Zjevně nastal čas vytáhnout do veřejné debaty termíny z Orwellova románu 1984, klasické dystopie, v níž George Orwell ve čtyřicátých letech popsal všeprostupující budoucí totalitu. I my máme k režimu Velkého bratra nakročeno, na ministerstvu vnitra totiž vzniká odbor boje proti hybridním hrozbám, který by měl nějakým způsobem čelit ruské propagandě.

Sice se ještě neví, co přesně bude dělat, ale bystrozrací už mají jasno, okovaná bota cenzury si došlápne na svobodné myšlení, budou řádit novodobí Koniášové, zjevovat se budou nečekaně jako ta španělská inkvizice ze skeče Monty Pythonů.

Prezident Miloš Zeman v té souvislosti použil Orwellův termín ideopolicie (myšlenková policie), kolega Daniel Kaiser v titulku komentáře překřtil ministerstvo vnitra na ministerstvo pravdy – stejně jako v Orwellově románu. Docela velká ironie. Autor těch termínů, jimiž dnes kdekdo tak dramaticky šermuje, považoval za samozřejmé účastnit se propagandistického boje proti totalitárním režimům – nacistickému Německu i Stalinovu Sovětskému svazu. Za války pracoval v BBC, v čase počínající studené války spolupracoval s britskými úřady v jejich snaze čelit sovětské propagandistické ofenzivě.

Část akademické levice mu má za zlé, že pro podobný ministerský odbor, jako dnes v Česku vzniká, napsal seznam autorů, které měl za sovětské sympatizanty, a jimž by se psaní antisovětské propagandy proto nemělo nabízet. Stručně řečeno – George Orwell by na snaze bojovat s kremelskou propagandou neshledával vůbec nic „orwellovského“, sám se do ní zapojoval, dokonce to považoval za svou povinnost.

Jistě, Putin není Stalin. Ale jeho režim se snaží politiku západních zemí propagandisticky ovlivňovat, metody hybridní války jsou docela důkladně popsány – například Peterem Pomerantsevem –, jejich efektivita je docela vysoká. Princip nehlásat žádnou koherentní ideologii a místo toho systematicky zpochybňovat všechny a všechno (kromě těch „svých“) je šitý na míru téhle divné době. Je zvláštní, že představa, že by se český stát mohl těm propagandistickým útokům nějak bránit, vyvolává paniku v politicích a publicistech, kteří se jinak zaklínají nutností bránit suverenitu proti vnějším hrozbám.

Co jiného ale současná ruská strategie představuje než právě ohrožení suverenity anebo snahu ho dosáhnout? Jasně, obrana svobody nemůže být odůvodněním pro omezování svobody. Dochází tady ale k něčemu takovému? Nebo jenom stačí, aby někdo projevil zájem brát určitou hrozbu vážně a přišel s nějakou (možná byrokratickou, neúčinnou, nevíme) odpovědí, aby to ospravedlňovalo orwellovská srovnání? Z úst prezidenta, který vyjadřuje obdiv k čínským metodám stabilizace společnosti, zní ty plamenné výzvy k obraně svobody zvlášť přesvědčivě.

No nic. Ten odbor asi vznikne, předpokládám, že po pár měsících jeho existence už nikoho nebude moc vzrušovat, třeba toho ani moc nevymyslí, ani neprovede. Dnešní plamenní řečníci tou dobou najdou další důvod stylizovat se do posledních obránců svobody a pravdy. Každý má nějaké to své hobby.