Pohled na lidi, o kterých se mluví, z trochu jiného úhlu

Gross: mladík na cestě od discopříběhu k tragédii

Pohled na lidi, o kterých se mluví, z trochu jiného úhlu
Gross: mladík na cestě od discopříběhu k tragédii

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Předčasný skon Stanislava Grosse nečekaným způsobem dotvořil obraz druhdy populárního politika. Zdaleka nejmladší z předsedů české vlády se stal tím prvním, kdo z našeho světa odešel. A příběh člověka, jemuž byla přisuzována mělkost, dospěl k jakési hloubce, snad až tragické. Stanislavu Grossovi se podařilo na dost dlouho vyřadit ze slovníku politické reklamy výraz „myslím to upřímně“. Ten slogan se objevil na billboardech, jimiž sociální demokracie oblepila zemi po začátku Grossova nedlouhého premiérství. O několik měsíců později, v době, kdy se předseda vlády značně spektakulárním způsobem zamotával do výmluv ohledně původu peněz na koupi bytu, byl ještě v čerstvé paměti. Z těch slov se pro kdekoho stal symbol, samozřejmosti nebo drzosti, s níž politici před veřejností předstírají, a taky marketingu, který s radostí balí všelijaký obsah do obecně znějících frází.

Stanislava Grosse se tehdy to gaudium na účet jeho upřímnosti jistě dotklo. O své upřímnosti byl, alespoň se domnívám, přesvědčený. A cosi upřímného na něm, myslím, bylo. Jeho touha být oblíbený působila velmi skutečně a po docela dlouhou dobu se taky naplňovala. V kontrastu s předsedou sociálních demokratů Milošem Zemanem představoval na přelomu tisíciletí jakousi „lidskou tvář“ sociální demokracie: usměvavý mladý muž s chlapeckými rysy, který se chce přátelit a je si vědom, že by měl lidem dělat spíš dobře, aby toho dosáhl. Nebyl to politický „alfa samec“, který se cítí dobře uprostřed velkého střetu a samo ponížení protivníka, zadupání ho do prachu, mu je odměnou. Nepochybně dokázal jít za svým a nepochybně čas od času potřeboval někoho odklidit z cesty, nedomnívám se ale, že by mu to přinášelo nějaké velké uspokojení. A na nějaké ideové bitvy, řečnické souboje nebyl moc disponovaný: člověk by do nich asi měl vstupovat s nějakými silnými názory, jichž Stanislav Gross neměl nadbytek. Zjevně měl rád „pohodu“, jistě v tom souzněl s velkou částí voličů, vždyť kdo by měl něco proti „pohodě“. Jeho předností bylo dosáhnout toho, aby se lidi nějak v pohodě dohodli – pravděpodobně na lecčems.

Z Barrandova na Floridu, od Davida k bordelmamá

Minulý týden zesnuvší premiér také jistě upřímně toužil po tom, žít si dobře. I tyhle jeho tužby byly jistým způsobem velmi normální a asi i široce sdílené – byt v novostavbě na Barrandově, condo na Floridě, družba s Michalem Davidem a dalšími veličinami místního showbyznysu. Nakonec i ta rodinná přítelkyně bordelmamá Barková do toho obrazu nějak zapadala. Působil jako šťastný kluk a asi si myslel, že jím skutečně je. Jeho vláda byla jmenovaná v srpnu, byl krásný letní den, kabinet po ceremonii v rámci budování PR vyrazil z Hradu pěšky dolů ke Strakově akademii, stíhali ho novináři a fotografové. Uprostřed toho všeho Stanislav Gross, velmi vysmátý, ale ne arogantní, zatímco se mu přičinlivě vtírali někteří ministři, kteří cítili potřebu nahonem vylepšit vztahy, z něj vyzařovala spokojená jistota: sluníčko svítí, Praha je krásná a já jsem předseda vlády. Všechno je, jak má být. Možná ale za tou relaxovanou pohodou hlodala taky velká pochybnost, otázka, je-li skutečně ve všech ohledech dost silný na to, aby obstál i na místě, kde fouká o hodně víc, než nač byl do té doby zvyklý.

