Jméno spekulanta a filantropa George Sorose uvedl nejnověji do oběhu maďarský premiér Viktor Orbán. Národně konzervativní politik zaútočil na Sorosovu Středoevropskou univerzitu (CEU) v Budapešti. Využil skutečnosti, že CEU sice vedle maďarských vydává i americké diplomy, ale žádnou pobočku v USA, která by ji k těm americkým diplomům měla opravňovat, neprovozuje.

Soros však zdaleka neleží v žaludku jen Orbánovi. I pro konzervativní pravici v Americe je tento finanční spekulant spjatý s politiky Demokratické strany už nějakou dobu démonická figura. Nejnovějším příkladem budiž otevřený dopis skupiny amerických katolických laiků prezidentu Trumpovi, kde ho žádají o vyšetření role, již hrála Obamova diplomacie při rezignaci konzervativního papeže Benedikta XVI. Jedna otázka dopisu přímo zmiňuje Sorosovu roli. Radikálnější katolické weby bez důkazů píší téměř jako o hotové věci, že ateista Soros pro svoji internacionální levicovou agendu potřeboval levičáka na papežském stolci, jehož se dočkal v novém papeži Františkovi.

Svět je příliš složitý, než aby ho mohl řídit jeden George Soros, nicméně po loňsku, kdy zveřejňování hacknutých e-mailů zasáhlo vedle Hillary Clintonové i jeho (DC Leaks), je těžší otázky po dlouhých prstech tohoto muže ve světové politice ignorovat.

V hledáčku východní Evropa

V Americe bývá levicový sponzor Soros kladen do kontrastu k bratrům Charlesi a Davidu Kochovým, kteří podobnou roli hrají na pravici. Každý z bratrů je výrazně bohatší než Soros. Podle nejnovějšího žebříčku časopisu Forbes drží v žebříčku nejbohatších lidí na světě osmé a deváté místo, s osobním majetkem dvakrát 48 miliard dolarů. Soros s 25 miliardami je devětadvacátý.

Kochové ovládají rafinerie, ropovody, nově se vrhli do těžby břidličného plynu. Sama podstata jejich podnikání je tedy vede k pravici. Sponzorují Republikánskou stranu, pomáhali při zrodu hnutí Tea Party, jehož je Trump jakýmsi pozdním plodem. Nicméně na rozdíl od Sorose tráví Kochové mnohem víc času lobbingem než politickými kampaněmi a především jejich aktivity směřují dovnitř USA. Ano, některé jejich oblíbené think-tanky jako libertariánský Cato Institute mají zahraničněpolitický přesah – v minulosti si Cato kultivoval Václava Klause –, ale spíš jen jako odraz svého působení doma. Soros naopak cíleně působí v různých koutech světa (pobočky Nadace Otevřené společnosti, OSF, mají v 37 zemích) a jeden sympatizant ho nazval „jediným soukromým občanem s vlastní zahraniční politikou“.

S příklady této soukromé zahraniční politiky začněme v naší části Evropy, která dlouho pohlcovala převážnou část Sorosovy pozornosti a peněz.

Když WikiLeaks začaly publikovat e-maily Hillary Clintonové, byl mezi nimi jeden z ledna 2010. V něm Soros americkou ministryni zahraničí žádá o zásah v Tiraně, kde tři dny předtím pořádala socialistická opozice demonstraci, jež se zvrhla. Na házení kamenů odpověděla policie střelbou, tři demonstranti zemřeli. Soros po Clintonové chce, aby do Tirany odletěl emisar, který premiéra Saliho Berišu usměrní natolik, že upustí od protiofenzivy vůči opozici. (Beriša je politik, řekněme, balkánského typu a socialistická opozice zase následnickou stranou Hodžovy Komunistické strany Albánie, vůči níž i naše KSČ byla moderní levicí.) V e-mailu Soros pro Clintonovu provedl jakýsi předvýběr emisarů z EU – a skutečně, za pár dní vysílá EU do Albánie jednoho ze Sorosem jmenované trojice: slovenského kariérního diplomata Miroslava Lajčáka.

Albánie je malá zbídačená země a současně příklad neuvěřitelného stavu, kdy do vnitřní politiky suverénního státu zasahuje bohatý soukromník z druhého konce planety a používá k tomu světovou velmoc.

