč? “Před rokem 1948 byli po celém světě rozptýleni Židé, ale teď jsme to my.”

Jak to?

“Židé nás vytlačili z naší země.”

Jak to Židé dělají?

Jednoduše. Waled mi říká, že před pár lety Izrael přišel s geniálním plánem. Nabídli Židům žijícím ve Starém městě nové domy v Novém městě, ale Araby nechali ve Staré městě s rozbitou kanalizací a krysami. Výsledkem bylo, že Arabové město opustili a odstěhovali se do Německa a Holandska.

Pokud odešli Arabové i Židé, zajímalo by mě, kdo dnes ve Starém městě v Akku bydlí?

Dávám Waledovi sbohem a jdu to zjistit.

Když se procházím ulicemi Starého města, slyším arabštinu, němčinu, angličtinu a trochu hebrejštiny. Ale nejvíc ze všeho arabštinu. Copak se Arabové z Frankfurtu vrátili, aniž by to řekli Waledovi?

Je to možné. Nebo ne?

Možná bych měl utíkat do Akko Gate Hostelu a říct Waledovi, že jeho rodina je zpátky.

Ale nejdřív se dám do řeči s okouzlující dámou jménem Pascale, která pracuje pro turistickou kancelář v Akku.

Jak staré je Staré město? ptám se jí.

“Docela nové,” říká mi, vzniklo kolem roku 1800. To pravé Staré město, a ve skutečnosti jich je víc než je jedno, se nachází hluboko pod našima nohama. Když nejrůznější nájezdníci město dobyli, většinou ho vyplenili a zničili a pak postavili nové na ruinách toho starého.

Co se stalo s biblickým Akkem?

“To bylo zničené už před dávnými dobami.”

Jak vzniklo současné Staré město?

„Postavil ho Ahmad Al-Jazar, osmanský guvernér. Byl to silný vládce a porazil dokonce i Napoleona, který město obléhal.”

V arabštině Al-Jazar znamená “řezník lidí”. To si tohle jméno vysloužil díky tomu, že porazil Napoleona?

Úplně ne. Ahmad, říká mi Pascale, měl 37 manželek. Jednoho dne, když byl kvůli nějakým pracovním záležitostem pryč, mu ptáček zašeptal do ucha, že ho jedna z jeho žen zradila. Okamžitě se vrátil do svého paláce a nařídil všem svým manželkám, ať se postaví do řady. Byl si jistý, vysvětluje mi Pascale, že když se podívá svým ženám zpříma do očí, bude schopen určit, která je ta žena zrádkyně. Ale nefungovalo to, jak si představoval. Podíval se svým ženám do očí, pěkně po jedné, ale žádný pár očí nijak nevyčníval.

A tak, neschopný určit, která z jeho manželek ho zradila, dal useknout hlavu všem svým 37 ženám.

Mimochodem, Ahmad měl rovněž židovského finančního poradce jménem Farkhi, říká mi Pascale. Jednoho dne, jen tak, se Ahmad rozhodl oslepit ho na jedno oko a zmrzačit mu jednu ruku. Žid, napůl slepý a napůl zmrzačený, ani na chvíli nezaváhal a dál věrně sloužil svému pánovi.

Dneska je sobota a paní Pascale mě bere na procházku na súk, arabské tržiště. Nějak nevidím jediný otevřený kanál ani ošklivé krysy, ale místo toho vidím, že Staré město bublá turisty a nákupů chtivými zákazníky, z nichž většina mluví hebrejsky.

Ptám se, kolik Židů žije ve Starém městě?

„Židé tu nakupují, ale žádný tu nebydlí.“

Říká mi, že to tak vždycky nebylo. Dříve tu Židé žili a někteří byli dokonce známí rabíni, kteří tu měl své synagogy. Ještě před deseti lety, dodává, byly na hradbách Starého města cedule, ukazující cestu k těm slavným synagogám, ale Arabové, co tu žijou, je strhli.

Ukazuje se, že “frankfurtští Arabové” ve Frankfurtu tak docela nejsou.

Jsme v Izraeli, jak to že tady nežije žádný Žid?

Namísto odpovědi mi Pascale ukazuje spoustu cedulí na zdech, cedulí, které hodně připomínají cedule se jmény ulice, ale tohle je něco jiného. Tyhle cedule jsou citáty z Koránu a Pascale mi to vysvětluje: “Asi před deseti lety rozmístilo Islámské hnutí stovky citátů z Koránu po celém Starém městě a nahradilo židovské cedule.” A pak dodává, že izraelské úřady tu nechaly ty cedule viset.

Proč?

“Izraelci se bojí, že když by ty nápisy z Koránu sundavali, tak by je při tom natočili míroví aktivisté z Evropy a pak záběry použili, aby obvinili Izrael z neúcty k islámu a muslimům.”

Říkám si, že je na čase, abych si město prošel sám a s Pascale se loučím.

Po chvilce spatřím úchvatnou mešitu, jednu z nejkrásnějších, co jsem kdy viděl. Je menší než slavná Al-Aksá v Jeruzalémě, ale mají jednu unikátní vlastnost společnou: obě dvě mešity uchovávají uvnitř jeden vous z z plnovousu Proroka Mohameda. Ale na rozdíl od Al-Aksá tu nemusíte být muslim, abyste se mohl jít podívat dovnitř. Můžete být Žid, křesťan, ateista nebo kdokoliv, a pokud vyndáte z kapsy pár šekelů, pustí vás dovnitř. Ano, tady se platí vstupné. Samozřejmě, že ať zaplatíte cokoliv, stejně musíte respektovat pravidla tohoto posvátného místa. Například než vstoupíte, musíte nechat boty venku; konec konců, tohle je modlitebna. A pokud byste náhodou byli žena, nikdy nesmíte zapomenout, že si u vchodu musíte vzít plášť na zakrytí rukou, ramen a dalších odhalených částí těla. Měli byste vědět, že Alláha uráží malé i velké záňadří.

Na chvilku mě napadne, že jsem sem byl transportován z židovské ultra-ortodoxní čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě, vyhlášené ochranou Boha před svůdnými ženami, ale ne: jsem v mešitě v Akku. A tahle mešita se jmenuje Al-Jazarova mešita. Jednoduše “Řezníkova mešita”.

Procházím se nádherným svatostánkem, obdivujícím jeho čirou krásu, a v tom si najednou všimnu malého hrobu. Jen si to představte, je tady pohřbený Ahmad Al-Jazar.

Měl bych se za něj pomodlit?

A zrovna v té samé chvíli muezzin zavolá pěkně nahlas: “Není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok.” Zavírám oči a představuju si 37 žen a Řezníka, vedle jehož ostatků stojím, a rychle utíkám do Waledova hostelu. Nikdy nevíte, jsou chvíle, kdy i smradlavé pokoje mohou být celkem uklidňující.

Text psaný pro německý Die Zeit publikován s laskavým svolením autora