„Tohle že je premiér? Vždyť je tak mladý!“ zaznělo téměř závistivě z hloučku velmi letně oděných turistek, Gross to asi neslyšel. Počítám ale, že by byl potěšen, znělo to v tu chvíli jako další jásavý tón jeho discopříběhu, který si v tu chvíli asi docela užíval. Příběhu dítěte štěstěny, jež se dokázalo narodit ve správný čas, v době, kdy bylo možné, aby se mladý železničář během několika málo let stal nejmocnějším mužem v zemi. Možná si v tu chvíli Stanislav Gross říkal, jaké měl v životě velké štěstí. Možná, když na tuhle svou životní epizodu, která skončila po několika měsících dost drastickým nárazem na vlastní mentální limity a bleskovou proměnou z oblíbeného chlapce ve vysmívanou a nenáviděnou figuru, vzpomínal, říkal si, že to zas až tak velké štěstí nebylo. Osudů podobných tomu Grossovu – porevoluční chaos vynese někoho jistým způsobem nepřipraveného někam hodně vysoko – bylo víc. Ten jeho asi byl jen nejviditelnější.

Stanislav Gross - Foto: Reuters

Síla katarze, stačí chtít

Po krachu svojí vlády ze scény veřejného života zmizel skoro beze stopy. Host jakési státní recepce mi popisoval, jak tam Grosse viděl postávat v jakési bublině izolace, nikdo se k němu moc neznal, lidé se mu spíš vyhýbali. Kdysi tak populárního člověka to muselo bolet. V té době už vyšly najevo zprávy o jeho zbohatnutí, někomu mohlo připadat „jen“ zázračné, jinému třeba krajně podezřelé. Nemálo lidí si představovalo, že Gross už je „za vodou“ a užívá si to. Objevily se ale zprávy o nemoci a koncem loňského roku Stanislav Gross veřejnost oslovil docela překvapivým způsobem. V dokumentu Jana Látala pro cyklus Expremiéři připustil, že v politice nedělal jen dobré věci, a omluvil se těm, které zklamal. V rámci natáčení také ledacos strpěl. Velkého ocenění ale ta omluva nedošla, mnohými byla shledána vágní a nevěrohodnou, včetně Grossových slov o konverzi. Přišlo mi to tehdy nepřípadné. Na Grossově nemocí poznamenané tváři, a především v jeho očích bylo vidět, že vnímá blízkost, že už se dívá někam trochu jinam. Co vlastně a komu v tu chvíli dlužil? Jakou formu pokání by to neurčité „my“ bylo ochotno přijmout za sebe hodnou? A z čeho ten nárok odvozuje?

Slova „tragický“ a „tragédie“ jsou kvůli svému nadužívání ohrožena inflací. Ne všechno, co je smutné, nešťastné, je taky tragické. Podmínkou tragičnosti je též nějaká katarze, očista či prozření, jež přichází třeba za strašnou cenu a ve chvíli, kdy se už nic nemůže odestát. Ochota Stanislava Grosse absolvovat na sklonku života zkušenost, jež pro něj musela být dost krušná, a projít ji dobrovolně (natáčení mohl odmítnout, nebyl by jediný, omluvu po něm nikdo nežádal, nebyl pod tlakem vyšetřování, média na něm zajímala jen jeho nemoc) je dokladem nějakého odhodlání. Jistě mělo nějaké limity, třeba i praktické, ale bylo tam, myslím. Není na mně, abych posuzoval, zda byla Grossova omluva dostatečná a zda mohla tu katarzi přinést. Zesnuvší premiér ji ale zjevně chtěl, snad může stačit i to chtění. Mnoho a mnoho generací nacházelo naději právě v tomhle. Je příznakem velkého přeceňování vlastní ctnosti, upíral-li ji někdo Stanislavu Grossovi.

24. dubna 2015