Ke svým letošním pětaosmdesátinám nadělil Milan Kundera českému publiku nový svazeček esejů. Od doby před deseti lety, kdy s nimi začal, je to pátý v pořadí. Jmenuje se Slova, pojmy, situace a autor do něj zahrnul tři stati ze tří svých esejistických knih včetně nejnovější. K jejich představení využijme oficiální anotace vydavatele: „SLOVA jsou autorova definitivní česká verze šesté části knihy L‘art du roman (Umění románu). POJMY obsahují autorův český překlad páté části knihy Le rideau (Opona), kde vyšly pod názvem L’esthétique et l’existence (Estetika a existence). SITUACE tvoří texty druhé části knihy Une rencontre (Setkání) s názvem Romans, sondes existentielles (Romány, existenciální sondy).“ Česky poprvé vycházejí jen Situace, zbylé dva texty vyšly už dřív v literárním měsíčníku Host.

Začněme stálým mravem kunderovské publicistiky – poznámkou o Kunderově vztahu k českým edicím jeho textů. Samozřejmě tuzemské a rovněž slovenské texty jsou syceny nářkem nad autorovou neochotou vydat v češtině svá nová díla, byť by je pro jeho pohodlí přeložil někdo jiný než on. Stěžovatelé jako by svého oblíbence vnímali nedbale a touha u nich válcovala víru. Vždyť Kundera zdůrazňuje, kde může, například v přítomném eseji Slova, stále týž názor: „Ta nejmenší služba, kterou může autor udělat pro svá díla: zamést kolem nich.“ Proč tedy by vysmýčené dílo nemohlo být to české? Proč nevěřit autorovi Kunderovy sečtělosti, že toho o „umění románu“ ví mnohé, a nepředpokládat, že jeho rozhodnutí nezdržovat se překlady svých francouzsky psaných románů do češtiny má co dělat s vědomím, že na rozdíl od předchozích a od té části esejistiky, již do mateřštiny nepřevádí, nestojí za námahu, neboť nenesou nic, co bychom neznali?

Melancholie starce

Ostatně svádí k takovému závěru svými Slovy. To je hra na slovník autorových klíčových výrazů, jejichž platnost Kundera rád dokládá citáty ze svých románů. Ačkoli v drobném edičním přípisku přiznává, kolikrát text tohoto eseje upravoval, než došlo na „definitivní české vydání“, z posledních próz necitoval a zůstal nejnověji u těch z doby vzniku francouzské verze textu. Totiž u Nesnesitelné lehkosti bytí, nejčastěji u Život je jinde. Názvem svého románu upomíná čtenáře na pouto svého slovníku, jímž je starcovo melancholické přesvědčení, že svět už není, jaký býval nebo jaký by dle jeho představ měl být. Vyjadřuje ho heslo Evropa: „Ve Středověku spočívala jednota Evropy ve společném náboženství. V Novověku postoupilo náboženství své místo kultuře (filozofii, literatuře, umění)… Nuže, kultura přišla na řadu, aby teď ona postoupila své místo. Ale čemu či komu? (…) Nevím. Zdá se mi pouze, že vím jedno: kultura již postoupila své místo. Představa evropské identity se vzdaluje do minulosti. Evropan: ten, jemuž se stýská po Evropě.“ Ta závěrečná rázná dvojtečka je typický rys Kunderových Slov. Značí konec debaty; názor vyjádřený tak jasně, že dál se o něm přít autor nemíní.

Zároveň jsou Slova jakési interview. Kundera se tu svěřuje se svou nedobrou zkušeností s novináři, jež vedla k přerušení jeho styku s nimi, vyznává se z nutnosti dbát o své dílo – obhajuje se příklady kolegů, kteří na vztah autora a jeho tvorby nahlíželi obdobně – a vysvětluje, proč je třeba bránit se biografickému výkladu díla: „Ve chvíli, kdy Kafka přitahuje více pozornosti než Josef K., proces posthumní Kafkovy smrti je odstartován.“ Toto přesvědčování možná může dávat smysl v jiné kultuře, ne tak v české, která vyrostla ze spisovatelské umanutosti postavit kulturu nad hospodářské výhody života ve větším jazyce. Čeští spisovatelé od počátku národního obrození několikrát dali najevo, že hodlají promlouvat do života svých spoluobčanů, tedy být svými životy přítomni v jejich životech, a zjevně jsou kdykoli připraveni chopit se svého „nároku“ zas. Čili Kundera se tohoto údělu nemůže zříct. Zvlášť když se k němu několikrát přihlásil, ať už jako básník oslavující v padesátých letech nové národní životní podmínky, nebo jako účastník debaty o českém osudu, již vedl s Václavem Havlem, nebo jako romanopisec reflektující sovětskou okupaci, nebo jako elegik oplakávající střední Evropu v eseji psané roku 1984 pro New York Review of Books.