Nebo Makedonie: letos v lednu se dva republikánští kongresmani obrátili dopisem na ministerstvo zahraničí, jestli by neokomentovalo zprávy, že americká diplomacie ve spolupráci se Sorosem ovlivňuje poměry v tomto koutě Balkánu podporou jedné konkrétní politické strany.

Ambasáda USA nařčení z něčeho tak do nebe volajícího samozřejmě odmítla, nicméně z odpovědi vyšlo najevo, že přes vládní agenturu pro mezinárodní rozvoj USAID poslala během posledních čtrnácti let tři granty – každý v hodnotě několika milionů dolarů – makedonské pobočce Sorosovy nadace. OSF ve Skopje tyto peníze amerických občanů vkládá především do podpory místních neziskovek, což makedonská pravice interpretuje jako příspěvek na boj proti makedonské pravici (a tedy ve prospěch socialistů, kteří i tady vznikli ze staré komunistické strany).

Českým uším to všechno bude znít povědomě. Pražská pobočka OSF u nás podporuje řadu nevládek typu Frank Bold, Oživení, Transparency International. Zatím asi nejdůležitější politická brázda, na níž se Sorosovy peníze u nás podílely, byl zrod Rekonstrukce státu někdy koncem roku 2012. Podle svědectví účastníků vznikala Rekonstrukce na popud velvyslance USA v Praze Normana Eisena, který si předáky několika neziskovek pozval na večeři a naléhal na ně, aby vytvořili zastřešující organizaci. Peníze, naznačil Eisen, mohou přijít ze Sorosovy nadace. Přímo pak Rekonstrukci dával dohromady Sorosův beneficient Frank Bold. Rekonstrukce státu do roku 2013 významně přispěla k nastolení atmosféry, v níž se mohla uskutečnit tzv. velká protikorupční revoluce se všemi svými následky.

Amerika

Roku 2004 George Soros ohlašuje posun v akcentech: „Posledních patnáct let jsem kladl těžiště svých snah (o otevřenou společnost) do zahraničí; teď to dělám i v USA.“ Hlavní důvod je George W. Bush, jehož druhého mandátu v Bílém domě se Soros děsil, byť překazit ho se mu tehdy nepodařilo. Nicméně od té doby masivně financuje svět amerických think-tanků, demokratického milieu, dokonce i jednotlivá levicová média.

Do loňských voleb věnoval Hillary Clintonové a dalším demokratickým kandidátům přes 25 milionů dolarů, a stal se tak nejštědřejším sponzorem. John Podesta, šéf volební kampaně Hillary Clintonové, předtím vedl Centrum pro americký pokrok, think-tank založený v roce 2003, mezi jehož hlavní donory se zařadil – kdo jiný než – Soros.

Trumpa Soros označuje za „potenciálního diktátora“. Protesty nastartované loni v listopadu vzápětí po volbách v několika velkých amerických městech najednou vypadaly jako autentické lidové vzedmutí, než se ukázalo, že za nimi stáli organizátoři ze skupin podporovaných zpravidla Sorosovou OSF. Slavný Pochod žen na Washington z 21. ledna proti čerstvě inaugurovanému Trumpovi organizovaly čtyři osoby, dvě z nich z nevládek dotovaných Sorosem. Z více než 400 skupin, jež se k pochodu připojily, je na výplatní listině OSF čtvrtina.

Myslet globálně, jednat globálně

Penězům tekoucím z velkých nadací do politiky se v americkém politickém žargonu říká „temné peníze“ (dark money). Lze je investovat buď do konkrétního politika a konkrétní strany, nebo na propagaci velkých nadstranických témat.

Ani v této disciplíně Soros nemá na světě konkurenci. Asi nejodpornější je jeho setrvalá podpora potratových klinik a kampaně za legalizaci potratů po celém světě. V USA existuje na tomto poli tradičně vlivná organizace Plánované rodičovství (Planned Parenthood, PP) která kromě rad, jak si naplánovat těhotenství a jak ho přestát, navzdory svému názvu taky – kritici říkají především – provádí potraty, ročně přes 300 tisíc. Spouštěčem už zmíněného protestního pochodu žen proti Trumpovi, oné anti-inaugurace z 21. ledna, byla obava, že Trump zakáže subvencování PP z federálních fondů. (Obava byla na místě.) Soros věnoval PP od roku 2000 více než 21 milionů dolarů.

