Je to jedno z nejpůsobivějších míst na sever od Prahy. Je odtud nádherný výhled dolů do kraje, na blízké městečko Úštěk, na protější kopec Sedlo a pak dál směrem k Litoměřicím. Stojíte na zdevastovaném poutním místě, kdysi jednom z nejkrásnějších v Čechách.

To jsem psal před deseti lety, když jsem psával do Týdne takové pravidelné výroční glosy a hodilo se mi, že právě v roce 1707, tedy před třemi sty lety, byl na kopci u vesnice Ostré, kousek za Ústěkem, položen základní kámen pro komplex Kalvárie, které se také říkalo Kostelíčky, jazykem obyvatel, které tu převládalo Kapellenberg. Ví se přesně, že to bylo 6. června a byl u toho rektor pražské koleje sv. Klimenta, tedy jezuita, neboť to bylo dílo jezuitů z liběšického panství, kterým patřil po třicetileté válce též město Úštěk pod Kalvárií.

Před těmi deseti lety tu na tom nádherném místě (kopec nejde většinou jen tak zničit) zbývaly jen vykotlané schody, které vedly k troskám dvou kostelíků a kaple Božího hrobu. Zároveň se už začalo s obnovou, aspoň byla vyžaty křoviny, už tam byla informační cedule, kde stálo, kdo se na tom podílí (dobrovolníci a skauti), takže si člověk říkal, snad za deset let, až sem zase přijede, bude to jiné. A je.

Tehdy v té glose jsem napsal: „Jezuité, tito nepřátelé lidu a všeho českého, vystavěli na začátku kalvárii na kopci u vesnice Ostré. Komunisti, tito nositelé pokrokových tradic a oblíbenci nemalé části národa, nechali barokní památku zpustnout a zplundrovat o dvě stě padesát let později.

Barokní kaple byly restaurovány ještě v roce 1928 a až do vyhnání Němců z Úštěku (Auscha) a okolí se tam vždy v květnu konala bohatě navštěvovaná pouť. Po několika desítkách let ateistického režimu zůstalo na kopci jen to, co se nedalo ukrást, odnést či jednoduše rozmlátit. Krajinná dominanta, situovaná tak, aby byla vidět z širokého okolí a právě nejlépe z úštěckého náměstí (ano, tam se točil film Kolja, neb sudetské městečko vypadá tak ryze „česky“...), zarůstala hlohem, křovím a náletovými stromy. Ty milosrdně pohlcovaly skelety tří kaplí a kořeny vegetace se prokousávaly barokními schody, po kterých stoupaly generace poutníků. Poutníci se ale v Čechách stali raritou, lidé z okolí měli jiné starosti a zájmy, a co bylo státu po jedné církevní památce z doby „temna“?

V posledních letech se snad cosi mění, areál je očištěn od křovin, těch pár zbylých soch zase stojí, na začátku někdejší křížové cesty jsou informační tabule. Oživuje se paměť, přibývá lidí, kteří cítí se svým krajem, jsou empatičtí s kamennými svědky jiných dob, kterým sice již nikdy nebudeme rozumět, ale nemusíme je proto nenávidět a ničit. Kalvárie čili místo Kristova utrpení asi už nikdy nebude svědkem zbožných procesí, která za zpěvu písní vystoupí na areál, kde mezi kaplemi Nalezení a Povýšení sv. Kříže pokleknou před tou nejdůležitější, zdola skrytou a až po vystoupání se objevivší kaplí Božího hrobu. Ne, barokní zbožnost je pryč a nikdo ji nevrátí. Ale úcta k dílům těch časů, které tak pozoruhodně rozuměly krajině a s takovou citlivostí do ní zasazovaly své nádherné stavby, by se k nám vrátit mohla.“

Do Úštěku jsem ale poprvé přijel už před patnácti lety, v roce 2002. Na kole, krásnou krajinou z Litoměřic. Doporučil mi to místo tehdy Tomáš Pěkný, autor knihy Dějiny Židů v Čechách a na Moravě, můj drahý přítel, od jehož smrti uplynou na podzim čtyři roky. On Úštěk znal hlavně díky tomu, že tu v průběhu 90. tet s přáteli zachránili (sehnali na to peníze) synagogu, která byla stejně zdevastovaná jako ta kalvárie na kopci. Jeho přátelé byli pražští Židé, kteří se znali a kamarádili z časů, kdy vydávali samizdatovou edici judaistické literatury Alef: Jiří Daníček, Leo Pavlát, Arno Pařík… Samí zajímaví muži. Tehdy jim bylo kolik? Něco přes čtyřicet.

