Je těžké si představit, že americký herec Harry Dean Stanton (1926 – 15. 9. 2017) byl někdy mladý. Nebo přesněji že mladě vypadal, že jeho tvář byla hladká a oči zářící, že působil jako kluk. Jinak než Harry Dean Stanton, jak ho znali a milovali filmoví fanoušci, muž s tváří, na níž jako kdyby zanechaly stopy všechny pohromy světa, s hlubokýma tmavýma očima, jež viděly všechno, pod nimi kruhy, znaky únavy po nekončící temné noci ducha nebo něčem takovém. Za druhé světové války sloužil jako kuchař na válečné lodi.

Je snadné si představit, jak s tím charakteristickým rezignovaným smutkem ve tváři kydá spolubojovníkům do ešusů nějakou šlichtu. Ani neprotestují, stačí, aby se na něj podívali – jídlo stojí za starou bačkoru a brzo umřeme v bolestech, tak proč se rozčilovat. Ale možná to bylo všechno jinak, za tou zbrázděnou posmutnělou maskou prý byl Harry Dean Stanton velice přátelský a zábavný člověk, americké námořnictvo mohlo mít kliku, že ho mělo.

Dlouholetý přítel Jack Nicholson mu prý kdysi v 60. letech dal profesní radu: s hraním se neobtěžuj, nech kostým, ať dělá práci za tebe. Stantonovy role neodehrával kostým, ale ten obličej, dokonalé projekční plátno, na něž si divák mohl promítat historii dle vlastního výběru, cítit z něj hloubku. Desítky let hrál především epizodní role, díky hereckým schopnostem a výrazné fyziognomii nepotřeboval na plátně moc času, aby jeho postavy ožily. Ta první, v níž ho zaregistrovali tuzemští diváci plus minus mojí generace, byla ve Scottově Vetřelci. Stanton tam hrál mechanika Bretta, pořád remcal kvůli nějakým přesčasům a pak, když se Johnu Hurtovi prohryzalo z břicha mládě nezničitelné vesmírné obludy a posádka lodi Nostromo se hezky pohromadě přesunovala do bezpečí, napadla ho ta na první pohled naprosto nesmyslná věc. Byla tu s námi i kočička. Co kdybych se po ní šel hezky sám podívat? A Brett vyrazí, propátrává jednu potemnělou prostoru po druhé, ze stropu kape voda, ozývají se hrozivé zvuky, ale on je neústupný. Prostě tu kočičku chce najít. A taky najde. Jenomže si ho v tu chvíli najde ta vesmírná příšera, snad byl Brettův konec aspoň rychlý. Ale možná se ten nešťastný mechanik nechoval jako nějaká typicky nablblá postava vyvražďovacího hororu. Třeba ta nesmyslná výprava za kočičkou byla nějaké Brettovo definitivní stanovisko k absurditě lidské existence, donkichotská mise podstoupená ve snaze dosáhnout aspoň minimálního dobra v tom lhostejném kosmu, kde se může zrodit bytost jako vetřelec.

Jako skutečně výrazná figura ovšem Stanton vstoupil do povědomí publika o pár roků později, jako představitel Travise Hendersona ve skvělém filmu Paříž, Texas Wima Wenderse. Ztracenec, který v obleku a červené čepici táhne pouští bez cíle a – jak se později ukáže – i bez paměti. Jde krutou a monumentální krajinou, jež nějak rozmlouvá s brázdami v jeho tváři. Muž bez minulosti zjišťuje, co se s ním stalo, potká bratra a syna, kterého u něj zanechal. Najde i manželku, chlapce u ní po dlouhém rozhovoru nechá a odjede někam pryč, protože pro něj už v jejich napraveném životě místo není, nemůže být. Zmizí v té zemi bez konce. V tom filmu bylo všechno správně – kamera, hudba, slova. A nejvíc Harry Dean Stanton. Díky snímku Paříž, Texas se z „dělníka filmu“ stal jednou z jeho osobností, v osmapadesáti letech se dočkal skutečného uznání. Rolí měl hodně, taky ve filmech Davida Lynche, objevil se i v letos premiérovaném pokračování slavných Twin Peaks. Malinkou, ale klíčovou roli měl v Lynchově Příběhu Alvina Straighta. Jeho hrdinou je starý muž, který jede na zahradním traktůrku lán světa, aby se usmířil s těžce nemocným bratrem, jejž hraje právě Stanton – objeví se v tom filmu jen na pár vteřin, ale kdyby tu roli měl někdo méně výrazný, ta scéna by nebyla tak silná. Stanton měl jenom chviličku, aby se na Richarda Farnswortha v hlavní roli podíval a aby v tom pohledu bylo všechno. A bylo.

Osobní život Harryho Deana Stantona nikdy nebyl předmětem zájmu bulvárních médií, byl prý ale docela pestrý. Stanton se nikdy neoženil, jeho životní láskou byla herečka Rebecca De Mornayová, s níž žil asi tři roky počátkem 80. let, pak mu ji přebral Tom Cruise, zrovna tenhle tak prázdně působící pán, to zabolí. Rozhovory se Stantonem bývaly plné různých zenových mouder o pomíjivosti všeho a neexistenci já, povahu měl ale prý vřelou a přátelskou. Herečka Olivia Wildeová, která s ním natáčela film Alpha Dog, vzpomíná, jaká s ním byla zábava a jak se vždy loučil slovy: Miluju vás. A myslím to vážně. Hezké.

V mládí se rozhodoval mezi herectvím a hudbou, milovat ji nepřestal. V osmaosmdesáti letech natočil první desku, jednoduché verze různých klasických písní, country a rokenroly podané s citem a hloubkou. Na jednom z posledních videí se Stantonem herec na pódiu zpívá písničku Harryho Nelsona, na kytaru ho doprovázejí Johnny Depp a Kris Kristofferson. Stanton je už strašně hubený, ztrácí se v obrovském saku, Depp kytaru sice snaživě drhne, s kamarádovým vokálem se ale nějak nemůže potkat. Ve Stantonově výrazu jako by byla znát nějaká pobavená rezignace – o nic přece nejde. Ale nakonec to dozpívá. Potlesk ho těší, na chlapíka s tím nejsmutnějším obličejem se mu vlastně žilo dost dobře. Nekrolog je z principu smutný žánr. Ale v případě Harryho Deana Stantona, který skonal po dlouhém a snad i šťastném životě, snad není nutno ronit slzy.