Posledních pět let strávilo PP v lehčí mediální defenzivě. Aktivistům z protipotratových skupin se podařilo natočit videa odhalující, jak to v klinikách PP funguje. Na jednom videu se žena předstírající vysoký stupeň těhotenství od zaměstnankyně PP dozvěděla, že se nemá čeho bát, protože i kdyby se potrat nezdařil a dítě se narodilo, v klinice „plod“ profesionálně ponoří do chemického roztoku tak, aby okamžitě přestal dýchat a pohybovat se. Později jiní aktivisté sehráli emisary jisté biotechnologické firmy a reprezentanti PP jim beze všeho přislíbili pro firemní výzkum dodávky plodové tkáně z potracených dětí.

Následný skandál vyústil v šetření Sněmovny reprezentantů, jejíž komise díky republikánské většině na konci roku 2016 doporučila, aby státní subvence PP skončily. Čtyři měsíce před tím, právě když skandál veřejně vypukl, žádá PP svého osvědčeného sponzora, Sorosovu nadaci, o peníze na kontrolu škody. Ta, jak dokazují hacknuté maily, PP obratem daruje 1,5 milionu.

A protože Sorosova nadace má globální záběr, také ve svém tažení za legalizaci potratů jedná globálně. Z jiného uniklého e-mailu, jímž je návrh strategie Programu pro práva žen na léta 2016 až 2019, se dozvídáme, že OSF se začíná zaměřovat na Irsko. „Kdybychom uspěli v této zemi s jedním z nejpřísnějších potratových zákonů na světě, mohlo by to mít dopad na další silně katolické země v Evropě, jako je Polsko. Mohl by to být důkaz, že změna je možná i ve vysoce konzervativních zemích.“ Irsko dodnes povoluje potraty, jen pokud hrozí vážné zdravotní riziko matce nebo dítěti, anebo žena musí odjet potratit do ciziny. Výsledkem je 4,5 potratů na 1000 žen do 44 let věku. U nás je číslo vyšší zhruba dvakrát, na Slovensku třikrát, v katolickém Polsku naopak s 0,1 potratem až 40krát nižší. Ano, takový skandál, jako je nízký počet potratů, v otevřené společnosti skutečně nemůžeme trpět.

OSF se nevyhýbá ani tak společensky kontroverzním tématům, jako je přistěhovalectví. Když jeho rodné Maďarsko v létě 2015 zavedlo tvrdý postup proti ilegální migraci, Soros poznamenal, že zatímco Orbán považuje „ochranu národních hranic za cíl a uprchlíky za překážku na cestě k cíli, v našem plánu je ochrana uprchlíků cílem a národní hranice překážkou“. Sorosova OSF dotuje několik organizací lobbujících za uvolnění přistěhovalecké politiky, například americký Institut pro migrační politiku nebo Platformu pro mezinárodní kooperaci na pomoc ilegálním migrantům. Obě skupiny trvale propagují přesidlování utečenců z muslimských zemí do západních zemí.

V září 2015 reportér SkyNews z řeckého Lesbu hlásil, že na místě, kde se vyloďují uprchlíci, našel brožurku „Průvodce uprchlíka“ Evropou s radami, co v Evropě po příjezdu dělat, na koho se obracet, jakým způsobem žádat o azyl. Lidé z organizace Welcome to Europe (w2e) reportérovi následně potvrdili, že příručky zadarmo distribuují mezi uprchlíky v Turecku. Nevládka w2e je financovaná OSF, na svých stránkách – vedených kromě angličtiny i ve francouzštině, arabštině a fársí – hrdě píše, že svoboda pohybu (myslí se ze státu do státu) je právem každého člověka.

Pokus masově aplikovat tuto zásadu v praxi uvrhl v roce 2015 Evropu do vážné politické krize. Soros sám po brexitu, jehož by nebylo bez vítací politiky Angely Merkelové, německou kancléřku kritizoval, že rozhodnutí otevřít hranice „dobře nepromyslela“. Nicméně podle OSF – jak se lze dočíst v dalším uniklém memorandu z května 2016 – tato migrační krize „otevírá nové možnosti“: k liberalizaci přistěhovalecké politiky ve světě.

