Měsíc duben se v mezinárodní politice nese ve znamení Sýrie. Po útoku chemickými zbraněmi v městečku Chán Šajchún (povstalecká provincie Idlib), z něhož Západ obratem obvinil vládní vojska, USA raketami přeoraly leteckou základnu, z níž prý vládní letadla proti Chán Šajchúnu vzlétla. Od té doby neutichají spekulace, co svým spektakulárním úderem americký prezident Donald Trump myslel, nakolik se změní politika Spojených států vůči Sýrii či jestli poslední vývoj může uspíšit mír v tomto největším krveprolití našeho století. Christopher Phillips je britský expert na Sýrii a autor nejnovější a velmi ceněné studie o tamní občanské válce.

Jak důležitý byl chemický útok ze 4. dubna vojensky a politicky?

Chemický útok sám o sobě zas až tak signifikantní nebyl. Trumpova reakce ano. Předpokládejme, že za chemický útok byl zodpovědný Asadův režim, což tedy není stoprocentně jisté, protože inspektoři OSN dosud nebyli vpuštěni dovnitř, ale spíš bych si vsadil na to, že to režim byl.

Proč?

Protože i když zatím sarin od dohody o jeho odstranění v roce 2013 nenasadil, poslední dobou sledujeme u vládních vojsk postupnou eskalaci při nasazování jiných chemických zbraní, především chloru (chlor na rozdíl od sarinu není zakázaná látka, nicméně ve větší hustotě se jako zbraň dá použít – pozn. red.), ale i obecně. Nebylo by nic divného na tom, kdyby režim teď poprvé od roku 2013 nasadil sarin a čekal, jestli to vyvolá nějakou reakci.

Existují pochybnosti, jestli to vůbec byl sarin. Fotky z místa, na nichž vidíme záchranáře bez ochrany, naznačují, že to sarin nebyl – to by totiž i ti záchranáři byli dávno mrtví.

Ano, nic nevíme jistě, dokud na místě nebyli experti OSN. Ale žádné nezávislé experty nevpustila do země ani vláda, ani povstalci, dělat definitivní soudy na základě pár šedých fotek a videí bych si nedovolil. V roce 2013 při masakru v Ghútě inspektoři OSN zrovna byli v zemi, takže přijeli na místo, sebrali vzorky a vydali zprávu. Zpráva s určitostí potvrzuje, že v Ghútě byl nasazen sarin, byť neříká, že ho s jistotou použil Asadův režim. Tentokrát Trumpova vláda zvolila postup: nejdřív střílím, potom volám. Že to byl sarin, dnes říkají americká a turecká rozvědka.

Pět dní před použitím chemické zbraně Washington změnil u Sýrie pozici, de facto zrušil starší prioritu z Obamovy éry změny Asadova režimu. Je Asad takový blázen, aby vzápětí použil chemické zbraně?

Ale on nevěděl, že Trump zareaguje. To bylo nečekané. Od roku 2011 Asad postupně testuje, kam až může zajít. První rok a půl například proti povstalcům nenasazoval letadla. Proč? Ze strachu, že by reakce Západu byla stejná, jako když Kaddáfí v Libyi bombardoval povstalce v Benghází, tedy okamžitá. Po celou dobu je Asadova taktika zkoušet na různých místech různé typy zbraní, a když se mezinárodní reakce nekoná, nasadit tytéž zbraně ve větším objemu. Jeho armáda už je přetažená a Asad potřebuje ukončit válku co nejdřív. Potřebuje vyčistit provincii Idlib.

Čeho chce dnes v Sýrii dosáhnout Amerika?

Myslím, že ani Trumpovy tomahawky nejsou signálem větší změny americké politiky vůči Sýrii. Tedy že dál platí: žádná přímá intervence proti Asadovi. Myslím, že od Trumpa to byla konkrétní odpověď na ty chemické zbraně.

V knížce o historii této občanské války píšete, že za Obamy i každá jeho pohrůžka Asadovi vedla syrskou opozici k iluzím, že Amerika nakonec zasáhne a Asada smete. Výsledkem ale bylo, že válka trvá déle a je krvavější. Neriskuje podobné výsledky svým útokem i Trump?

Přesně. Pro opozici Trumpův zásah znamená udržení možnosti, že bude přímá americká intervence. A regionální spojenci syrské opozice – Turecko, Katar, Saúdská Arábie – celé ty roky svou strategii zakládali právě na naději, že USA Asada jednoho dne sejmou. Od roku 2011 nikdo jen trochu seriózní nemohl ani minutu předpokládat, že by ho porazili povstalci sami. Všechny tyto úvahy Obamova administrativa neustále zklamávala. Trump sice zatím neodhalil žádnou detailnější představu, podle mého soudu není k vojenské intervenci o nic náchylnější než Obama. Ale jeho zásah do války asi oživí vůli části opozice a jejich podporovatelů v Turecku a Saúdské Arábii bojovat dál, nejít na kompromis. Posiluje to scénář, v němž válka potrvá déle.

Do jaké míry se Amerika v Sýrii nechává ovlivnit zájmy Izraele?