Máme tři nadmíru oblíbené tvůrce, s nimiž se vleče podezření z nekalé spolupráce s minulým režimem. Kromě Milana Kundery Jaromíra Nohavicu a Karla Gotta (jehož ostatně Kundera v Knize smíchu a zapomnění nazval „idiotem hudby“, potřebným partnerem „prezidenta zapomnění“ Gustáva Husáka). Třebaže Gott, pokud vím, jako jediný z trojice není podezřelý z denunciace, společná je všem pánům ochota bavit se o minulosti mlhavě. Shodují se na tom, že žít v někdejším režimu bylo nepříjemné – Gott s Nohavicou o tom promlouvají v rozhovorech, Kundera to doložil emigrací –, ale odmítají vysvětlit jeho zákonitosti všem, kteří ho v jejich exponovaném postavení nezažili a přitom jsou jejich tvorbou ovlivněni. Nohavica se v nedávném rozhovoru pro časopis Týden odpovědi vyhnul poučkou, že kdo se o realitu jeho údajného špiclování zajímá a pozorně čte jeho texty, odpovědi najde. (Inu, na albu Ikarus v písni Já si to pamatuju podivuhodně, možná ve znechucení ze svého neustálého podezření stírá dnešek s někdejškem: „To už tu bylo, / jen v jiném duetu, / všechno se vrací / a je to zase tu, / to vše je zase tady, / ta hrůza zase tady, / (…) / zákazy zase tady, / seznamy zase tady, / ti lidi zase tady / i já jsem zase tady, / zbabělci zase tady / i čistí zase tady, / mlčící zase tady…“)

Biografie, (ne)přítel čtení

Vztáhneme-li toto vyjádření na tři Kunderovy eseje – první knihu, kterou autor vydal česky po „slavném odhalení“ Adama Hradilka v Respektu – můžeme číst v Pojmech: „Svoboda účastnit se boje, jakož i svoboda dezertovat zaručovaly každému jeho nezávislost.“ A ve Slovech v hesle Kolaborant: „Nové historické situace demaskují různé lidské možnosti a umožňují nám je pojmenovat. Slovo kolaborace nabylo během války proti nacismu nového významu: být dobrovolně ve službách obludné moci. Základní pojem! Jak se bez něho mohlo lidstvo obejít až do roku 1940? Když bylo jednou to slovo objeveno, uvědomujeme si čím dál víc, že činnost člověka má ráz kolaborace. Všechny ty, kteří se nechávají nadchnout křikem médií, imbecilním úsměvem publicity, zapomněním přírody, indiskrecí povýšenou mezi ctnosti, nazývám kolaboranty modernosti.“ (Pro zvýraznění lesku jediného expresivního textu knížky dodejme, že následující heslo jest Komično. Strukturovat své kusy Kundera bezesporu vždycky uměl.)

Není tu téma, které bychom od Kundery neznali odjinud, a tak mimo jiné proto je náročné řídit se jeho přáním a číst předložené texty bez ohledu na původcův život. Druhý oddíl, Pojmy, pojednává o „estetických konceptech“ a jejich „existenciálních kořenech“. Rozumějme: každý člověk má dle Kundery, rozvažujícího nad románem Muž bez vlastností a odvolávajícího se na Hegela, svůj „estetický základ“, který ho neustále formuje při konfrontaci „s krásným, se škaredým, se vznešeným, s komickým, s tragickým, s lyrickým, s dramatickým, s činem, s peripetiemi, s katarzí, nebo, abych mluvil o konceptech méně filozofických, s agelastvím, s kýčem nebo s vulgaritou“. Nad Hegelovým chápáním Antigony je autor konkrétnější: „Osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragédie, to byl nesmírný výkon ducha… Hitler přinesl Evropě nejenom nevýslovné hrůzy, ale zbavil ji též smyslu pro tragično… Říkám si často: tragično nás opustilo; a v tom je možná ten skutečný trest.“ Smeč přichází závěrem, v úvaze Peklo, nad románem Komu zvoní hrana: „V desáté kapitole Hemingway vypráví o dni, kdy republikáni (…) dobudou malého města drženého fašisty. Bez jakéhokoli procesu odsoudí asi dvacet lidí a ženou je na náměstí, kde mezitím shromáždili muže ozbrojené cepy, kosami a vidlemi, kteří mají usmrtit provinilce. Provinilce? Většině z nich bylo možno vyčítat jen pasivní přináležitost k fašistické straně… Má pojem tragična smysl mimo individuální osud?“

Pokud tomu všemu Kundera věří, je jeho osud příklad tragična, po němž volá. Je třeba konstatovat – nic víc, žádné lynče –, že ti Hemingwayovi lidé z náměstí se právě svým pasivním souhlasem s hnusem skutečně provinili – zrovna jako lidé, kteří se stejně zachovali za komunistické nadvlády. Nelze to omlouvat, kam bychom přišli příště? Ale pokud Kundera svým závěrům nevěří a jde o další z jeho „žertů“, dokládá opět jen tolik, že je dítětem své doby, v níž už nic nemá smysl. Ani jeho pokus utéct jí hrou na spisovatele náturou z osmnáctého století.

Milan Kundera: Slova, pojmy, situace. Vydalo nakladatelství Atlantis. 90 stran. 145 Kč.