A konečně je náš filantrop předním zastáncem evropské integrace. Roku 2011, v asi nejvážnějším momentu krize eurozóny, spolupodepsal výzvu lídrům eurozóny, aby konečně zavedli společnou ekonomickou vládu.

Mesiášovo mládí a život

George Soros je bezesporu nejlevicovější mezi miliardáři-sponzory dnešního světa. Během svého života se několikrát přiznal k mesianistickým sklonům. Svou nadaci dokonce jednou s nadsázkou skoro nepostřehnutelnou charakterizoval jako „svědomí dnešního světa“. Lze pro Sorosovo angažmá nalézt nějakou oporu v jeho životě?

Pochází z židovské rodiny, která slušně prosperovala v meziválečné Budapešti. Otec odpadával od židovského náboženství a náhradu za ně nalézal v univerzalismu, kosmopolitismu. Nadchl se pro esperanto, v této umělé mezinárodní řeči později dokonce napsal memoáry. Esperantu učil i své dva syny. I Sorose později odpor k národním státům a jinak uzavřeným či exkluzivním společnostem vedl k tomu, že se nikdy neangažoval na podporu Izraele a že pro jejich sektářskou povahu odmítal přispívat židovským charitám.

Sorosovi (do roku 1936 Schwartzovi) poprvé na otevřený antisemitismus narazili v roce 1938, kdy byl na školách zaveden numerus clausus. Už za války šel malý György na gymnázium a s dalšími židovskými dětmi byl umístěn do zvláštní třídy. Otec do své právnické kanceláře musel přijmout árijského společníka.

To byl na nějakou dobu konec špatných zpráv. Ale v březnu 1944 uviděl otec v Budapešti stát tanky wehrmachtu. Němci od svého satrapy Horthyho převzali moc přímo. Otec nechtěl nic ponechat náhodě, rodina potřebovala získat pravé dokumenty nežidovských spoluobčanů, což s pomocí jedné spřátelené rodiny zvládl, a dokonce časem obstarával dokumenty dalším Židům. Členy rodiny rozmístil obezřetný otec po různých adresách, se syny měl každý den schůzku na veřejném koupališti. György s papíry na jméno Sandor Kiss bydlel u jednoho ochotného zaměstnance ministerstva zemědělství. Část širšího příbuzenstva zahynula v Osvětimi.

Pro třináctiletého chlapce to musely být určující zážitky. Na druhou stranu žádná automatická linka ke globálnímu levičáctví od holokaustu nevede, o tom svědčí tisíce jiných osudů. Soros má však další špatnou zkušenost, jíž život po válce pokračoval. V roce 1947 odešel coby sedmnáctiletý mladík do Anglie. Šel tam na vlastní pěst, rodiče zůstali v Budapešti. Devět let strávených na ostrovech mu dalo titul z London School of Economics a na krátkou chvilku i mentora v Karlu Popperovi (student byl u něho na konzultaci dvakrát nebo třikrát; když se ovšem u profesora začátkem 90. let ohlásil, protože v Praze zakládal Popperovo stipendium, slavný filozof mu v přípravné korespondenci přiznal, že si na něj nepamatuje). V Londýně Soros zažil pocit naprosté vykořeněnosti, který jeho spontánní zájem o dnešní migranty do Evropy vysvětluje asi víc než válečná zkušenost židovského dítěte.

Londýn Soros poznal skrze levné a špinavé ubytovny, restaurace, kde myl nádobí, a třetiřadou polytechniku, na níž předstíral zájem o vzdělání, než ho konečně přijali na vytouženou LSE. Trpěl společenskou izolací a marně se snažil navázat kontakty s ženami, rodičům do Maďarska přesto psal, jak dobře se mu vede. Bolestivě si uvědomoval, že Británie a speciálně Londýn jsou působištěm řady intelektuálů světového významu, ale on sám se jim, nepočítáme-li přelétavý kontakt s Popperem, nikdy ani nepřiblížil.

Slzavým údolím v Londýně putoval rok a půl. Svému životopisci Michaelu Kaufmanovi se později svěří, že prožitek outsiderství v odtažitém a lhostejném Londýně ho poznamenal na léta dopředu.