Dobrá otázka. Historicky Američané na Blízký východ nahlíželi částečně přes izraelské brýle. Za Obamy se to oslabilo, i když jeho politika dostat ze Sýrie chemické zbraně měla naprostou podporu Izraele (Sýrie původně vybudovala chemický arzenál jako protiváhu k izraelským atomovým zbraním – pozn. red.). Za Trumpa izraelská optika v americké politice posiluje, prezidentův zeť Jared Kushner a dcera Ivanka mají k Izraeli hodně blízko. Úder na letiště byl naprosto v souladu s tím, za co agitoval Benjamin Netanjahu. Nemyslím, že by to byl jediný důvod toho protiúderu, ale vliv to má.

Přeje si Izrael v Sýrii pokračování občanské války, tak aby Asad a islamisti pokud možno navzájem vykrváceli?

Izrael je jediný stát v regionu, který měl ze syrské občanské války prospěch. Dva potenciální nepřátelé – Asad s Hizballáhem a Íránem za zády na jedné a radikální džihádisté na druhé straně – válčí proti sobě, čímž se odvádí pozornost například od anexe dalších částí Západního břehu Izraelem. Neříkám, že se Izrael válku v Sýrii snaží vědomě prodlužovat, ale je v jeho zájmu, aby v nějaké malé intenzitě doutnala dál.

Co Británie? Té jako kdyby na odstranění Asada záleželo ještě víc než Američanům. Váš ministr zahraničí Boris Johnson převzal linii diplomacie do té míry, že někteří jeho bývalí kolegové ve Spectatoru (Johnson tento konzervativní týdeník před vstupem do politiky řídil – pozn. red.) proti němu začali psát.

Boris Johnson je vysoce nekonzistentní osoba, člověk ochotný měnit postoje podle toho, jaké zrovna ten den panuje politické klima. Ještě než byl ve vládě, několikrát řekl, že Asad není tak špatný jako Islámský stát a že bychom si měli zacpat nos a podržet ho. Po nástupu na ministerstvo učinil totální obrat a přejal linii britské diplomacie rokem 2011 počínaje. Dokonce nabízí Americe vojenskou podporu, kdyby se na Asada rozhodla zaútočit. Ministerstvo zahraničí se teď asi opět nechalo unést nadějí, že Trump bude mít na odstranění Asada zájem. Myslím, že nebude. A hlavně nebude mít velký zájem o to, co mu říká britský ministr zahraničí.

A čeho chce Londýn v Sýrii dosáhnout?

To je problém s celou naší blízkovýchodní politikou – mnohem větší ambice než možnosti. Konzistentní byla britská politika od začátku v tom, že Asad musí jít. Pak jsme postupně měli další dílčí cíle: zastavit příliv uprchlíků do Evropy, zabránit kolapsu státu v Sýrii, zabránit používání chemických zbraní, oslabit ISIS a al-Káidu. Můžete namítnout, že některé z našich dílčích cílů nejsou v souladu s naším hlavním cílem svrhnout Asada. Chcete-li se na věc podívat jako brutální, chladnokrevný reálpolitik, za jakého se Boris Johnson považoval ještě před rokem, nejrychlejším způsobem, jak zastavit válku, ISIS, uprchlickou vlnu do Evropy, je skončit s výzvami, aby Asad odstoupil, uznat, že tu bude dál, a nějak tomu uzpůsobit svou politiku. Ale Británie v tomto ohledu nikdy nebyla ochotna ke kompromisům.

Proč? Je Británie taková morální velmoc, že se nesmíří s představou, jak někde vládne člověk se zakrvácenýma rukama?

Nemluvme tu jen o Británii, stejnou pozici zastává i Francie. Obě země zápasí se svou historií a z ní zažitou představou, že jsou na Blízkém východě velcí hráči.

Z vaší knihy mi utkvělo v paměti, jak v roce 2011 Cameron, Sarkozy, do jisté míry i Obama žili v dojmu, že diktatury na Blízkém východě padnou jako kostky domina, a že když oni se nevymezí vůči Asadovi, budou přistiženi na špatné straně historie. To by znamenalo, že na Západě vládnou dosti povrchně uvažující lidé.

Jedna ze zajímavých otázek pro mě je tato: Jsou ti lidé opravdoví cynici? Zajímá je jen, jak vypadají před vlastními voliči? Myslím, že do jisté míry. Myslím, že dalším komponentem je osobní rovina. Když se v politice propracujete úplně na špičku, přirozeně žijete s vědomím, že píšete dějiny. Chcete v nich zaujmout dobré místo. Nevylučoval bych ani morální motivaci. Jistěže si lidé jako Cameron, Sarkozy, dnes Mayová nebo Hollande myslí: Děláme dobrou věc. Já vůči nim mám jen tu výhradu, že žijí v jistém klamu a neudělají si to, čemu v mezinárodních vztazích říkáme projekce síly: Jak schopný jsem věc, kterou chci, aby se stala, uskutečnit? Oni často nejsou a přání je u nich otcem myšlenky.