Nevím už, jak přišli právě na synagogu v Úštěku, zničených židovských svatostánků bylo plno, ale když ji člověk uvidí, tak to pochopí. Malá pitoreskní stavba, vlastně taková menší věž, umístěná do boční uličky v zadní části města v člověku totiž vyvolá chuť ji obejmout. Je to prý nejmenší synagoga ve střední Evropě. Je však postavena na svahu, takže má dvě spodní patra, v nichž byla škola a byt kantora. V těch je teď malé muzeum.

První synagoga tu stála od roku 1794, kdy bylo místním Židům dovoleno nalámat si na ni kámen v městském lomě. V roce 1774 Úštěk zachvátil velký požár, který poničil kus města, a v takovém případě jsou Židé sice první obětí, ale také první, u kterých je možné dostat peníze na opravu. Stavba synagogy s tím možná souvisí. Ta se pak v polovině 19. století znovu přestavovala a získala současnou klasicistní podobu, kterou jí ovšem vrátila rekonstrukce z let devadesátých. Na fotografiích Arno Paříka z roku 1994 (jsou v expozici) vidíme zcela zdevastovanou, prohnilou a napůl zřícenou chýš obrostlou stromy a keři. Ale to byla vlastně norma zvláště v téhle části vlasti všeobecná.

Židů žilo v Úštěku v polovině 19. století asi sto padesát, pak jejich počet klesal, v roce 1934 jich bylo 54. Malá židovská čtvrť, osm domů, které většinou ještě stojí, se nacházela kolem synagogy. Po válce se sem nevrátil ani jediný, mnohým z nich se ale podařilo ještě před záborem Sudet (Úštěk, podobně jako blízké Litoměřice byly v Říši) odjet do bezpečné ciziny, do Anglie a Ameriky, mnohé ty rodiny byly majetná a bohatý byl i celý Úštěk, neboť se zde pěstoval prvotřídní chmel, s nímž Židé zase prvotřídně obchodovali.

Chmelnice byla i na svahu pod synagogou. Muselo se skrz ní projít, když se šlo do mikve, která byla zbudována dole na potoku. Je to prý nejmenší synagoga ve střední Evropě. A židovské ženy, když se rituálně omývaly, se jím parfémovaly na intimních místech, aby měli muži radost. I ony, aby měly radost. Chmel docela voní, jako pivo.

Bohužel jsem nebyl tehdy u toho, když se nově opravená synagoga, ze které ovšem zmizel veškerý původní inventář a stěny byla omlácené na cihlu, obnovovala. Představuju si, že ti muži, kteří jsou veskrze mí přátelé, přičemž Tomáš Pěkný patřil k mým přátelům nejdražším, se mohli chytit kolem ramen a zazpívat si a zatančit radostnou židovskou píseň, předpokládám, že nějakou umí. Podařilo se jim to!

Je to ovšem už synagoga bez Židů, o což se postarala rasistická ideologie, která nakonec vedla i k zániku toho obyvatelstva, které z Úštěku, tedy z Auschy, udělaly takové město, že se tak sem rádi jezdí ti filmaři, když chtějí natočit něco skutečně malebně českého. Městečko je to opravdu krásné, i když poněkud umrtvené. Díky tomu, že se mu vyhnul větší průmysl jak v 19. století (chmel potřebuje čistou půdu a vzduch a asi dost vynášel), tak i za komunismu, kde byl Úštěk ušetřen i většího sídliště, které se jinak narvaly, kam mohly, zůstal zachován intaktně, v podobě řekněme předmoderní. Tak je tam barokní kostel svatých Petra a Pavla se Škrétovým obrazem na oltáři, který vám ukážou prý na telefonické požádání, ale bohužel jen ve všední den, je tam krásná fara, prý dílo Oktaviana Broggia, litoměřického stavitele, který se v Čechách už narodil a navázal na svého otce Gulia, který do Litoměřic přišel ze severní Itálie. Tam někde u té fary bydlela paní Stella Zázvorková, maminka violoncellisty Louky, který k ní přijel ukázat Kolju.