Profesní úspěch se dostavil, teprve když Anglii opustil, skoro bezprostředně po příchodu do New Yorku v roce 1956. Tady se postupně vypracoval na nejchytřejšího finančního spekulanta a majitele významného hedgeového fondu. Původní plán byl vydělat v USA za pět roků 500 tisíc dolarů, se sumičkou se vrátit do Británie a tady konečně prorazit coby filozof. Místo toho následujících pětadvacet let pracoval v Americe a „jen“ hromadil jmění. Na přelomu 70. a 80. let se mu rozpadlo první manželství a Soros hledal východisko z krize středního věku. Našel je ve filantropii, již propojil se svou dávnou touhou měnit svět.

Na Sorosovi je tak jako na některých jiných miliardářích cosi schizofrenního: při finančních spekulacích vydělával peníze na operacích, ve kterých nebylo místo pro morální ohledy a za nimiž často zůstávaly zruinované životy řady konkrétních lidí. Devalvace libry v roce 1992 o dvacet procent pro řadu britských expatů v důchodu znamenala, že se jim ze dne na den o dvacet procent zvedly životní náklady. Později mu dokonce i lidé z progresivního tábora jako ekonom Paul Krugman budou vyčítat nezájem o sociální dopady jeho spekulací.

Ale když přepnul z módu spekulanta do módu filantropa, vždycky se cítil oprávněn předělávat svět podle svých představ. Nadaci založil v roce 1979, nejdřív hlavně jako způsob, jak jednou bude moci odkázat nějaké peníze svým dětem a vyhnout se dědické dani. Ale už zkraje 80. let se nachomýtl mezi východoevropské disidenty v exilu a jejich západní příznivce. Začal mimo jiné posílat peníze Janouchově Nadaci Charty 77 do Stockholmu, tajnými kanály helsinské skupině do Moskvy a ovšem ve větší míře polské Solidaritě. O Budapešti, kde směl roku 1984 založit svou první nadaci přímo za železnou oponou a legálně, ani nemluvě.

Ještě na začátku 90. let, kdy už kroužil po Praze, Varšavě a Moskvě, ho na Západě téměř nikdo neznal. Tam, kde vydělával peníze, si chránil anonymitu. Teprve tzv. útok na libru z 16. září 1992 ze Sorose udělal notoricky známou tvář i v anglosaském světě, a tím pádem i všude jinde.

Na samotné devalvaci libry vydělal Soros za jedno odpoledne miliardu dolarů a jeho obrat i sláva skokově vzrostly. Rostl i objem peněz, které poskytoval svému Institutu pro otevřenou společnost, celkově odhadem přes jedenáct miliard dolarů. Peníze z OSF putovaly na různé věci: od rekvalifikací pro sovětské důstojníky přes Středoevropskou univerzitu a projekty k pozvednutí romské inteligence až třeba po čističku vody pro Srby obléhané Sarajevo.

Čím starší, tím radikálnější

Roku 2000 se stahuje z finančního světa a o to víc se věnuje filantropii. S věkem u Sorose pozorujeme jak intenzivnější zásahy do politiky, tak určitou osobní radikalizaci. Muž, který zhruba do svých šedesátých narozenin (1990) dlouho a bezvýsledně usiloval o přístup k mocným, onen přístup získal právě v době, kdy se v Americe po republikánské dekádě vraceli k moci demokraté. Jeho přátelství s manželi Clintonovými se datuje od roku 1993. Byla to doba, kdy levice přijala hlavní ekonomické postuláty pravice a přenesla boj na pole kulturních a civilizačních válek. To nabízí kongeniálně průnik zájmů s kapitalistou, který si ze svého života příslušníka pronásledované menšiny a později outsidera vyvodil autodidaktickou představu o pokroku, kdy lepší svět bude muset nastolit někdo silnější, než jsou národní vlády – nadnárodní instituce jako OSN, EU, Sorosovův OSF.

Co má tento svět levicových dogmatiků společného s Popperovou základní myšlenkou, že své hypotézy a názory musíme neustále podrobovat kritickému přezkumu a při prvním zpochybnění, které je úspěšné, ty hypotézy opustit, co má podpora zabíjení nenarozených dětí společného se zásadou Nikdy víc Osvětim, je záhada. V 21. století dosáhlo Sorosovo humanitární impérium takové moci a současně takové vnitřní rigidity, že orbánovská protiofenziva byla jen otázkou času. Pokud má i nadále platit Popperův princip neustálého přezkumu, bude se měnit i názor na to, co z filantropie je správné a co už škodí.