Na podzim 2012 vydali evropští lídři – Cameron, Sarkozy, Merkelová a další – společnou výzvu Asadovi, aby odstoupil. Doslova tu píší, že Asada odmítá celý syrský lid. Jak nepopulární Asad v Sýrii je? Chápu, že v případě diktatury bude odpověď těžká, ale přeci jen jste v Sýrii před válkou žil, znáte tam hodně lidí.

Ano, je to diktatura a těžko odhadovat, co si lidé skutečně myslí. Žil jsem v Sýrii před válkou dva roky a měl jsem pocit, že Asad jako člověk je nefalšovaně populární. Lidé rozlišovali Bašara Asada a režim ve smyslu: on je to dobrý chlap, bohužel limitovaný kumpány, kteří u vlády zůstali po jeho otci. Občanská válka tuto nuanci zrušila, lidi dnes jsou prostě buď pro režim, nebo proti. Pokud mohu soudit, i po tom všem, co se odehrává, má pořád své stoupence. Představa, že celá Sýrie ho nenávidí, je mimo. Pověst Asada – potenciálního reformátora – se vypařila, ale zase ho dnes spousta lidí považuje za menší zlo. Opozice je podle nich plná džihádistů, bojí se radikálního islámu nebo prostě jen chaosu a krveprolití, případně prostě o práci.

Troufl byste si poměr jeho stoupenců a odpůrců vyčíslit?

Jedenáct milionů Syřanů přišlo od začátku války o domov. Pět milionů z nich šlo za hranice, šest milionů zůstává na vládních územích. Přestože si musíme být vědomi toho, že pro rozhodnutí jít, nebo zůstat jsou i jiné důvody, řekl bych, že tento poměr zrcadlí nálady v zemi. Pět milionů lidí ve chvíli, kdy válčení dorazí k nim domů, uteče do ciziny, protože nesnesou představu, že by žili pod Asadem. Šest milionů se přestěhuje, ale zůstane v Asadově Sýrii – tito lidé nejspíš prezidenta pořád berou za nejlepší možnost. Roli hraje i únava z války. Mám dobrého přítele tady v Londýně, člověka původem z Homsu, který první dva roky nadšeně podporoval opozici, a dnes říká: Hlavně aby už to skončilo, a jestli za cenu, že se Asad udrží, tak ať. Což není totéž jako podpora režimu.

Která z cizích vlád – Saúdská Arábie, Turecko, Katar, proti nim Írán a Rusko – nese největší podíl viny na tom, že se válka táhne tak dlouho a je nesmírně krvavá?

Nejmíň bych tu vinil Saúdskou Arábii. Saúdští Arabové jsou z třech vámi jmenovaných zemí na straně opozice ti nejkonzervativnější a nejopatrnější. Když to v Sýrii začalo, lídrem v podpoře ozbrojené opozice byl Katar, který si čerstvě vychutnával úspěch s totožnou politikou v Libyi a chtěl ho zopakovat. Turecko bylo se zásilkami zbraní trochu pomalejší. Nechávalo několik let naprosto otevřenou hranici, dovolovalo vzbouřencům zakládat na svém jižním území operační základny, tolerovalo, aby z Turecka vyzbrojoval opozici Katar a později CIA, ale první roky i Turci byli spíš ti, kdo umožňoval angažmá Kataru. Saúdští Arabové přišli později, v letech 2012 a 2013, de facto proto, aby slepovali střepy po katarském mismanagementu.

Co Turecko? Erdogan prokazatelně nechal vyzbrojovat džihádisty, vypovídající je incident v roce 2014, při němž turecká policie na hranicích odhalila zásilku zbraní poslaných do Sýrie tureckou tajnou službou. Novináři, kteří o tom napsali, šli do vězení, stejně tak prokurátoři, co tu zásilku šetřili.

Tady opět jednoznačné důkazy, že turecká vláda v Sýrii přímo podporovala džihádisty, zatím nemáme. Jsou to tvrzení některých novinářů a politiků Já jsem například na hranici mluvil se spoustou lidí, kteří mi tvrdili, že do roku 2014 měli bojovníci Islámského státu dovoleno volně se pohybovat přes hranici s Tureckem, využívat jeho zdravotní systém a tak podobně. Ale neviděl jsem to na vlastní oči. Byť mi to připadá pravděpodobné.

A to ohromné angažmá Kataru si vysvětlujete jak?

Velmi kriticky. Ze všech regionálních zemí, které do vývoje v Sýrii zasáhly, byl Katar jediný, kdo vůbec nemusel, ale prostě se mu chtělo. Kataru tenkrát šlo o reputaci v arabském světě, notabene když předtím účinně zasáhl proti Kaddáfímu a v Egyptě se zrovna dostali k moci jeho spojenci z Muslimského bratrstva. Ostatní měli nějaký svůj důvod vidět v syrské občanské válce buď hrozbu, nebo potenciál: kdyby padl Asad, pozice Íránu by se oslabila, což by naopak posílilo Saúdské Araby. Turecko je přímo ovlivněno společnou hranicí, uprchlickou vlnou a má Kurdy. Každá z jmenovaných zemí napáchala různou škodu, Katar největší.