Ovšem druhou malebnou věcí z té řady úštěckých malebností jsou tzv. Ptačí domky, což je skrumáž pitoreskních (to slovo má původ ve slově pictor čili malíř, takže opravdu to znamená malebný) domků, jež jsou jako vlaštovčí hnízda nalepená na skále, na níž je vlastně nalepený celý historický Úštěk, jež je městem na návrší. A snad proto, že tam už nebylo místo, postavili si italští dělníci, kteří přišli v 70. letech 19. století stavět železnici s Litoměřic do České Lípy, takové přístavky, takové skutečně vlaštovčí hnízda připomínající budky. Kam asi zmizli ti Italové? Jaký byl jejich osud? Těžko tady někdo zůstal, to by bylo na náměstí zmrzlinářství, pizzerie, kavárna s dobrou kávou… V každém českém městě by mělo být aspoň dvě procenta Italů, to by ohromně naše města pozvedlo. Od renesance je to pozvedávalo. Mělo by se to vrátit.

Aby je člověk zhlédl, je nutné sestoupit dolů pod on návrší, čímž se ocitneme u potoka, jehož okolí jarně rozkvétalo. Již i vyrazily první jarní květy, pampelišky, sasanky, jaterníky, koniklece a konvalinky (čeština má asi nejhezčí jména pro květiny, pampeliška – to slovo! – se třeba německy řekne Löwenzahn, lví zub, což je bizarní…). A za chvíle jsem spatřil první jarní živočichy, nejprve malou něžnou ropušku a pak krasavce skokana. Mám obdiv k žábám a jejich existence mě naplňuje - jako Kanta hvězdné nebe a mravní zákon - úžasem.

V tom jsme stejní s Georgem Orwellem, který také miloval žáby, nikdy by je asi nejedl, a věnoval jim krásnou esej Zamyšlení nad žábou obecnou.

K poctě žab a George Orwella jsem kdysi napsal tuhle glosu.

Jaro má otupující a narkotické účinky. Ne již náboženství, ale jaro je opiem lidstva. Je to asi nejhorší doba pro rozněcování nespokojenosti a nenávisti. Na jeho reakční, zpátečnickou podstatu poukázal George Orwell, velký levicový kritik společenských pořádků, ale zároveň velký milovník tradičních anglických hodnot, jakými jsou pudink, rostbíf a procházky v přírodě. Ve článku Zamyšlení nad žábou obecnou z roku 1946 píše, jak každé jaro pozoruje k životu se probouzející žábu. Nejdříve jsou její pohyby pomalé, tělo scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní chytá hmyz a regeneruje síly. Pak se v ní mocně ozve sexuální pud: svými předními končetinami žabák objímá vše, co se mu namane. Nakonec nalezne samičku a za několik dní se to již v kaluži hemží pulci. Je to silnější než politické krize, než obstrukce opozice a arogance vlády. Technokraté, byrokraté a diktátoři s tímto procesem mohou nesouhlasit, ale nic s tím nemohou podniknout.

Padesát (tedy sedmdesát) let po Orwellovi sice víme, že se jim může podařit žáby vyhubit, ale pořád tu jsou ještě vrabci, mouchy a odolné traviny. Má-li člověk schopnost vnímat tyto přírodní jevy, je méně náchylný k averzím a bezúčelné rozmrzelosti a může více věřit tomu, že i lidské poměry se nakonec trochu zlepší, když mají takový vzor v žábě. „Když člověk nemá radost z návratu jara, proč by měl být šťastný v utopii, kde se nebude muset tolik namáhat,“ píše Orwell, který ovšem žádné utopii nevěřil. Protože jí nevěříme též, těšíme se z jara, které dneska již určitě rozehřálo těch několik zbylých žab, jež se brzy navzdory všemu počnou náruživě množit.

Tak ať žijí (zbylé) žáby a jaro!

www.jiripenas/fotblog/.cz